Seymour Hersh: Chybějící kousky mozaiky Russiagate

Zvláštní poradce John Durham v roce 2022. / Ron Sachs/Consolidated News Pictures/Getty Images.

První věc ohledně Johna Durhama, které je třeba porozumět, je, že to byl neohrožený žalobce, který šel po organizovaném zločinu a zavíral do vězení vysloužilé i aktivní agenty FBI, kteří za peníze nebo jiná lákadla chránili mafii. Zastavil například agenta, který umožnil Jamesi “Whiteymu” Bulgerovi Jr., kdysi jednomu z nejhledanějších mužů Ameriky, šéfovi gangu Winter Hill, se šestnáct let vyhýbat zatčení.

Během těch pětačtyřiceti let, kdy Durham působil jako státní a federální prokurátor v Connecticutu a Virginii, často a úzce spolupracoval s agenty FBI, a to zejména na případech, které se týkaly porušování federálních zákonů o vydírání.

Durham také vedl dvě vyšetřování postupů CIA ve válce proti terorismu po 11. září, aniž by si tím rozhněval své nadřízené ve výkonné moci. V prvním případu byl požádán, aby vyšetřil údajné zničení videozáznamů CIA z výslechů zadržených osob, tzv. nahrávek mučení. Jeho závěrečná zpráva v této věci zůstává tajná a nedoporučil vznést žádná obvinění. V druhém případu byl požádán, aby vedl vyšetřování ministerstva spravedlnosti ohledně zákonnosti “zesílených výslechových technik” CIA, které měly za následek smrt dvou zadržených. V tomto případě mu bylo sděleno, že důstojníci, kteří dostali a uposlechli rozkazy, jež byly označeny za nezákonné – a takových bylo po 11. září mnoho -, nemohou být stíháni. Žádná obvinění tedy nebyla vznesena.

V pondělí 15. května 2023 byla zveřejněna Durhamova zpráva o 306ti stranách (zabývající se přezkoumáním vyšetřování FBI ohledně ruského vměšování do prezidentských voleb v roce 2016, pozn. překl.) a svým poukázáním na to, co je zjevné, nikoho nepotěšila. Novinářka Susan Schmidtová, jejíž články pro Washington Post bývaly svého času povinnou četbou, ocitovala na Racket News Durhamův názor, že pověst FBI by utrpěla méně, kdyby FBI prověřila pochybné praktiky v kampani Hillary Clintonové v roce 2016. Podle Durhama federálové “mohli na falešné důkazy, které shromažďovali, hodit alespoň kritické očko”.

Schmidtová poukázala na pasáž v Durhamově zprávě, která naznačuje skutečný průběh událostí: Russiagate byl podvod iniciovaný volebním týmem Hillary Clintonové a podporovaný politickými reportéry ve Washingtonu a vysokými úředníky FBI, kteří se rozhodli “dívat jinam”. Durham ve zprávě píše: “Koncem července 2016 americké zpravodajské služby získaly přístup k ruské zpravodajské analýze, podle níž kandidátka na prezidentku USA Hillary Clintonová schválila plán kampaně, který měl vyvolat skandál proti kandidátovi na prezidenta USA Donaldu Trumpovi tím, že ho spojí s Putinem a ruským hackerským útokem na Národní výbor Demokratické strany.”

Zpráva dále pokračuje: “tyto zpravodajské informace – bráno v nominální hodnotě – byly pravděpodobně vysoce relevantní a osvětlující, protože je bylo možné chápat v širším kontextu a v kombinaci s dalšími skutečnostmi tak, že materiály, jako byl spis bývalého britského špiona Christophera Steelea a obvinění ze spolupráce s ruskou bankou Alfa […] byly součástí politického úsilí očernit politického protivníka a využít prostředky federálních vládních orgánů činných v trestním řízení a zpravodajských služeb na podporu politického cíle.”

Durham dále uvádí mnoho popisů veřejných prohlášení a soukromé komunikace pracovníků kampaně Hillary Clintonové, které “odpovídaly podstatě takového plánu”. Nachází důkazy, které naznačují, že “přinejmenším někteří představitelé kampaně se snažili získat informace o reakci FBI na hackerský útok na Národní výbor Demokratické strany, což by odpovídalo takovému plánu a nástrojům jeho prosazování”. Dále dodává, že “financování mediální kampaně na téma Steeleova spisu a ruské Alfa Bank […] poskytuje důvěryhodnosti informací uvedených ve zpravodajských informacích o plánu Hillary Clintonové určitou dodatečnou podporu”.

To, na co se však Durhamova zpráva soustředí, je, kdo o zpravodajských informacích o tomto plánu Hillary Clintonové věděl a kdy se o nich dozvěděl. Zatímco “podrobnosti o zpravodajských informacích o plánu Clintonové”, “skutečnosti, které zvýšily potenciální význam těchto zpravodajských informací pro” Durhamovo vyšetřování, a “úsilí jeho týmu o ověření nebo vyvrácení klíčových tvrzení obsažených v těchto zpravodajských informacích” jsou obsaženy pouze v příloze “Tajné”.

Některým členům Durhamova vyšetřovacího týmu začalo být v průběhu vyšetřování jasné, že skutečný příběh se netočí kolem toho, zda Trump v moskevském hotelovém pokoji pořádal či nepořádal čůrací večírky – což bylo jedno z hlavních tvrzení Steeleova spisu, kterým byli po Trumpově vítězství ve volbách v roce 2016 washingtonští novináři posedlí. Skutečný příběh byl o tom, zda volební tým Clintonové neustálým vypouštěním falešných obvinění a nepravdivých údajů nepřekročil hranici.

Jak mi bylo řečeno, existovalo prý jisté napětí a frustrace pramenící z Durhamova počátečního nezájmu nebo z jeho neochoty překročit rámec povinností a začít se blíže zabývat variantou, že se někteří vysocí úředníci FBI otevřeně spojili s volebním týmem Hillary Clintonové a jejím bombardováním falešnými obviněními. V některých případech tito vysocí úředníci totiž sdíleli přesvědčení o důležitosti vítězství Clintonové v podzimních volbách. Dalším faktorem ve hře, jak mi bylo řečeno, byla také možnost kariérního povýšení – dokonce i do vysokých funkcí na ministerstvu spravedlnosti – pokud by Hillary vyhrála.

Durhamovi budiž ke cti, že sledoval stopy, které se k němu dostávaly, ale ponechal je v tajnosti – možná v utajované příloze, možná zcela mimo záznam. Na některé působil jako člověk, který byl prostě pověřen vyšetřováním nedostatků v řízení FBI, a který věří, že veřejnost potřebuje znát úplný seznam pochybení FBI. Zda by mohl rozšířit své vyšetřování i na důsledky zpravodajských informací o kampani Clintonové, kdyby se tak rozhodl, nebylo jasné. Jak sám Durham píše, “jakýkoli pokus o trestní stíhání založený na zpravodajských informacích o plánu Clintonové by se s největší pravděpodobností potýkal s nepřekonatelnými problémy s utajením vzhledem k vysoce citlivé povaze samotných informací”.

Problém s Durhamem může být v tom, že to byl špatný člověk na bezvýchodně špatném místě. Svou pověst si vybudoval za pomoci kolegů z FBI a ministerstva spravedlnosti. Ti mu poskytovali většinu důkazů, které používal při vyšetřování mafie, ale také tajné agenty, informace, odposlechy a další pracovní síly pro analýzu a sledování. Během let navázal a udržoval mnohá přátelství. Jenže když člověk vyšetřuje kolegy ve Washingtonu, nemá se najednou o co opřít.

Některým lidem, kteří s ním pracovali, nebylo jasné, zda Durham chápe, jak snadno může FBI využít Zákona o dohledu nad zahraničním zpravodajstvím, a dosáhnout tak svého u zvláštního soudu; ani zda chápe, jak moc si někteří velcí hráči ve zpravodajské komunitě myslí, že jsou nad zákonem. Nikdy nezapomenu na oběd, který jsem měl v čínské restauraci dole u silnice vedoucí od sídla CIA s partou tajných agentů z Blízkého východu. Dělali si legraci z “nemotorných šmejdů z FBI” – bylo to těsně po 11. září – a já se jednoho z nich rozzlobeně zeptal, jak se může vysmívat FBI, když by měli všichni společně spolupracovat na potírání zločinu. Odpověděl: “Syi, FBI? FBI? Oni chytají bankovní lupiče. Zatímco my vykrádáme ty banky. A NSA? Čekáš, že budu spolupracovat s chlápkama, co nosí v kapse košile úhloměry a pořád klopí oči a koukají si na boty?”

Nakonec, a to je Durhamovi ke cti, se držel svého kopyta a vymezil se vůči těm, kdo si přáli, aby své vyšetřování rozšířil i na akce volebního týmu Hillary Clintonové:

“Aby bylo jasno, tento úřad nepovažoval a nepovažuje potenciální existenci politického plánu jednoho kandidáta na šíření negativních tvrzení o protivníkovi za nezákonnou nebo trestnou činnost v jakémkoli ohledu.” Současně ale dodal, že v případě, že by kampaň “vědomě poskytovala vládě nepravdivé informace”, měnilo by to situaci.

Jak rozpoznat takovou situaci, nacházíme-li se v ní, je jádrem problému. Svým selháním – pokud je to to správné slovo – při zjišťování celého příběhu se Durham podobá jednomu ze slepců ve staroindickém podobenství o skupině slepců, kteří si prohlížejí slona. Každý z inspektorů popisuje jen malou část. Slonem je kampaň, jejímž cílem je spojit Trumpa s Ruskem. Mainstreamový tisk, který se řídí později zdiskreditovaným narativem Russiagate, vykresluje Trumpa jako Putinovu loutku, nebo dokonce jako dvojitého agenta Moskvy pocházejícího ještě ze sovětské éry. A Durham se vidí pouze jako právník, který dostal příkaz vyšetřit manažerské nedostatky FBI. Veřejnost vidí jen část obrazu.

Je potřeba o tom zjistit víc.