Michal Semín: Relativismus je překážkou dobrého života

Dnešní relativismus („každý má svou pravdu“) je překážkou dobrého života, individuálního, i společenského. V té míře, v jaké je dnes rozšířen, nemá dějinnou obdobu, říká Michal Semín.

Cecílie Jílková
Cecílie Jílková

Publicista a vydavatel Michal Semín, otec devíti dětí, považuje za základ státu a společnosti rodinu. Již řadu let působí ve spolku Akce D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), jež klade důraz na konzervativní křesťanské hodnoty a vlastenectví. A právě o krizi těchto tradičních hodnot jsme si povídali v našem rozhovoru.

Michale, jistě se shodneme, že poslední dva roky přinesly krizi víry ve vědu a úpadek důvěry ve vládu a instituce. Jak si v této době vedou církve? Je známo, že v dramatických etapách dějin se lidé vždy přimykali k náboženství…

Nechci hovořit za nekatolická vyznání, život uvnitř jejich společenství blíže neznám. Předně je třeba poznamenat, že nedůvěra v církevní instituce je u nás podstatně staršího data, než je doba pandemického cvičení v letech 2020 – 2022 a s ním spojená diskreditace většiny politických i zdravotnických autorit nejen v naší zemi. Příčin je samozřejmě víc a zdaleka ne všechny jdou na vrub katolické církvi.

Co je tedy tou hlavní příčinou ze strany církve?

Vzhledem k tomu, že církev klade na člověka značně vysoké mravní nároky, nemělo by nás zas až tolik překvapovat, že někteří věřící, včetně mužů v sutaně, z nich v praxi slevují. Jejich činy se prostě nekryjí s tím, co hlásají. Odtud pramení všechna ta více či méně oprávněná obvinění z pokrytectví a dvojí morálky. Jednou z nejčernějších kapitol tohoto selhání je rozšířené homosexuálního chování v rámci kléru a sexuální zneužívání dětí. I když se v některých případech ukázalo, že šlo o účelovou lež, ty skutečné případy, mnohdy kryté vyšší církevní autoritou, jsou do nebe volajícím zločinem. Přehlížení či dokonce odmítání církevní autority však nemá výlučnou příčinu v prohřešcích kléru či křesťanů obecně, častokrát je „na vině“ spíše kritik církve, než církev sama.

Co tím myslíte?

Výše uvedené prohřešky jim slouží jako alibi, jako záminka pro odmítání nikoli jen těch, co křesťanství hlásají, ale samotného obsahu víry. Nechtějí se nechat omezovat životními pravidly, jež si sami neurčí.

„Společenské důsledky zbožštění člověka bývají tragické.“

Není-li však zákonodárcem v morální oblasti Bůh, pak je to věc ryzí lidské svévole – o tom, co je v životě správné a co ne, si v posledku rozhodne každý sám za sebe. Nikdo nemá právo mu jeho názory rozmlouvat či kritizovat. Společenské důsledky zbožštění člověka však bývají tragické, lze v něm nalézt i nejhlubší příčiny vzniku moderních totalitních režimů.

Má současná hodnotová a duchovní krize nějakou paralelu v evropské historii? Nejedná se o cykly vzestupu a úpadku, které se stále opakují?

Pokud jde o éru vymezenou křesťanstvím, pak je naše doba hloubkou i rozsahem krize opravdu výjimečná. Přestože si lidé po staletí ubližovali, vraždili se, vyvolávali rozbroje a války, lhali, kradli a smilnili, až do relativně nedávné doby převažovalo přesvědčení, že to správné nebylo a není. Že se o dobru a zlu nehlasuje, protože nejsou dobově, kulturně či třídně podmíněné. Dnes je však na koni relativismus („každý má svou pravdu“) a ten je překážkou dobrého života, individuálního, i společenského. V té míře, v jaké je dnes rozšířen, opravdu nemá dějinnou obdobu.

Češi jsou považováni za národ ateistů. Není to však spíše tak, že Češi věří v něco, co je přesahuje, jen přitom nechodí tolik do kostela?

Člověku je přirozené, že hledá smysl svého života mimo sebe, v něčem, co překračuje hranice všedního pozemského života. Bohužel v dnešním myšlenkovém zmatku nenacházíme – i vinou církve, která v posledních desetiletích podléhá duchu okolního světa – mnoho racionálních argumentů ve prospěch praktikujícího křesťanství. Mnozí lidé pak hledají duchovní kotvu v břečce z ezoteriky a šarlatánství.

„Povinností každého vlastence je čerpat z duchovních zdrojů vlastního národa.“

Nejen že si tím duchovně škodí, také se tím odklánějí od našich národních a kulturních tradic, které jsou křesťanské. Řeknu to natvrdo – je povinností každého vlastence před tím, než začne pošilhávat po cizích receptech, čerpat z duchovních zdrojů vlastního národa.

Vy sám o svém životním příběhu říkáte, že víra Vám byla dána darem. Ten dar jste si ale dal vlastně sám. Proč myslíte, že jste v dané životní fázi tento dar potřeboval?

Sám jsem si ho určitě nedal, jen jsem mu v onen důležitý okamžik nepoložil do cesty žádnou větší překážku. Bylo to v době mého dospívání, kdy se mi režim reálného socialismu a povinně vyznávaného materialismu neprotivil jen tím, jak nakládal se svými kritiky, ale i svou myšlenkovou plochostí a duchovní prázdnotou. K mé konverzi jistě přispělo i setkání s křesťany, kteří pro svou víru za minulého režimu trpěli nějakou újmu – od „obyčejné“ šikany po dlouholeté vězení. Tak, jako nelze lidem víru vnutit, tak si ji nemůžeme ani sami sobě, třeba proto, že se mi v danou chvíli jeví jako užitečná či prospěšná, naordinovat. Opravdu stačí zůstat vůči ní otevřeni, Pán Bůh se už o to ostatní postará.

V čem nám dnes může pomoci návrat k Desateru a tradičním křesťanským hodnotám? Vládci světových velmocí podle pravidel morálky příliš nehrají. Neměli bychom se před jejich často totalitními sklony bránit stejnými zbraněmi?

„Buďte chytří jako hadi a bezelstní jako holubice“… Těmito slovy nabádá Ježíš apoštoly, když je vysílá do světa. Křesťanský pohled na člověka s jeho sklonem ke zlu je v kolizi s naivními představami o bohulibých záměrech světských vládců. Jistě, existují výjimky, nicméně pravidlo, že u těch, kteří nám vládnou, zpravidla nepřevažují ušlechtilé pohnutky, prostě platí.

„Spravedlivý společenský řád lze zajistit jen spravedlivými prostředky.“

Chceme-li však nad zpupnými sociálními inženýry zvítězit, pak nikdy podle hesla, že účel světí prostředky. Tím rozhodně nevolám po nějakém pacifismu – je právem bránit některá dobra i se zbraní v ruce – jen tvrdím, že spravedlivý společenský řád lze zajistit jen spravedlivými prostředky.

Jak vrátit do společnosti sociální smír, tedy pochopení a odpuštění?

Uf, to je běh na dlouhou trať. A úzce souvisí s tím, s jakým hodnotovým vybavením na ni vyrazíme. A i kdybychom na ní došli daleko, je třeba neztrácet realistické povědomí o tom, že přes všechnu naši snahu zde na zemi ráj vybudovat nelze.

Vy s Vaší paní jste sedm ze svých devíti dětí učili doma sami, protože vám nevyhovovala kvalita našeho školství. Ve srovnání s tím, co za změny dnes do škol přichází, to ale, zdá se, ještě nebylo tak zlé. Co nám v kostce přináší navrhovaná reforma ve školství 2030+ a jak na ni reagovat?

Představuje další krok v probíhající demontáži strukturovaného znalostního školství. Jedním slovem – katastrofa. Její autoři vážně uvažují o rušení klasických předmětů a upřednostnění tzv. průřezových témat, jejichž povaha není sensu stricto naučná, ale výchovná. V tomto typu pedagogiky není cílem člověk vzdělaný, ale zformátovaný podle šablon angažovaného progresivismu.

Kam se mohou obrátit lidé se zájmem o podobné hodnoty, o kterých přednášíte a publikujete? Lze se nějak připojit k aktivitám vašich organizací?

Určitě! Pokud jde o Akci D.O.S.T., lze tak učinit podpisem jejího Manifestu. Signatářům pak přednostně chodí pozvánky na naše akce či odkazy na různé články a stanoviska. Zapojit se můžete také do činnosti spolku Svatopluk, sdružujícího lidi jak pravicového, tak levicového smýšlení, kterým je společný odpor ke kosmopolitnímu globalismu a progresivismu.

 

Mgr. Michal Semín vystudoval obor český jazyk-pedagogika na Pedagogické fakultě UK. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy. Byl spoluiniciátorem založení nezávislého studentského hnutí STUHA a jedním ze svolavatelů studentské manifestace 17. 11. 1989. Za tyto a podobné aktivity, četné výslechy a pobyt na cele předběžného zadržení byl několik dní před převratem v roce 89 vyloučen ze studií.

V roce 1991 založil Občanský institut a stal se jeho ředitelem. V roce 2003, kdy OI opustil, založil Institut sv. Josefa (dnes již nefunkční) a tři roky na to začal vydávat časopis Te Deum (dodnes funkční – www.tedeum.cz)

Hojně publikuje a přednáší v České republice i v zahraničí. Stál u zrodu domácího vzdělávání v ČR. V současné době je jednou z osobností kulturně-vzdělávacího spolku Svatopluk. Žije s rodinou na venkově.

3.7 3 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
vachav
vachav
před 10 měsíci

Náboženští fanatici žijí totálně mimo realitu života.Všimněte si,že i tento pán se bojí např.slova kapitalismus jako čert kříže.Zato na minulý režim si neopomene přisadit.Vsadil bych se,že šel volit zoufalce z KDU-ČSL a jednoho z největších pitomců současné vládnoucí garnitury flanďáka Jurečku z jižní Moravy.Nemohu si odpustit,abych mu nepřípomenul,že katolická církev je historicky největší terorista.který má… Číst vice »

kutnohorsky
kutnohorsky
před 10 měsíci

Náš pan farář říká, že on a jeho ovečky neví, zda Bůh existuje, ale oni v něj věří. Ani oni neznají skutečnou pravdu. Každý ve skrytu duše v něco věří. Já si osobně myslím, že dnes mají lidé na věci hlavně svůj názor a v tom hlavním se drtivě shodnou. Pryč s touto vládou! U nás v hospodě… Číst vice »

cablik
cablik
před 10 měsíci

No nevím s bohem už nikoho neoslovíte ale vrátit se k normálním lidským hodnotám to je chválihodné rozhodnutí. I ten sociální smír by šel zařídit jen by kapitalisté nesměli být takový krkouni nenažraný.