Ukrajinská krize: příprava na nevyhnutelné

Na tomto pozadí se Biden chystá k návštěvě svého polského spojence, Putin se setká s Lukašenkem a ukrajinský ministr zahraničí vyhrožuje Rusku dalšími opatřeními, která se USA údajně chystají přijmout 23.- 24. února. Proč právě ve zmíněných dnech? Stav ukrajinské fronty a domácího zázemí je takový, že mimořádná opatření na záchranu kyjevského režimu nelze odkládat. Pokud ho ovšem někdo chce ještě zachránit.

A právě o tom kolují důvodné pochybnosti:

Ukrajinská opoziční emigrace, která sní o obnovení svého koryta v podobě “nezávislé” Ukrajiny na výplatní listině Ruska, stále větří a je velmi citlivá na jakoukoli změnu situace. V posledním měsíci se aktivita potenciálních uchazečů o palcát rozběhla naplno. Opozice ucítila kořist.

Je známo, že v kruhu přátel je třeba jednat pohotově a obezřetně, neboť každý jedná sám za sebe, a kdo přijde pozdě, jednoduše zaspal. Proto ukrajinská opozice opět spustila starou ohranou desku o potřebě znovu vytvořit k Rusku přátelskou Ukrajinu, v jejímž čele budou oni sami.

To však neznamená, že jejich naděje jsou zcela neopodstatněné. Biden zjevně nebude probírat s Poláky díla blahoslaveného Augustina. Budou řešit, jak dále čelit Rusku, vzhledem k tomu, že ukrajinské zdroje jsou vyčerpány.

Vycházíme-li z polské doktríny a opakovaně vyslovených (a v podobě map zveřejněných) přání, lze usuzovat na to, že Varšava bude trvat na odloučení co největší části západoukrajinských území ve svůj prospěch a zároveň podporovat vytvoření jakéhosi nárazníkového státu ze střední, případně i z části jižní Ukrajiny, jenž by nadále odděloval Polsko od Ruska, které se rozšířilo na úkor východní Ukrajiny.

Ambice Polska může posílit hrozba, že polské a pobaltské jednotky vstoupí do války jako spojenci dosud neporažené Ukrajiny. To by nejen zkomplikovalo situaci na frontě, což se v zásadě dá přežít, a dokonce i s výhledem do budoucnosti  je nepravděpodobné, že by Poláci byli schopni v dohledné době postavit proti ruským ozbrojeným silám něco, co by situaci vážně změnilo. Jediné, co mohou očekávat, pokud budou jednat bez vojenské spoluúčasti NATO pouze ve spojenectví s pobaltskými státy, je prodloužení války o další rok. Ale poté, co zaplatí tuto cenu, má Rusko za rok a půl nebo za dva roky dobrou šanci dosáhnout západní hranice SSSR po celé její délce (což by mimo jiné znamenalo ukončení izolace Kaliningradu).

Největším nebezpečím by byl pro Polsko vstup do otevřeného vojenského konfliktu s Ruskem, což by znamenalo změnu geopolitické situace. Kdyby začalo Rusko válčit, i když ne přímo s NATO, ale s některou nebo několika zeměmi NATO, bude nutně bojovat na jejich území a v důsledku těchto bojů se může stát část teritoria NATO ruským územím a několik nebo tři státy NATO přestanou existovat. To je pro blok geopolitická porážka, kterou nemůže přijmout. Likvidace jedné ze zemí NATO vojenskými prostředky, přičemž by aliance zůstala zcela nečinná, by vyvolala otázky ohledně její efektivity a skutečné schopnosti a ochoty USA bránit své spojence.

Proto by vstup Polska do konfliktu s Ruskem (do kterého by se téměř jistě muselo zapojit i Pobaltí) dramaticky zvýšil riziko vzniku plnohodnotné války v Evropě, do níž by se zapojily americké jednotky umístěné na kontinentu. Vzhledem k tomu, že americká armáda předem vyjádřila skepsi ohledně vyhlídek Ruska na vítězství v konvenční válce, riziko jaderného střetu mezi velmocemi okamžitě narůstá do extrémních rozměrů.

A to je vlastně ten polský argument: ” Nechtějte celoevropskou válku, pojďme jednat o rozdělení Ukrajiny”. V to doufají údajně proruští ukrajinští opoziční politici. Ve skutečnosti už hrají proti zájmům Ruska, protože “nezávislou” Ukrajinu jako nárazník mezi rozšířeným Ruskem a Polskem  potřebuje Varšava, ale pro Rusko bude představovat stálou skrytou hrozbu.

Vzhledem k obecným prozápadním náladám politiků a obyvatelstva je návrat takové Ukrajiny do západního tábora otázkou času. Jinými slovy, za několik let  by se na západní hranici Ruska opět objevila slabá, na Západě plně závislá, ale vůči Rusku agresivní Ukrajina, snící o pomstě a vznášející územní nároky, které naši “přátelé a partneři” snadno prosadí, aby vyprovokovali novou válku s Ruskem v době, kterou uzná Západ za vhodnou pro sebe.

Takže dnes, kdy jde o určení budoucnosti ukrajinských území, už proti nám hraje Polsko i tzv. proruská ukrajinská opozice (ukrajinská opozice už ze samé podstaty nemůže být proruská, protože je ukrajinská; pouze ruská opozice podporuje Rusko na Ukrajině, zatímco ukrajinští politici se od sebe liší pouze formou své „prozápadnosti“).

Otázkou je, jakou pozici zaujme Bělorusko. Na jedné straně je Lukašenko nyní zcela závislý na Rusku, protože Západ mu nikdy neodpustí srpen 2020. Na druhé straně se mu nevyplatí vytvořit precedens úplné likvidace postsovětského státu se začleněním většiny (nebo celého) jeho území do Ruska. Bělorusko je také do jisté míry “druhým ruským státem” a v poslední době rovněž provádělo “vícevektorovou politiku”.

Kupodivu není známo ani stanovisko USA. Je možné, že zatímco Putin přesvědčuje Lukašenka, aby souhlasil s úplnou likvidací Ukrajiny, Biden bude přesvědčovat Dudu, aby udělal totéž. Jde o to, že někdo tu “nezávislost” musí zaplatit – Ukrajina už dávno nemůže existovat na vlastní náklady. V dnešní krizové době nejsou požadované částky malé (od 50 miliard dolarů ročně a s největší pravděpodobností se budou ukrajinské úřady snažit získat víc). Varšava takové peníze nemá. To znamená, že za polský nárazník budou muset zaplatit Američané. USA jsou však ochotny smířit se s likvidací Ukrajiny, protože i pro ně je těžké nést břemeno nákladů na udržování tohoto rozvráceného státu.

Američané mají zájem na tom, aby Poláci nahradili Ukrajince na frontě jako protiruská potrava pro děla, a na oplátku jsou připraveni schválit polské převzetí takové části Ukrajiny, jakou jsou schopni spolknout. Varšava však bude muset spolknuté asimilovat a bránit na vlastní náklady.

Situace je nepřehledná, zájmy aktérů (včetně těch, kteří hrají v jednom týmu) jsou protichůdné. Je tedy zřejmé, že o všem se bude rozhodovat na základě konkrétní situace na místě, což znamená, že vstup západních (polských) vojsk na Ukrajinu se pod jakoukoli záminkou stal téměř nevyhnutelným. Varšavu může zastavit jen pochopení vlastní vojenské slabosti – reforma a přezbrojení armády ještě zdaleka neskončily a podpora NATO v první fázi krize není zaručena.

Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

UKRAJINA.RU