K dějinnému štěstí se neprokrademe

Žádnou zlodějnou si nikdy nikdo nepomohl k historicky dobrým okolnostem. Ukradeno už bylo ledasco: dobré časy, lidé nebo jejich důvěřivost a naděje, kusy krajiny i celé země, sladký výpotek pracovitosti i dluhy se už kradly! Nebo poklady panovnických dvorů. Ovoce myšlenkových pochodů celých pokolení. Děti rodičům, a to i ve smyslu, že se mládež učila obzory rodičů i předky samotné považovat za přítěž. To celé už bylo ukradeno nejednou.

Patrick Ungermann
Patrick Ungermann

Občanská společnost stojí na zjištění, že jedny zákony platí pro všechny stejně. Dokud zmíněný princip trpěl jen tou skutečností, že v rozporu se spravedlností může vyhrát ten s šikovnějším advokátem, chápu rozčarování ze zcela konkrétní občanské společnosti. Na druhou stranu to ještě nemusí znamenat, abychom princip občanské společnosti opouštěli a modelovali dvojkolejný provoz s lepšími a horšími lidmi v kategorii nadpráví – bezpráví.

V okamžiku, kdy se zlodějna stane aktem prosazené politické vůle a vlastně součástí právního základu celého státu, momentálně řízeného k takovým a onakým cílům, v tomto okamžiku lámeme chléb a dělíme se na lidi, kteří takový stát berou za svůj a na lidi, kteří se zlodějským pojetím státu nechtějí mít nic společného.

Myslím, že Současnost mezi Aší a Hodonínem stůně dvojí krádeží: První nám uzmula republiku, a snad proto, že nám republika beztak byla ukradená… Vzpomenete si na lednový projev předsedy vlády? Byla to studená sprcha pro novorozený rok 2022. „Tento rok bude pravděpodobně jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky.“ Následovala kritika bývalé vlády za její půjčky, za zadlužování, které oživilo inflaci. „Ceny energií, inflace – neboli zjednodušeně řečeno drahota – a Covid, to jsou tři vážná nebezpečí, kterým bude Česká republika čelit v tomto roce. … Zdědili jsme rozpočet s dalším obrovským schodkem a na jeho zaplacení si budeme muset opět půjčit. … A já vám chci slíbit, že budeme hledat úspory zejména tam, kde to nepocítí naši občané.“ Předseda vlády se zmínil o ekonomech, kteří soudí, že inflaci se nepodaří dostat pod kontrolu bez kontroly nad cenami energií. Navzdory neveselému ladění své řeči působil státník jako někdo, kdo má metodu a bystrý úsudek. Pak vláda vyhlásila Ruské federaci hospodářské sankce. Dalo se čekat, a stačila na to logika zpovykaných kluků, že protistrana oplatí stejné stejným. Energovody se vyprázdnily a, ano, inflace zbytněla. Půjčili jsme si na svůj státní rozpočet, z něhož jsme několik miliard odevzdali na válku na Ukrajině. Čili si půjčujeme i na ukrajinskou válku. Republikánská vláda by věc vyhlášení sankcí a financování války v zahraničí nechala odhlasovat referendem s patřičným upozorněním, co za předpokládanou drahotu kroky způsobí. Vezme na sebe nadpoloviční občanská většina tíži vládou navržených kroků? Ano? Tak pojďme na to.

Význam označení republika (res publica) je věc veřejná. Republikánská společnost není majetek jedné vlády, nýbrž nás všech. V republice žijeme, kromě soukromých domácích životů, také veřejný život státní. A jestli se mají podmínky soukromého domácího života rapidně změnit vlivem politického rozhodnutí s navazujícími okolnostmi, nechá se v republice o oprávněnosti takového kroku hlasovat. Oprávněnost potom vzniká nebo nevzniká z výsledku hlasování. Naše veřejnost nedostala možnost přijmout či odmítnout uvalení jedněch hospodářských sankcí s financováním bojů na Ukrajině. Proto má veřejnost nárok cítit se danou situací okradená.

Když někdo něco vlastní, nic vám z toho nenabídne, a vy mu přesto jeho prostředky i nemovitost uzmete, co myslíte, že jste udělali? Sankci? Zmrazili jste něčí účet, zkonfiskovali mu majetek: někomu jste zabavili výrobní zdroje, zařízení, obchodní činnost a klíč ode dveří… V principu nesejde na věci, že se dnes chystáme o něco připravit vybrané Rusy s Bělorusy a zítra třeba někoho jiného odjinud. Na věci bude podstatná právě ta krádež. Někoho vyhostit, věnovat mu lhůtu, aby v tuzemsku majetky i kontrakty prodal a víc se nevracel, i to je divočina, ale alespoň to není krádež. Zmíněná druhá (výběrová) zlodějna má v „evropském právu“ najít teplé místo u kamen. Evropská komise se totiž snaží soustavu sankcí prosadit do unijního práva.

Vybavme si historickou (katolickou) i některou současnou literaturu, která husitské konfiskace majetku hodnotí jako loupeže. Jak budou naše vlastenecké prameny popisovat drakonické sankce a konfiskace v letech po bitvě na Bílé hoře? Jako vystrnadění české elity a jako loupeže v době temna, viďte. Jak se pravicový tisk staví k zabavování majetku po vítězném únoru? Jako ke komunistické loupeži. A jak dnes mnozí vnímají společenské sankce, uvalené komunisty na lidi špatného třídního původu nebo „nepřijatelných názorů“? Jako zvůli režimu. V každém případě se sankce v podobě zmrazování a úplných konfiskací začnou nazývat loupežemi už při nejbližší příležitosti. Má se stát loupež nástrojem „práva“? Budou nás také uvnitř Evropského svazu silová střediska „napravovat“ krádežemi?

Vraťme se k republikánské společnosti, ke společnosti občanské s jedněmi zákony, co platí pro všechny stejně. Když bankovní úřednice X Yová zmrazí podnikateli Karlu Vomáčkovi účet a jeho hodnotu použije ve svůj prospěch, těžko se u soudu (u slavného soudu) vymluví na provádění sankce. A jak se to má se zákony v politice? Proč neposuzovat bezúhonnost stranických činovníků stejně, jako tu naši?

Aby mi bylo dobře rozumět: Už v devadesátých letech, v době velkého otevírání se světu bez velkých pojistek, jsem nesouhlasil s tím, aby cizinci u nás kupovali území, nemovitosti nebo výrobní závody. Pronájem stačí, oponoval jsem. A 51% českého kapitálového podílu ve firmě si v každém případě ponechme. Kdyby při té skutečnosti někdo odjinud opravdu uškodil našim veřejným zájmům, státem organizovaná krádež by nás jako způsob trestu možná nemusela napadnout. Nezbývá, než pro úplnost vymezit naše veřejné zájmy: Ať jsou to situace, které v rámci možného přispívají k mírumilovnému a spokojenému životu občanů s mírou zdraví, štěstí, životního a technického pokroku, který většina obyvatel může vnímat jako zázemí ještě lepší životaschopnější budoucnosti.

Jedním ze tří pilířů evropanství má být odkaz starověkého (zřejmě Periklova athénského) Řecka. Mezi plamínky dávných civilizací se právě Řekové dopracovali k jisté vymoženosti: Znali a pojmenovali rozdíl mezi oikos – domácím, soukromým vlastnictvím a polis – veřejným, státním prostředím a jeho prostředky. I my nenarušitelnost soukromého majetku nabytého zákonným způsobem pokládáme za jeden z pilířů bezpečného soužití.

5 6 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 8 dny

Jo tak to u nás je tato vláda Čechy cíleně okrádá vysokými cenami všeho a zdražení elektriky je jako pěst na oko.

vachav
vachav
před 8 dny

Je to stále stejné : Lež, zlodějina, podvod, pokrytectví a korupce-na tom je postaven český(a samozřejmě nejen český) kapitalismus.

vaclav
vaclav
před 8 dny

Velice dobrý a poučný článek. Díky autorovi