Esej o nedokončených domácích úkolech

Kdybych měl charakterizovat stav současné protisystémové opozice jedním či dvěma slovy, nebyl by to ani „hněv“ ani „akce“, ale bezradnost či bezmocnost. Všechno jsme už zkusili, Václavák jsme naplnili, získali statisíce lajků na sociálních sítích a nic se neděje. Dokonce se ani nezdá, že by to vládnoucí moc jakkoliv oslabilo. Možná sestavíme nějakou další volební kandidátku a jediným efektem bude, že odebereme jedno či dvě procenta SPD.

Někdo si řekne, že to nevadí. Že je to pořád lepší než nedělat nic. A kromě toho jsme si všichni užili spoustu emocí a pocitu sounáležitosti, takže je to vlastně fajn. Někdo jiný si připomene moudrost mistra Sun, že „počítá se jen taková bitva, která je vítězná.“ A pak budou ti, kterým dojde, že ta energie by mohla být využita úplně jinak, mnohem lépe a tak, že by to opravdu přiblížilo tak potřebnou společenskou změnu.

Co tedy vlastně dělat?

Obávám se, že i zde platí to, co ve většině životních situací. Když člověku něco nejde, tak je to většinou proto, že zanedbal nějakou předcházející fázi. O tom, že se fotbalistům nebudou dařit rohové kopy, se rozhodlo v předcházejících měsících, kdy je trenér vynechal z programu tréninků. Ve vlastním zápase už toho moc nezachrání. O tom, že někomu nejde matematická písemka, se rozhodlo v předcházejících týdnech, kdy se neučil. Při hodině už může zachránit jen poměrně málo. O úspěchu na bojišti se rozhoduje během přípravy a výcviku. To samé platí se společenskými změnami – aspoň tak můžeme soudit z těch historických případů, kdy byl pokus o změnu systému úspěšný.

Pokud je tato teze pravdivá, pak nepomůže zhoršení situace. Lidé budou stále zoufalejší, ale výsledkem budou pouze neproduktivní výbuchy násilí a nejrůznější rituální aktivity. A také zhoršování vztahů mezi lidmi, kde se každý bude snažit přežít na úkor těch ostatních.

Nabízí se ovšem otázka, co jsou ty záležitosti, které měly být připraveny předem. Netvrdím, že mám kompletní seznam, ale upozorním na tři z nich, které chybí zcela určitě – vize, kádry a strategie. Současné hnutí odporu nemá splněn domácí úkol ani v jednom. To platí o každé skupině a každé větvi. Řečeno jinak, nejsilnějším triumfem současné vládnoucí vrstvy je to, že neexistuje nikdo jiný.

Aby nedošlo k mýlce. Je tu mnoho lidí, kteří by dokázali pronášet stejně hloupé fráze jako paní Černochová či paní Pekarová. Je i dost těch, kdo by dokázali gestikulovat podobně jako profesor Fiala. Ale není tu jiná skupina schopná převzít moc a nahradit je – pokud tím „je“ myslíme nejen desítku konkrétních lidí, ale celou vrstvu faktických držitelů moci.

Víme vůbec, co chceme?

Vize. Nemůžete prosadit společenskou změnu, dokud nevíte, jakou změnu vlastně chceme prosadit. Není-li stanoven cíl, dopadne to tak, že po vlně chaosu a třeba i násilí se společnost vrátí k původnímu uspořádání. Možná se vymění osoby, možná dojde k nějakým kosmetickým úpravám, ale to bude všechno. Lidé začnou jednat tak, jak jsou zvyklí. Státní správa se vrátí ke svým zvykům. Pravomoci se postupně (i třeba neformálně) vrátí tam, kde byly.

Přitom řešení současných problémů vyžaduje naprosto zásadní systémové změny, o kterých dosud nemáme plnou povědomost. Vezměme si třeba odchod ČEZu z lipské burzy, což je něco, co vypadá na první pohled jednoduše a co by snadno získalo většinovou podporu. Jenže odejít z lipské burzy, to jde proti zájmům amerických investičních fondů, které drží akcie ČEZu. Můžeme tedy čekat právní bitvu a ta se z principu nedá vyhrát, pokud bude fungovat ústavní soud v současném složení a současné podobě. Je tedy zapotřebí, aby vláda dokázala zkrotit ústavní soud. Jakou to má ale mít podobu? Jaká rizika tím vznikají? Opravdu chceme, aby politický vůdce získal kontrolu nad ústavním soudem? Co když politický vůdce začne novou pravomoc zneužívat? Odpovědi na takové otázky chybí. Totéž platí o médiích, včetně médií soukromých. A ještě víc to platí o bezpečnostních složkách. Můžeme s jistotou počítat, že pokud by někdo odstřihl americké investiční fondy od významného zdroje zisku, bude následovat zásah amerických tajných služeb. Jak se tomu bránit? Vybudovat nějaké naprosto nezávislé národní? Spolupracovat s jinou mocností? Najít nějaké úplně nové řešení? Je to vůbec možné? Jak je možné, že ovládnutí cizích investic prošlo v Maďarsku? Je možné u nás aplikovat jejich řešení?

Při kladení takových otázek velmi rychle zjistíme, že potřebujeme celou vizi fungování státu. A vize fungování státu vždy vychází z nějaké představy o převládajícím životní stylu. Chceme se vrátit k nějaké formě náboženské společnosti? Nebo chceme společnost militarizovanou? Nebo společnost prodchnutou národním cítěním, kde bude jednoznačně převládat model rodiny s dětmi a kde bude relativně málo rozvodů? Jak to má být s moderní medicínou? Bude to společnost, kde budou naprosto běžné očkování, antibiotika a rentgeny? Jaký typ podniků má převládat? Kolik migrantů chceme přijímat, pokud vůbec nějaké? A co práce v cizině?

Vize nemusí být detailní, ale musí být natolik jasné, aby z ní vyplývaly zcela konkrétní kroky. Tak tomu bylo u všech předchozích velkých změn a revolucí. Američtí sedláci, kteří vedli válku za nezávislost, měli poměrně jasnou představu o budoucím republikánském režimu. Komunisté věděli, jaký chtějí svět. A ti, kdo později svrhli komunistické režimy, měli také svou představu. Samozřejmě, reálný život pak představitele nového režimu donutí mnohé přehodnotit. Ale bez prvotní jasné vize není změna možná.

Bez kádrů to nejde

Kádry. Tím myslím lidi, takovou vizi znají a přijali ji za svou a zároveň mají schopnosti dostatečné k tomu, aby mohli řídit orgány nového režimu – úřady, média, továrny, banky či cokoliv jiného, čím budou ty současné nahrazeny. Nový režim bude potřebovat tisíce nebo minimálně stovky takových lidí – manažerů střední úrovně. Bez nich se vymění obličeje na nejvyšších postech, ale to bude také všechno. Starý režim se ukáže jako vytrvalý a budeme postupně zjišťovat, že to nebo ono prostě nejde.

Představa, že lid povstane a masy manažerů a expertů začnou podporovat nový režim, ta je nesmírně naivní. Nebylo tak tomu ani po roce 1948 ani po roce 1989. V tom prvním případě nemusela střední úroveň řízení procházet žádnou významnou změnou, protože podniky byly znárodněny už v roce 1945, takže éra dělnických ředitelů a soudců mohla být velmi krátká a týkat se velmi omezeného počtu míst. V tom druhém případě byly střední kádry nepřátelské vůči husákovsko-jakešovskému režimu už dlouho předtím a měly jasno v tom, že chtějí společnost, jakou viděly v zemích na západ od nás (a sebe pochopitelně na privilegovaných pozicích).

K tomu potenciálně vedou tři cesty.

Můžete oslovovat lidi pracující na takových pozicích (tedy střední manažery a seniornější experty) a můžete pro ně vybudovat systém vzdělávání nebo je aspoň zásobovat literaturou.

Můžete aktivisty opozice motivovat, aby se systematicky vzdělávali v profesních a manažerských dovednostech.

Může existovat nějaká společenská vrstva, která má svou kulturu a své zvyklosti, které umožní převzít moc a řídit orgány nového režimu. Z historie známe případy, kdy takovou roli sehrál důstojnický sbor.

Revoluční králíci a byrokratické kobry

Všechny tři zmíněné cesty mají tu výhodu, že umožní poměrně snadno odlišit lidi ochotné na sobě pracovat (od kterých pak můžete čekat, že něco zvládnou) od lidí, kteří mají jasno, na první pohled vědí, nepotřebují se nic učit, vědí, že celé je to podvod, případně jim stačí konspirační videa a nic složitějšího je prostě nezajímá. Z nich mohou být skvělí demonstranti nebo roznašeči letáků, mohou stát u vchodu s červenými páskami, ale nemůžete jim svěřit nic rozhodovací pozice.

Jenže se nezdá, že by dnes existovala vrstva schopná nahradit důstojníky a nezdá se ani, že současná armáda by byla něčeho takového schopna. A co hůře, jak nedávno správně připomněl Petr Drulák, chybí tu dokonce společenské vrstva, ze které by mohly vzcházet nové politické elity.

To je situace skvělá z pohledu současné vládnoucí vrstvy, protože se tím stává nenahraditelnou. Je to ovšem situace tragická pro národní celek, protože v případě jakékoliv kolapsu (zdaleka se nemusí jednat jen o vzpouru nižších tříd) země upadne do chaosu. Není, kdo by převzal řízení každodenních věcí, natož budování něčeho nového.

Jenže změnit to, to by vyžadovalo investovat tisíce a tisíce hodin do vzdělávání, organizace kurzů, vydávání knih, práce s lidmi, jejich motivace apod. Bez toho, že by taková práce byla někde výrazně vidět a bez toho, že by ti, kdo ji vykonávají, stali oslavovanými lidovými hrdiny.

Po volebním vítězství v roce 2016 se Donald Trump pokusil najít nové řešení zmíněného dilematu. Spojil v jednom týmu zkušené profesionály z Bushovy éry a trumpovské revolucionáře. Dopadlo to podobně, jako byste v jenom teráriu smíchali králíky a kobry. Za pár měsíců byli všichni trumpovští revolucionáři pryč a fungování aparátu se vrátilo do starých kolejí.

Jaká strategie je vítězná

Za třetí. Strategie. Opozice potřebuje přesně pochopit, jak funguje vládnoucí vrstva, jakým způsobem udržuje svou moc a kde jsou slabá místa. To jsou takové body společenské struktury, které:

– Pokud by byly narušeny, ztratí vládnoucí vrstva schopnost udržovat své panství,

– Dá se na ně zaútočit, protože jsou křehké a špatně bráněny,

– Takové slabiny nemohou být z principu zaceleny, protože vychází ze samotné podstaty toho, jak vládnoucí třída udržuje svou moc.

Pokud analýza ukáže, že takové slabiny v současnosti neexistují, může předvídat budoucí slabiny, které se teprve objeví.

Z toho pak musí vycházet opoziční strategie.

Pokud někdo věří, že svět je řízen nějakou malou skupinou lidí, pak je logickou odpovědí, aby našel místo, kde se ti lidé scházejí a umístil tam nálož. Demonstrace z principu nemohou fungovat.

Pokud někdo věří, že současná moc je založena na zakrývání nějakého tajemství, pak je logickou odpovědí to tajemství zveřejnit.

Pokud někdo věří, že podstatou současné moci je vyvolávání strachu, pak je odpovědí pěstování takových charakterových rysů, které strachu odolají. Mimochodem, ze sociální psychologie víme, že hrozbám mnohem lépe odolávají ti, kdo s nimi počítají, než ti, kdo doufají, že to až tak špatné nebude. Voják, který ví předem, že na misi možná zemře, si počíná výrazně statečněji než ten, kterému řekli, že riziko je minimální.

Pokud někdo věří, že současný systém panství je založen na schopnosti vyrábět, pak je logickou odpovědí stávka, případně sabotáže ve výrobních podnicích.

Pokud někdo věří, že současný systém panství je založen na bezuhlíkovosti, pak je logickou odpovědí zapalovat ohně všude, kde to jen jde.

A tak dále.

Čtenáře možná napadne otázka, na jakou slabinu vlastně cílí demonstrace. Obávám se, že na žádnou. Demonstrace mohou rozbít iluzi, že vláda má masovou lidovou podporu. Jenže je vládnutí založeno na takové iluzi? Není založeno spíše na tvrdém uplatňování moci a na korumpování vyšších vrstev?

V každém případě stojíme před úkolem, který vyžaduje intenzivní studium ekonomie, sociologie, psychologie, možná antropologie a podobných disciplín. Potřebujeme spoustu analytické práce – opět nejspíš stovky nebo tisíce hodin.

Práce kvapná, vzpoura zbytečná

Teprve, až budou tyhle tři domácí úkoly hotové (a možná i mnohé další), bude možná společenská změna. Před rokem 1989 ty domácí úkoly vypracovaly tajné služby, před rokem 1948 komunistická strana. Pracuje na nich někdo dnes? Do určité míry. U nás v Kudy z krize jsme kousek práce udělali, ale jde to pomaleji, než bychom chtěli. Něco podniká Institut české levice, něco institut SPD, pak je tu Institut Václava Klause a pár dalších. Většinou to ale činnost spočívá v tom, že se již vymyšlené věci přednášejí již přesvědčenému publiku. Mnohem cennější by bylo, kdyby se objevovaly úplně nové myšlenky a řešení.

To je také vysvětlení, proč jsou pokusy o revoltu či revoluce jen málokdy úspěšné. Protože lidé buď dokážou poměry snášet (pak nemá smysl připravovat změnu) nebo se poměry zhorší tak, že už se snášet nedají, ale pak zase nechtějí čekat. Chtějí změnu hned a výsledkem jsou jen nepřipravené vzpoury.

Mnohem častěji jsou režimy měněny tak, že přijde změna zvenčí.

Tentokrát je životně důležité, aby to západní společnosti zvládly samy, protože změna zvenčí by nejspíš byla změnou islámskou, a to změnou nevratnou. Muslimská komunita skutečně dokáže nabídnout jinou vizi fungování společnosti, kádry i strategii. Jenže to asi není ta změna, jaká by se nám líbila.

4.2 5 hlasy
Hodnocení článku
9 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
vachav
vachav
před 8 dny

Logicky popsaná situace- v podstatě velice smutný článek z kterého ale vyplývá,že marasmus v kterém žijeme může změnit jen radikální změna společenského systému.Jenže je zde jeden zásadní problém-z “Aurory” musí vystřelit někdo jiný,toho v současné mezinárodní situaci tento stát a národ není schopen….fatální realita!

spartak
spartak
před 8 dny

Pan Hampl skutečně odhalil složitost současnosti a současně beznaděj.

cablik
cablik
před 8 dny

Jenomže žádný čas už nemáme globalisté mají agendu 2030 takže dvoje volby které se budou snažit zmanipulovat. Co chtít je fungující právní stát který podporuje mezinárodní právo potravinovou soběstačnost atd.

adam
adam
před 9 dny

Celkem realistický pohled za předpokladu, že skutečně má někdo v úmyslu uskutečnit radikální společenskou změnu. Taková změna však očividně není objektivně (i subjektivně) možná a není jisté, že je dokonce pro značnou část společnosti žádoucí. Vycházejme spíše z předpokladu, že (hluboké) reformy společenských poměrů lze dosáhnout danými politickými a právními prostředky. Pak je nutné systematicky,… Číst vice »

danny
danny
před 9 dny

Společenské změny mají své zákonitosti. Aby proběhla změna, musí být pro ni podmínky. Vnitřní i vnější. Tedy “revoluční situace”. Popisuje to K. Marx v práci “Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta” a pak v několika pracích i V.I. Lenin (Poučení z r. 1905, Rady člověka stojícího stranou, a samozřejmě Stát a revoluce). V zásadě musí dojít k tomu, že většina už nemá… Číst vice »

skeptik
skeptik
před 8 dny
Odpověď uživateli  danny

A kdepak se v Rusku ti bolševici vzali?? Přiletěli snad z jiné planety?

danny
danny
před 8 dny
Odpověď uživateli  skeptik

Nikoliv pane Skeptiku. Ale bylo by to na hodně dlouhou přednášku o dějinách Ruska a odboji proti samoděržaví (šlechtické – děkabristé, rolnické – narodnici a dělnické – sociální demokrati). Každý měl svoji dobu a svůj význam. Bolševici neměli jméno proto, že měli většinu v národě, ale dosáhli jí v sociálně-demokratické straně (Co dělat? Krok vpřed, dva… Číst vice »

Naposledy upraveno před 8 dny uživatelem danny
skeptik
skeptik
před 8 dny
Odpověď uživateli  danny

Měl jsem na mysli to, že bolševici byli obyčejní lidi, kteří dělali revoluci. V podstatě jim šlo o demokracii.
A ne jak si někdo myslí, že to byla malá skupina jakýchsi asociálů, dezolátů, zločinců, kteří proti vůli většiny chtěli změnit zaběhnutý řád.

danny
danny
před 8 dny
Odpověď uživateli  skeptik

V tom s vámi souhlasím!