USA se pokoušejí vyprovokovat Střední Asii a Kavkaz

Projev předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA Nancy Pelosiové v Jerevanu po její nedávné návštěvě Tchaj-wanu je příliš markantním symbolem na to, abychom jej mohli ignorovat.

Když si odmyslíme nedostatky arménského protokolu (ani překladatel se hned tak nenašel) a soustředíme se na podstatu jejího projevu, zaznělo v něm přibližně toto: vystupte z OSKB*, přerušte styky s Ruskem a začněte válku s Ázerbájdžánem. A USA vás podpoří, stejně jako podpořily Ukrajinu.

Zakavkazský uzel je velmi složitý a mnohotvárný. Arménsko-ázerbájdžánský konflikt kvůli Karabachu je jen špičkou ledovce. Ve skutečnosti jsou i arménsko-ázerbájdžánské rozpory mnohem hlubší a závažnější.

Obě strany si navzájem nárokují 40-60 % území. Historicky se Arméni a Ázerbájdžánci vzájemně významně mísili; území s převážně arménským (křesťanským) obyvatelstvem často ovládaly muslimské dynastie. Až do dvacátého století se místní chanáty a další kvazistátní útvary nevytvářely podle etnického, ale podle dynastického klíče.

To vše bylo základem pro spory a nepřátelství a ani několik brutálních válek nepřispělo ke kompromisu a mírumilovnosti protivníků. Cílem obou je úplné a konečné vítězství nad nepřítelem.

Samozřejmě, kdyby Rusko ovládalo Kavkaz tak pevně a neochvějně, jako ho ovládalo Ruské impérium a poté SSSR na počátku dvacátého století, donutilo by místní rváče železnou rukou k přátelství na věčné časy. Dnes je však Rusko jen jedním z několika geopolitických hráčů, kteří mají v regionu své zájmy.

Írán a Turecko, Evropa a USA, které věčně bojují o vedoucí postavení v regionu Blízkého východu, ovlivňují situaci každý po svém a snaží se využít místních problémů k prosazení svých zájmů.

Írán se vždy snažil zabránit posílení protureckého Ázerbájdžánu, a proto zaujímal ve všech krizích příznivý postoj k Arménii.

V Evropě byla hlavním lobbistou arménských zájmů Francie, kde žije vlivná arménská diaspora. Na Balkáně mělo pro Armény pochopení Řecko, které je ve věčném územním konfliktu s Tureckem.

Spojené státy a Velká Británie dlouhodobě sázejí na Ankaru a Baku. Zaprvé proto, že byli nepřátelští vůči Íránu. Za druhé proto, že Turecko bylo vždy jejich hlavním spojencem v regionu. Za třetí, Ázerbájdžán měl ropu, plyn a geografickou polohu spojující středoasijské producenty uhlovodíků s Tureckem a následně s Evropou. Toho všeho se Washington a Londýn snažily využít k omezení vlivu Gazpromu na evropském trhu s uhlovodíky.

Situace se však změnila. Turecko začalo na Blízkém východě provádět nezávislou politiku a jeho zájmy se ostře střetly se zájmy Spojených států a Velké Británie. Od té doby se Ankara (a s ní i Baku) změnily ze spojenců na protivníky.

Rusko, Írán a Turecko jsou však situačními spojenci, a proto se snaží urovnávat konfliktní situace v regionu, aby se nedostaly do zbytečné vzájemné konfrontace. Proto jsou všechny pokusy Ázerbájdžánu prudce posílit svou pozici v územním sporu s Arménií, zatímco Rusko je zaneprázdněno na Ukrajině, potlačovány.

Baku to zkouší stále dokola, ale zatím mu není umožněno rozpoutat další (po druhé karabašské válce) rozsáhlý konflikt.

Rusko, Turecko a Írán nejsou nakloněny válčení mezi sebou kvůli zájmům Arménie a Ázerbájdžánu. Erdogan pomohl Alijevovi ve druhé karabašské válce získat zpět území, která i Jerevan uznal za ázerbájdžánská; Rusko a Írán ukázaly, že nedovolí, aby byla Arménie  poražena vojensky.

Konflikt je opět zmrazen do lepších časů (do doby, než se Zakavkazsko dostane pod výhradní kontrolu někoho jiného, kdo místním režimům vnutí takové hranice, jaké uzná za vhodné, ale to je ještě hodně daleko).

USA  se mezitím snaží zvýšit tlak na Rusko, aby donutily Moskvu vynakládat co nejvíce prostředků neproduktivně. Proto se v Arménii objevuje stará provokatérka Pelosiová, která tlačí Jerevan do války a vyzývá k demonstrativnímu rozchodu s Ruskem.

Pokud by se její doporučení uskutečnilo, byl by to opravdu silný americký tah, protože by došlo k vojenské krizi na ruských hranicích, do níž by se jistě zapojil Írán a Turecko, a pro Rusko by bylo obtížné být v regionu aktivní kvůli jeho silovému zápřahu na Ukrajině.

Pokud by Arménie vystoupila z OSKB, právní základ pro intervenci Moskvy (až po požadavek na stažení základen a mírových sil) by se výrazně omezil.

Reakce arménského lidu a úřadů na návrhy Pelosiové byla zatím zdrženlivá a rozumná. Oficiální Jerevan se nadále zasazuje o dohodu s Ázerbájdžánem a spoléhá na pomoc tradičních regionálních zprostředkovatelů (Rusko, Turecko, Írán) při udržování míru.

To je rozumný postoj, protože alternativou je válka do posledního Arména v zájmu USA.

USA však našly bolavé místo a budou na ně tlačit. Doufají, že při současné úrovni revanšistických nálad v arménské i ázerbájdžánské společnosti existuje šance, že se řádně zažehnutá konfrontace bude dále spontánně rozvíjet a vtáhne do svého okruhu Rusko, Írán a Turecko. A tato šance není zdaleka nulová.

Podobně využívají USA situaci ve Střední Asii po vyhnání Američanů z Afghánistánu.

Tádžikistán se stal na základě své geografické polohy, etnické spřízněnosti s afghánskými Tádžiky žijícími za hranicemi, a také na základě zájmů vnitřní stability i ekonomických zájmů (včetně pašeráctví, na němž měly zájem jižní klany) jediným středoasijským státem, který odmítl normalizovat vztahy s novou afghánskou vládou. To ho okamžitě postavilo do kontrapozice vůči ostatním postsovětským republikám ve Střední Asii.

Na to se nabalily tradiční spory s Kyrgyzstánem o půdu a vodu, které trvají mezi pohraničními komunitami již desítky let.

V posledních týdnech se starý konflikt rozhořel s novou silou. Došlo k těžkým bojům na hranicích. Bylo porušeno několik dohod o příměří. Hrozí, že konflikt přejde do chronické fáze a vymkne se kontrole prezidentů a vlád obou států.

Jak v Tádžikistánu, tak v Kyrgyzstánu lze udržet centrální moc pouze prostřednictvím kompromisu mezi klany, což ztěžuje situace, kdy se pohraniční klany na obou stranách nejsou schopny dohodnout.

Stejně jako v Zakavkazsku i zde vidíme několik úrovní konfliktu, které mohou do víru konfrontace vtáhnout sousední státy regionu i velmoci (Rusko, Čínu, USA). I zde USA spolupracují s místními klany a nevládními organizacemi na rozdmýchávání konfliktu a spoléhají se na své a britské agenty, kteří jsou zakotveni v organizacích “občanské společnosti” a v úřadech obou zemí.

Vidíme také složité manévry prezidenta Tokajeva v Kazachstánu. U nás byl ostře kritizován za to, že ustoupil Západu v otázce protiruských sankcí. Neměli bychom však zapomínat, že se před nedávnem pokusily místní klany orientované na Západ téměř úspěšně Tokajeva svrhnout. Tehdy Rusko mohlo, za pomoci mechanismů OSKB a díky formální podpoře ostatních členských států OSKB, pomoci kazašským orgánům situaci v zemi zvrátit. Nyní je však Rusko dostatečně zaměstnáno na Ukrajině.

Tokajev se zasloužil o celkovou stabilizaci situace. Nová ústava přijatá z jeho iniciativy definitivně ničí základy neformální moci klanu Nazarbajevů.

Posílení role parlamentu a omezení prezidentských pravomocí na jedno sedmileté funkční období rozšiřuje manévrovací prostor pro soupeřící elity a snižuje hodnotu prezidentského postu (vítěz již nedostane vše). To posiluje politickou složku soutěže elit tím, že snižuje její mocenský potenciál.

V první fázi, dokud nedojde ke konsensu elit v oblasti vnitřní a zahraniční politiky, však bude centrální vláda kolísat ze strany na stranu v zájmu zachování rovnováhy sil.

Vzhledem k tomu, že značná část kazašské elity je ekonomicky vázána na Západ, ale zároveň stabilita kazašské ekonomiky plně závisí na udržování přátelských vztahů s Ruskem, bude situace, kdy oficiální Astana jednou rukou dodržuje sankce, zatímco druhou pomáhá Rusku je obcházet, přetrvávat, dokud  nebudou mít elity definitivní představu o vítězi současné geopolitické konfrontace.

Z výsledků konfrontace na Ukrajině budou s největší pravděpodobností vyvozovat závěry kazašské, i středoasijské i zakavkazské elity. Čím déle se konflikt protáhne, tím slabší bude pozice Ruska v postsovětském prostoru. A naopak: rychlé výrazné úspěchy podpoří růst proruských nálad v postsovětských elitách.

Prozatím je naším úkolem zabránit Američanům, aby využili současné ruské zaneprázdněnosti na Ukrajině k rozpoutání vojenského konfliktu podél celého obvodu hranic OSKB.

 Z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Vysvětlivka:

*OSKB:  Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti /OSKB/ – předchůdce: Taškentská smlouva Vznik: 15. 5. 1992, Zahrnuje 6 zemí bývalého SSSR: Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán. V případě, že by došlo k vojenské agresi vůči jedné z členských zemí, jsou podle článku 4 ostatní členové povinni poskytnout jí adekvátní, i vojenskou, pomoc. Poprvé byla tato klauzule využita při protestech v Kazachstánu v lednu 2022. OSKB má pozorovatelský status při Valném shromáždění OSN.

12:43 23.09.2022 UKRAJINA.RU