Nevynechejme

Je to hrozně zvláštní, a zvlášť na slovo hrozně kladu důraz. V Praze se konalo setkání představitelů Evropské unie. Slečna z televize si před honosnou budovou našla jednoho z našich organizátorů schůzky a zeptala se, co dobrého vzejde ze zasedání pro Českou republiku. Muž hovořil ve smyslu, že je to naopak. Že si celá léta, než získáme unijní předsednictví, děláme reklamu na ono předsednictví. A potom je ten správný čas věnovat se celounijním záležitostem.

Patrick Ungermann
Patrick Ungermann

Domyslel jsem si: aby nám to předsednictví vůbec slušelo. Máme zemi s poměrně zastavěnou a dost zplanělou zemědělskou půdou, s výrobou a s obchodováním dost rozprodaným do ciziny. S předsednictvím, kterému by neslušelo použít ho nějak zřetelně pro Českou republiku. A k němu vede dlouhé mezidobí, kdy se snažíme být vzornými Unijci, abychom si zasloužili předsednictví – vzorně unijní.

Evropská unie využívá k praktickému životu prostředí (včetně finančního) vytvářené národními státy. Na druhou stranu ráda oslabuje národní totožnost i její snahu vystačit si. To ovšem zpětně oslabuje Evropskou unii, kdykoli je oheň na střeše… EU je vlastně opačná síla k národní emancipaci. A ať je teplo nebo zima, trvá si unie na dvou záměrech: Obnovitelné zdroje budou nastoleny jako rozhodující. A hospodaření na principu národních celků bude odvrženo. Pro příklad jsem postával před plakátem, na kterém mladého černocha s úsporným telefonem ujišťoval nápis – Ty jsi Evropa. Nestálo tam: Jsi teď v Evropě. Ale skutečně: Ty jsi Evropa. Zarazilo mě to silou, jakou by černošského mládence zarazila má podobizna nad nápisem – Ty jsi Afrika. Tož bychom se oba dovtípili, vyměnili si místa a svět by dál mohl pokračovat obvyklým tempem.

Už jenom skálopevným (nesmiřitelným) trváním na jedné radikální a jedné nepřirozené ideji obtížila Evropská unie životy lidí, kteří bydlí a konají na určitém místě. Vynucené, nikoli nevyhnutelné obtíže zesílí, kdykoli se rozsype poměrný blahobyt. Vzpomenu si na moudrého průvodčího (a byl to přítel Evropské unie), který ve vlaku situaci glosoval: „Evropská unie je dobrá, když je teplo a svítí sluníčko.“ Jestliže se ochladí a hromy bijí do mraků, zachraňují nás osobně i naše přijatelné kolektivy soubory instinktů, jimž říkáme pud sebezáchovy. Ten žádá, aby se z politiků honem rychle stali služebníci všeho lidu s odborností. Jimi přijímaná opatření mají tady a teď jistou životní situaci jistým způsobem zlepšovat.

Ti, o kterých mluvím, rozhodli, že se Evropská unie společně se Spojenými státy americkými zúčastní války o Ukrajinu s Ruskou federací. Omezili hospodářskými sankcemi zemi, která obratem omezila sankcemi polovinu Evropy. Unijní blahobyt se rozplynul, sluníčko přestalo svítit. V evropských zemích se v lidech ozval pud sebezáchovy v souladu s jejich skutečnými totožnostmi a obavami. Těžce demonstruje Francie, Itálie, bát se přestávají Němci. Naše protesty rozhodně nejsou marné, stačí v nich sílit. To, že desítky tisíc demonstrantů žádají v Praze a jinde vystoupení naší země z EU, nebo celkový rozpad unie, odpovídá reaktivní síle proti akcím typu: My v Evropské unii z doktrín neslevíme a neuhneme o píď. Tvrdošíjná kosa narazila na kámen. Je šlechetné, že protestující jedním dechem požadují jednání o míru. Není divu, že žádají obnovení normálních obchodních vztahů s Ruskem. Navíc ti, kdo přitakali globálnímu obchodování, přece nemohou žádat, aby sankcemi rozdělený svět nebyl globální. Co se míru týče, o míru se jednat má. Čím déle se o míru nejedená, tím budou výsledná jednání složitější. Jistě je možné si „sportovně“ říct, že může být daleko hůř. Potom je ale velmi obtížné způsobit, aby bylo daleko lépe. Čím budeme snášenlivější vůči daleko hůře, tím menší bude mít ono hůře toleranci k tomu, aby bylo lépe, alespoň o něco lépe.

Nevynechejme demonstraci z 28. října. A protože levné věci nemají být drahé, zadumejme se nad dalšími spouštěči smutku, kdy ceny během týdne poskočí o padesát, o sto procent svého nacenění. Jestli, jako zaměstnanci, máme firmě vykazovat věrnost psa Džurbase, ale stále máme na prodej jen tu svou práci, a tož nás k pořádným obchodům nezvou, může být politická drahota pro většinu lidí opravdu likvidační. A je skoková drahota čistě politická, nebo v tom víně ještě něco plave? Podle mého v něm plave nejlákavější složka drsného kapitalismu čili zisk, zisk stůj, co stůj. A prodat ho za požitky, aby na nich někdo druhý vydělal a zas ten výdělek prodal dál. To souvisí s konzumní elitou a se zlatou mládeží. Ta se zlatým srdcem nemá nic co dělat. Sorta (česky třída) zaměstnaných, co prodávají čistě práci, nikdy nedosáhne na vrchol konzumních požitků. Přitom v nás spotřební společnost touhu po konzumním ráji pěstuje. K téhle křivdě, známé a propírané od starověku, dnes přirůstá veliké nebezpečí: Poznalo se, že nejrychlejší zisky neplynou z pěstování, z chovu nebo z výroby, ale ze svižně uzavíraných obchodů. Obchod jsou přece peníze druhých. Majetné subjekty jsou ohromně motivované investovat především do obchodů.

Kdekdo chce být překupník dražšího a dražšího zboží. Mít výraznější a třpytivější zisky, prostředky k dosažení neskutečného – božského požitku. A zábavní průmysl má slovo BOŽSKÝ na denním pořádku. Nestálé výnosy s pomalým ziskem z pěstování, z chovu a z výroby? To nechme „rozvojovým“ lidem. A až se i oni dovtípí? Až jejich konzumní elity čichnou k velkým penězům a napříště budou chtít jenom obchodovat, a ne se prsty rýpat v hlíně? Kdo potom zajistí jídlo nebo nástroje denního života? Za rohem postává obraz globální pohromy, že nás nevyhladoví válka jednoho spolku s Ruskem, ale společná lakota s impériem ničím nepodložených peněz a vyčerpávajících obchodů.

Co zvolit? Pseudoprosperitu završenou hladomorem, nebo změnu systému se zárukou, že využité skutečné schopnosti každého odmění uspokojení skutečných potřeb všech zúčastněných? Do doby, než pokročilejší vedení života a správa společnosti znemožní nesmyslnou drahotu, budou pojmy šetrnost a udržitelný rozvoj znít jako slovní hříčka. A jakákoli politická drahota bude pouze zlý přívažek skutečného problému. Promysleme to na říjnové demonstraci v Praze…

3 5 hlasy
Hodnocení článku
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 1 rokem

Přesně tak lidé musí odmítnout jejich šílené nápady a připomenout jim že si nemohou dělat co chtějí. Rentiéři by měli ubrat v tom ždímání peněz které už dávno nepotřebují.

Primak
Primak
před 1 rokem

Nerozumím tomu grafu nahoře: Co to vlastně ukazuje? V článku jsem nějakou zmínku nenašel.

Social welfare protection by MS(2010). Co je to “MS”, a v roce 2010? To už je 12 let. Co nám to má říct?