Mojmír Grygar: Odvrácená strana královské slávy

Nedávné barnumské oslavy 70. jubilea panování britské královny Alžběty II. jsou dokladem až křečovitého zdůrazňování britské monarchie (podobně přehnané bylo oslavování a oplakávání princezny Diany), píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.

Mojmír Grygar
Mojmír Grygar

V době, kdy Británie čelí důsledkům brexitu, sociální krizi, hrozbě skotského separatismu, vleklým potížím s migrací, v této době obyvatelé ostrova, kteří prožili slavná léta druhé světové války a dřívější britskou světovládu si idealizují, místo aby si uvědomovali její drastické collateral damages, hledají dnes útočiště a záchranu v tom, co psychoanalytik Jung nazval „propadem do kolektivního nevědomí“. Odtud absurdní zbožštění královny, která je jen žalostným stínem slavných anglických královen, prázdným formálním znakem, futrálem, napodobením minulosti navěky zahalené milosrdnou mlhou.

Alžběta hraje tuto hru bez sebemenšího zaváhání, bez jakéhokoli záblesku vědomí, že jde o společenskou hru nadiktovanou dávno přeživšími rituály. Vůbec jí nedělalo potíže zajistit dynastii potomky i za cenu pošlapání elementárních lidských tužeb (princezna Diana po splnění své historické úlohy nelítostně vypadla ze hry), vůbec jí nevadilo odstavit neposlušného syna od trůnu a vyškrtnout demokratického vnuka z královské genealogie, nevadilo jí občas sestoupit dost hluboko s výšin tradiční kultury – připomeňme, jak ve vší slávě přijímala herce, ztělesňujícího  Jamese Bonda, kýčovitého hrdiny tajných služeb 007. Bez zaváhání se zpronevěřila starému španělskému královskému bonmotu, který tvrdil, že „královna nemá nohy“.

Za to vše ji obecný lid miluje, ona přece zachránila aspoň zdání staré slávy a starých ceremonií. Vzhledem k pomalu se potápějícímu britskému ostrovu to není málo. Láska ke stařičké královně, vždy krásně oblečené, v slušivých kloboučcích a s věčným úsměvem na unavených rtech, vyvolává iluzorní pocit jednoty monarchie a občanské společnosti, jednoty šlechty a lidu, miliardářů v palácích a dělníků v temných koloniích Shaffieldu, Liverpoolu, Manchestru.  Korunu tomu všemu nasadila  jízda v pověstném kočáře, v němž seděla figurína zastupující nemocnou oslavenkyni – ostřeji snad již ani nešlo znázornit pustou formálnost, napodobenu (simulacre) této slavnosti. Ale statisícům a milionům lidí, jejichž vědomí propadlo nostalgickému zajetí minulé slávy, to vůbec nevadilo, zřejmě by se lidé horšili, kdyby byl ceremoniál ochuzen o jízdu v pozlaceném kočáře, který již na první pohled vyvolává pocit nepatřičnosti a nevkusu. Britský monarchistický nacionalismus předstírá jednoty zástupů, zaštiťované historickým mýtem. Prožívání starých zlatých časů se však musí zavěsit na něco konkrétního. A co jím může být lepšího než historické rituální předměty.  Paní královna je sama takovým objektem a to, že se ve funkci dožila tak vysokého stáří a přežila desítky vlád, jí dodává zvláštní lesk a šarm. Minulost je snadno přístupna idealizaci –  současnost bývá spíš zdrojem starostí, obav a chmur.

Básník Ivan Blatný, který odnesl emigraci do Anglie ošklivým duševním  onemocněním, potvrzuje naše tvrzení básničkou Monarchie napsanou na útržku papíru: 

V této zemi máme ještě královnu nebo krále. Jaké štěstí,
účastnit se svateb členů královské rodiny,
jejich cest, sportu, přepychu.
Princezna a ženich odjíždějí na jachtě.
V této zemi máme ještě pohádky.

Zdroj: První zprávy