Den, kdy Rusku došla trpělivost

Tento projev přišel krátce po televizním zasedání ruské Rady bezpečnosti, na němž vystoupili všichni klíčoví ministři a všichni se vyslovili pro uznání Doněcké a Luhanské lidové republiky. Premiér Mišustin prohlásil, že se na nevyhnutelný spád připravují již nějakou dobu a jsou na něj připraveni, tak to prostě udělejme. Ministr zahraničí Sergej Lavrov na otázku, zda má smysl pokračovat v jednáních se Západem o Ukrajině, odpověděl, že je to „otázka vkusu“, ale že z jednání nikdy nic nebude. A ministr obrany Šojgu prostě řekl, velmi klidně: „Pokračujme. Pojďme do toho.“ Odpověď na otázku, proč Rusko s tímto krokem tak dlouho vyčkávalo, zní, že nebylo připraveno: ruská ekonomika ještě nebyla neprůstřelná proti všem možným sankcím; nebyly vyzkoušeny všechny diplomatické metody řešení problému; a armáda nebyla zcela připravena na rychlé a účinné řešení situace.

A pak přišel na řadu podpisový ceremoniál, při němž Vladimir Putin, Denis Pušilin z Doněcké lidové republiky a Leonid Pasečnik z Luhanské lidové republiky podepsali dokumenty o uznání. Do těchto jednostránkových příkazů byl vepsán Putinův rozkaz ruské armádě, aby zajistila nastolení míru. Je velmi zajímavá otázka, v jakých hranicích bude tento mír nastolen. Víte, po protiústavním svržení demokraticky zvolené vlády v Kyjevě v roce 2014 se Doněck a Luhansk oddělily jako nedotčené regiony. Později, v průběhu kyjevské „protiteroristické operace“ (předpona „protiteroristické“ je zde poněkud nadbytečná), došlo k částečnému obsazení těchto regionů ukrajinskými silami. Představa, že by Rusko v rámci uznání nezávislosti a svrchovanosti Doněcka a Luhanska uznalo i jejich částečnou ukrajinskou okupaci, se zdá být nepravděpodobná. Mnohem pravděpodobnější je, že ruské síly nyní zdvořile požádají ukrajinské jednotky, aby do určité lhůty vyklidily území, nebo pokud tak neučiní, budou zabity či zajaty.

Nakonec, západní vůdci si to možná neuvědomí hned (zdá se, že jsou na tom psychicky dost bídně), ale zdá se pravděpodobné, že si nakonec uvědomí, že 22.02.2022 byl den, kdy jejich kecy konečně přestaly fungovat. Představa, že místo smrti a bídy šíří svobodu a demokracii (jak dokazuje Ukrajina, na vrcholu seznamu zemí, které „osvobodili“ a „zdemokratizovali“), je více než absurdní. Představa, že USA jsou globálním hegemonem a mohou všem diktovat podmínky, je mrtvá, jak jen mrtvá může být. Jednota NATO je jen pár bezvýznamných slov na kusu papíru. Žvanění nesmyslů, jako je požadavek, aby Rusko plnilo podmínky minských dohod (podle nichž má nulové závazky), nemá žádný efekt. Možná jim bude trvat trochu déle, než si uvědomí, že uvalení dalších sankcí na Rusko je pro ně opravdu vynikající způsob, jak platit 200 dolarů za barel ropy a přitom mrznout ve tmě. A v určitém okamžiku si také uvědomí, že nemají jinou možnost než poskytnout bezpečnostní záruky, které Rusko požadovalo, protože tak již učinili, a to slovně i písemně, a vykličkování z bezpečnostních závazků nepřipadá v úvahu. Bude to pro ně poměrně strmá učební dráha a je otázkou, zda se vůbec dokáží učit. Jediná schopnost, kterou prokázali, je opakování stále stejných lží. Protože byli cíleně vychováni k tomu, aby nosili vodu bankovním a korporátním zájmům, nemusí být schopni požadované úrovně racionálního myšlení. A to vyvolává další otázku: Co s nimi lidé na Západě udělají?

Dmitry Orlov, The day Russia’s patience ran out vyšel 22.2.2022 na thesaker.is. Překlad v ceně 417 Kč Zvědavec.