Vyděšený Západ – Doktrína zadržování selhala – Rusko se nebojí a Západ vypadá mizerně

V posledních letech se při popisu obecného směřování politiky NATO vůči Rusku nejčastěji používá slovo „zadržování“. Slyšel jsem několik výkladů tohoto pojmu, tedy vysvětlení příslušné politické doktríny. První zní, že Rusko přijme za bernou minci hrozivé miny Aliance podporované „jedinou supervelmocí“ a Bundeswehrem složeným z Turků a polských přistěhovalců, které ho ohnou, aby pokorně přihlíželo, jak je další postsovětská země pod záminkou „ekonomické a politické liberalizace“ podrobena politice „vymačkaného (opakovaně) citronu“.

Druhý, prozaičtější a realističtější výklad představuje zadržování jako přiměřenou reakci na vlastní obavy, která vychází z poznání, že vojenské, ekonomické a demografické možnosti zastrašující strany se rok od roku snižují. Je to nezvratný proces, za dvacet let bude mít etnická restrukturalizace většiny západních zemí politické důsledky, ve volbách začnou vítězit imigrantské strany a Velký patron má kromě Ruska dva vážnější nepřátele: vlastní společnost a Čínu.

Politici a vojáci NATO uvěřili v „ruskou hrozbu“ a jsou z ní tak vyděšení, že se rozhodli svůj strach ztlumit sebeklamem: My se Moskvy bojíme, ale ona by se měla bát nás, protože ji „zadržujeme“.

Na čem je toto omezení technicky (prakticky) založeno? Jinými slovy, jaký je tо obušek v rukou Aliance, který by měl dopadnout na Rusko, pokud bude neposlušné vůči Západu? Nevíme, ale snad nikdo nevěří, že by armáda kteréhokoli členského státu NATO byla ochotna zemřít při plnění svých závazků podle článku 5 Washingtonské smlouvy, který je nám neustále připomínán. Podívejme se na situaci objektivně: Byl by španělský nebo belgický voják, dokonce i ten bez afrických kořenů, ochoten nechat se zranit nebo prostě snášet vojenské strádání (například absenci čistých záchodů) při „pochodu na Moskvu“?

Polsko je „tlačeno“ do role země, která se toho ujme. Údajná „vrozená rusofobie“ (stejně jako antisemitismus, který prý Poláci vstřebali s mateřským mlékem) je nám vnucována proto, aby se polští vojáci stali jedinou armádou, která přijde na pomoc východnímu křídlu NATO. Jeden mimořádně aktivní rusofob na internetu dokonce nastínil následující scénář: Rusko napadne Litvu nebo Lotyšsko, polská armáda jim přispěchá na pomoc, je poražena, chvíli jsme „zcela bezbranní“, ale pak Západ pošle pomoc (zřejmě Portugalci, Lucemburčané a Bulhaři), Putinova vojska jsou poražena a Polsko se osvobodí z ruského jha.

• Chcete-li podpořit Novou republiku, přispějte na účet 2300 736 297 / 2010

Slituju se a přestanu se vysmívat doktríně „zadržování“ a místo toho se podělím o jeden postřeh. Když Rusko začalo bez obav stahovat vojska k ukrajinským hranicím, stoupenci této doktríny kamsi zmizeli. Koncept se ukázal jako neúspěšný, takže se schoulili, třásli se hrůzou a vypadalo to dost žalostně. Jejich „zadržování“ bylo pouhým blafováním, které se opíralo o pohrdavý postoj k „neuctivým kacapům“ (hanlivé pojmenování Rusů), o nichž se soudilo, že nejsou schopni reálně posoudit vojenskou sílu vojsk NATO.

Existuje ještě jedno vysvětlení: Pohádky o zadržování mohly sloužit jako zástěna, která brání tomu, aby byl vidět strategický cíl mnoha zemí „staré Evropy“, které si přejí sblížení s Ruskem. Ti už neskrývají nespokojenost s americkou nadvládou, obávají se federalizace pod německým vedením a potřebují Moskvu ve své hře. S její pomocí se mohou zbavit „nechtěných dárků“ v podobě jednotlivých východoevropských států: ty už jsou stejně zbytečné, protože z nich už vyždímali vše, co se dalo…

Witold Modzelewski – Myśl Polska, Zdroj: Inosmi, Překlad: st.hroch 20220111