Svobodu nenávidí inteligence a hlupáci (1. díl)

Musím hlupáky varovat hned – toto je filozofické dílo, takže s tím neztrácejte čas – rozdělil jsem ho na tři části, abych chytřejším usnadnil porozumění.

Zahraniční zdroj
Zahraniční zdroj
Zdroj, autor , překlad Outsidermedia – Bedřich Vinopalník

Kdo nenávidí svobodu? (1)

„Svoboda je stavem subjektu, ve kterém je subjekt určující příčinou svých činů, to znamená, že ty nejsou přímo způsobeny jinými faktory, včetně přírodních, sociálních, interpersonálních (mezilidská interakce) a individuálně rodových. Zároveň by svoboda neměla být zaměňována s anarchií, když člověk vůbec nezohledňuje možnou zhoubnost svých činů pro sebe a ostatní,“ to je nejjednodušší definice svobody, kterou uvedou osoby, nazývající se filozofy.

(Z wikipedie – Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Podle W. Weischedela znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě za sebe sama.“ Tato podstatná možnost člověka, případně i jiných živých bytostí v tradičním pojetí je ovšem omezena fyzicky, například gravitací; zvenčí, například autoritou rodičů, společností, státem; zevnitř, například sníženou příčetností, intoxikací, návykem a podobně. Proto se někdy rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, i když ve skutečnosti jde spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu omezují. )

Jednoduše řečeno: Svoboda je schopnost definovat a určovat své vlastní činy, pokud tyto činy samozřejmě neubližují jiným lidem. Filozofové však v této definici – z důvodu zjevně nedostatečného pochopení – se nedostali k podstatě toho, co svoboda skutečně je.

Ano, člověk vždy „jedná“, i když spí, jí nebo se baví, a pro tyto akce také potřebuje svobodu. Přirozeně, člověk sám se nikdy nevzdá dobrovolně svobody pro tuto činnost, ale zpravidla také nikdo nezasahuje do této svobody člověka. Také skutečným, a ne jen alegorickým, otrokům byly přece poskytovány „chléb a hry“ již ve starém Římě.

Proto, když političtí nebo veřejní činitelé hovoří o svobodě (ať už jí rozumí nebo ne), hovoří o širším konceptu, který zahrnuje v definici – svobodu ne prostě „akce“, ale svobodu „činnosti“. Přinejmenším o svobodě pracovní činnosti – o činnosti poskytování „chleba a her“ a samozřejmě o jakékoli společenské činnosti.

Ale zde se však filozofové ve svých myšlenkách o svobodě jaksi pořádně nedostanou k myšlence, že jakákoli činnost se skládá ze tří fází – posouzení situace (nebo úkolu), přijetí rozhodnutí a samotné akce. A v této triádě je rozhodování, přijetí řešení, rozhodující. Není-li přijato žádné rozhodnutí, nebo byla provedena jen činnost, celé posouzení situace je jenom plané klábosení; pokud nebude přijato žádné rozhodnutí, nebude podniknuta žádná akce.

Svoboda je tedy schopnost (a ne jen možnost!) přijímat vlastní řešení ke své činnosti.

A nejvíce odpovědným pro člověka jsou chyby při posuzování situace, a nikoli samotná akce, ale pokud konkrétně při oceňování situace uděláš chybu – a učiníš špatné rozhodnutí – bude tě to buď bolet, nebo budeš hladovět, nebo budeš cítit hanbu, nebo všechno dohromady.

A protože u člověka nejsou jen jeho instinkty (pudy), právě jeho vědomé myšlení určuje jeho činnost a činy, pak vyplývá z nadřazenosti myšlenky – čím hloupější, a čím nižší je úroveň kultury člověka, tím méně je člověk schopen využít i znalosti, které se naučil, tím více bude pak dělat chyb při rozhodování, tím hloupější rozhodnutí bude přijímat, a tím tvrději za ně bude potrestán.

A vývodem je, že čím více se člověk bude bát samostatně rozhodovat, tím méně bude potřebovat svobodu! Svobodu přijímat vlastní řešení!

Kultura, která vůbec není to, co nám vnucují ve všech médiích a což je jen malou součástí celkové kultury, je schopnost samostatně využít maximum znalostí nashromážděných v té době lidstvem, která je jednotlivci dostupná v celkovém mozaikovém chápání světa. A čím více je člověk schopen samostatně využívat širší škálu znalostí, tím vyšší je jeho osobní kultura.

Ale pozor ještě jednou! Kultura zde není to, co je předkládáno médii, knihami, filmy, divadly atd. Kultura je ve skutečnosti souhrn všech znalostí, které v dané chvíli jsou známy! Všech! Tady spočívá omyl většiny lidí. Přečíslená kultura médií je pouze malinkou částečkou celkové kultury! Proto, když například jsou snahy „upozadit“ povinnou matematiku, záměrně se tím snižuje celková kulturnost těch, kteří jsou tomuto „jevu“ vystaveni a kteří tomu podlehnou!! Stejně tak se omezuje kultura člověka záměrným ochuzováním jazyka, nebo předkládáním k věření falešných pohledů na historii.

A tím více pak kulturní člověk potřebuje svobodu, připomenu, svobodu přijímat řešení.

Ještě jednou jinak, nalezení řešení, dokonce i hotového, anebo přijmout řešení někoho jiného, protože si myslíte, že je to správné nebo že si myslíte, že je správné tak postupovat, jsou dvě zásadně různé věci.

Teď odbočíme ke znalostem. Odrazíme se od toho, že znalosti je nezbytné si nejen zapamatovat – to dokáže i počítač a dokonce i magnetofon. Člověk by měl být schopen využívat znalosti, a ne, opakuji, jen si je zapamatovat a opakovat je jako papoušek.

Pokusím se to vysvětlit takhle.

Tak, například geometrie, někdo ve škole měl za to dokonce jedničku, protože správně vyřešil školní úkoly se všemi těmi trojúhelníky atd. Ale tato zadání byla na papíře a neměla žádnou souvislost se skutečným životem a nebyl mnohdy nikdo, kdo by tohoto mladého člověka naučil, jak se geometrie v životě používá. Dost možná tam nikdo takový schopný ani nebyl, protože současní učitelé sami nevědí, jak na to.

Zde je několik příkladů.

Dlouho jsem počítal za nejjednodušší a nejpřesvědčivější důkaz toho, že Američané nepřistáli na Měsíci, geometrický důkaz. Faktem je, že podle legendy Američané přistáli brzy ráno měsíčního „dne“ – to když Slunce vyšlo sotva 8 až 10 stupňů nad měsíční obzor. Při tomto úhlu vrcholu trojúhelníku by stín objektů na Měsíci musel být 8 krát delší než výška objektu. Na amerických fotografiích „z Měsíce“ však takové stíny nejsou, proto fotografie nebyly pořízeny na Měsíci. Ale tento argument se vymykal chápání oponentů a odrážel se od nich jako hrách od stěny – nemohli a nedovedli si představit trojúhelník ani na zemi, a ani ještě navíc i s úhlem 8 stupňů a ani vlastně proč vůbec. Zkoušku z geometrie sice složili, ale užitek z toho nemají ani za halíř!

A jednou jsem pročetl příběh ruského Žida, který odešel do Izraele a měl tehdejší sovětské vzdělání, a který tam dostal práci stavebního dělníka u místního izraelského stavbyvedoucího. A tak jak stavěli dům, přišel čas na instalaci schodiště a tu výkres ukazuje, že schody mají být instalovány pod úhlem 30 stupňů. A stavbyvedoucí má u sebe jen svinovací metr a tak si odjel do kanceláře pro úhloměr. A zatímco pro něj jel, onen (ruský žid) dělník postavil tyto schody ve správném úhlu pouze za pomoci svinovacího metru, čímž nesmírně ohromil Izraelce. (Mimochodem, víte jak na to? Po pravdě mi to dalo práci, ale chtěl jsem na to přijít sám a bez použití učebnice, a nakonec se mi to povedlo, po celkem cca deseti hodinách. Prostě jsem si musel pořádně připomenout vše, na co jsem si z geometrie a trojúhelníků vzpomněl. Myslím tím přesné řešení, ne jen přibližné.)

Moji oponenti a tento stavbyvedoucí možná měli v hlavě i více znalostí o školní geometrii, ale ve skutečném životě nebyli schopni tyto znalosti využít, mimochodem, měnící tím dobu svého učení v naprosto zbytečnou ztrátu času.

A pak jsem jednou narazil na rčení: „Proč bych měl přemýšlet, když už to vím?!“

Opravdu, proč si myslet, kolik bude 2×2, když člověk ví, že se to rovná 4? Za prvé, život se mění a s ním se může změnit celá pravda o vašich znalostech.

Vzpomeňme si, jak se muž a medvěd zabývali zemědělstvím. Zasadili tuřín a muž nabídl medvědovi, aby na podzim sbíral vrcholy, a on že si vezme kořeny. Medvěd souhlasil, ale na podzim si usmyslel, že musí být příště stejně moudrý jako člověk – naučil se přece, jak to udělat správně! Následující rok byla zaseta pšenice a medvěd teď požadoval kořeny.

A mimochodem, pokud uvedete tento příklad s 2×2, pak určitě přijde nějaký chytráček a chytrolín, který dokáže, že v jiném systému počítání se 2×2 může rovnat zcela jinému číslu. A konečně, darebáci začnou pozměňovat pojmy ve znalostech, které používáte, například budou tvrdit, že nová tolerance vyžaduje uznání, že 2 ve skutečnosti není 2, ale 2,5, což zcela zvrátí význam toho, co víte. A vy to nepochopíte a zaplatíte 6,25 korun tam, kde by stačily 4 koruny (nebo jak bylo uvedeno ve známém videu o „nové matematice, že 2×2 je možná rovno 22…). To vše je sofistika, prostě řečeno úmyslná lež.

Proto, tak nebo onak, ale znalosti nemohou nahradit schopnost myslet a myslet je schopnost aplikovat znalosti. A bez této dovednosti je i nejzkušenější člověk na velmi nízké úrovni kulturního rozvoje, přinejlepším je stejně užitečný, jako příručka. Takoví jsou typicky prakticky všichni intelektuálové, a není to vůbec o tom, kým si tito lidé představují, že jsou.

Faktem je, že pokud je člověk nekulturní, pokud není schopen využívat znalosti sám, pak prostě nepotřebuje svobodu. Můžete ho odměnit tou svobodou, nebo ho o ni připravit – a jemu to bude jedno.

On bude vyžadovat něco jiného – jemu je zapotřebí mít někoho, kdo za něj rozhodne – potřebuje svého páníčka! Přičemž pojem „páníčka“ by navíc měl být vykládán široce – především jako jeho páníček řešení, i když možná tento „páníček“ nebude mít žádnou oficiální moc nad svým „otrokem“.

Ani nebudu jako příklad uvádět zmíněnou hloupou inteligenci Ruska (i naší země, stejně jako de facto dnes všude jinde), která sama o sobě není schopna ničeho jiného než reprodukce zapamatované znalosti. Inteligence (pokud nemluvíme o něčem primitivním) hledá hospodáře svých rozhodnutí v osobě všeobecně chválených mudrců, jako je „třeba nějaký akademik Sacharov“, a intelektuálové prostě nejsou schopni pochopit, že ve společenských záležitostech jsou tito mudrci hloupí jako zátka od lahve. A pokud mluvíme o ruské inteligenci (a samozřejmě i pro tu „naši“), pak pro ni je „nejvíce tsimes“ (1) nějaký módní zahraniční filozof.

Vezměme si např. lidi, kteří zdánlivě nejsou schopni žít, aniž by se sami nerozhodovali – rolníky, zemědělce.

Velkostatkář (za dob cara) A. Engelhardt ve svých „Dopisech z vesnice“ analyzoval chování ruských rolníků (tohle opět platilo a platí v té či oné podobě i všude jinde!) provincie Smolensk a upozornil na skutečnost, že mezi rolníky jsou ti, kteří žijí svou myslí – nezávisle přemýšlejí a rozhodují se sami o tom, kdy, jak a co dělat na hospodářství. A masy jiných mužů žijí na účet a podle „zámyslů“ (podle plánů) takových myslících rolníků. To znamená, že když tito myslící rolníci jdou orat, zbytek vesnice jde také orat, jdou zasít a zbytek vesnice jde také zasít. To znamená, že řešení o zemědělské práci přijímají nejkulturnější rolníci a v obci pouze oni potřebovali svobodu a pro zbytek byla svoboda zbytečná – potřebují pouze informaci o tom, jaké rozhodnutí by mělo být právě teď přijato. V podstatě, jaké činnosti jsou nyní správné. A kdyby jednou ti kulturní, kultivovaní muži, aby se vysmáli vesnici, začali v červenci sít obilí, našli by se i blbci, kteří by také zasévali v červenci.

Ano, takoví kultivovaní muži ve vesnici byli respektováni, a ano oni byli na sebe hrdí, ale jejich hloupí sousedé se vůbec nesnažili být také kultivovanými lidmi.

V tomto případě však přesto všechno hloupí sousedé byli stále zodpovědní za své činy. Špehujte přemýšlejícího zemědělce nebo nešpehujte, ale pokud dojde k neúrodě plodin, oni sami „špehové“ budou trpět tím, že kdy a co zaseli ve špatnou dobu. A skutečnost, že podobní chytří muži – majitelé rozhodnutí ostatních – nebyli zodpovědní za svá rozhodnutí svým sousedům, až tak příliš nevyhovovala mnohým „těm druhým“ na venkově. Zdá se, že nebezpečí hladomoru mělo všechny podnítit, přimět k přemýšlení, ale ne – ani toto nebezpečí vůbec nestimulovalo jednoho každého k tomu, aby si pěstoval vlastní kulturu. A jak uvádí Engelhardt, skutečným snem mnoha venkovanů bylo být najat jako farmářští dělníci a jako hranice snů stát se služebníky (stálý pracovník, čeládka) pro velkostatkáře.

Tito muži snili o tom, že se vlastně stanou otroky.

Proč?

Protože otrok nemusí přijímat vlastní samostatná řešení – majitel myslí za něj, otrok musí jednat pouze podle pokynů majitele půdy, a bez ohledu na to, co by se stalo, majitel půdy by jej stále krmil a platil dohodnutou mzdu – majitel půdy bude zodpovědný za svá rozhodnutí.

To je podstata toho, proč otroctví bylo atraktivní po mnoho tisíciletí (a ve skryté podobě je ještě atraktivnější dnes), proč velké vzpoury otroků, s výjimkou povstání Spartaka, téměř nikdy nebyly. Otrok měl všechno pro zaručený život a bylo to pro něj mnohem snazší psychicky, než být svobodný, než žít se svou myslí a rozhodnout se sám, jak zajistit svůj život.

(A to je také podstata dnešního „módního jevu“ – takzvaně „neziskových organizací“ – teplé místečko, činnost na příkaz někoho jiného, a že je to z drtivé většiny v konečném důsledku škodlivé nejen pro tyto „teple zajištěné“, ale i pro národ, ve kterém žijí, tak to tyto „zajištěnce“ vůbec nezajímá. Pro ně je jen důležité mít vše zajištěno a nemyslet při tom sami s plným bachorem. Pozn.překl.)

Přibližně ve stejných letech 19. století se nadšení entuziasté na dvou kontinentech zavázali osvobodit černochy od otroctví ve Spojených státech a nevolníky v Rusku, ale podívejte se – jak tam, tak tam, stalo se to prakticky bez účasti osvobozovaných – otrokům to nebylo třeba.

Gercen, horlivý nepřítel nevolnictví, popsal případ, kdy jeho příbuzný předběhl události a ještě předtím, než bylo oficiálně přijato všeobecné zrušení nevolnictví, propustil svoje lidi na svobodu. Progresivní byl! Ale ti se k němu vrhli s křikem: „Otče, neodháněj nás!“

Neosvobozuj!

Proč? Budeme o tom podrobně hovořit v pokračování, ale nyní to přerušíme, abychom pochopili, že pro nekulturní osobu je snem být otrokem a nezáleží na tom, jaký druh vzdělání nebo jaký vědecký titul a jakou hodnost má tento otrok. V oblasti své specializace může být dokonce i mistrem, ale v jiných oblastech poznání potřebuje páníčka, jehož rozhodnutí by mohl přijmout a rozmnožovat ve svých činech.

(bude pokračování)

(1) («самый цимес») nejvíce tsimes – znamená něco důležitého, atraktivního a příjemného v nějaké věci nebo podnikání: „co je potřeba“, „ta samotná věc“, „nejlepší“. Historicky tento výraz znamená „nejchutnější“.
Jinak: Tzimmes, tsimmes je tradiční aškenázský židovský guláš, který se obvykle vyrábí z mrkve a sušeného ovoce

Přeložil Bedřich Vinopalník

Zdroj: Jurij Muchin

5 8 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Ondrej Tichy
Ondrej Tichy
před 2 lety

Díky za tento článek.

Jauris
Jauris
před 2 lety

Začátek dobrý, mezihra nic moc a závěr čeká na katarzi. Zajímavá definice hlouposti, která je ovšem pro sociologické účely příliš plochá. Snad se překladatel dostane i k tomu, že jedním z hlavních rysů jednat svobodně, je nejen rozhodnutí ale především nést následky svého rozhodnutí-to už jsme u těch otroků. Jelikož nechci být nesvobodný (a blbý), tak… Číst vice »

spartak
spartak
před 2 lety

Pro mně jsou ukazatele naší svobody např. Stohoven a prezidentská standarta ,nebo D. Černý a jeho tvorba v Řeporyjích.

Anonym
Anonym
před 2 lety
Odpověď uživateli  spartak

Prosím a to říkáte vážně, nebo ironicky?

cablik
cablik
před 2 lety

No jo zatím se mají dobře a proto volí slouhy slouhů oni to za ně vyřeší ale ani s nimi se v NWO nepočítá. Snad až bude zle se konečně lidé probudí.