Projev Karla Růžičky k 83. výročí podepsání Mnichovské dohody

Mnichovská dohoda nepochybně patří k nejhrůznějším politickým aktům našich dějin. Zahájila totiž proces, kdy byla ohrožena sama existence českého národa, neboť do té doby nikdy nebyla plánována jeho cílevědomá genocida, jako tehdy učinilo nacistické Německo. Od jejího podpisu uplynulo 83 let – to je dost času na to, abychom se ohlédli, zdali a jak jsme se z ní poučili. Jakkoli Mnichov odstartoval národní tragédii, ze tří variant – kromě této velmocenské zrady zde byla možnost války a možnost našeho dobrovolného odstoupení pohraničí – to bylo nejmenší zlo. Válku bychom prohráli. Na mýtus našeho pohraničního opevnění třeba pohlédnout realitou toho, že velké pevnosti sice byly dokončeny stavebně, žádná však nebyla vybavena plánovanými těžkými zbraněmi; mohly by použít jedině kulomety. Navíc na jihu Moravy žádná velká pevnost nebyla – anšlusem Rakouska se hitlerovci dostali za jižní konec pevnostního prstence.

O zahraniční pomoci si též nelze dělat iluze. Jednak jsme byli tehdy ve světě u rozhodujících politických a mediálních sil za padouchy, kteří trápí mírumilovné Sudeťáky, a jednak si efekt případné francouzské či britské pomoci – k níž se tyto země ovšem neměly – lze představit na výprasku, který ony samy o necelé dva roky od nacistů utrpěly. Pomoc Sovětského svazu a Srbů sice byla nabídnuta, leč mělo to drobný háček ve velikosti asi 200 km, který Sovětům scházel k našim hranicím přes území Polska a Rumunska, které rozhodně nebyly nakloněny přesunu Rudé armády, resp. v podobném problému Srbů s Maďarskem, které si již brousilo zuby na jih Slovenska. To, že jsme v aktuálních stavech vojáků a zbraní byli pro nacisty důstojným soupeřem, by navíc rychle došlo změny. Naše výrobní zbrojní kapacity by pod válečným tlakem, zvláště kvůli letecké převaze Němců nad zastarávající československou vzdušnou technikou, sotva stačily tempu německých zbrojovek a frontové stavy vojáků, zbraní a střeliva by se postupně měnily v náš neprospěch. Konečný účet by byl vyšší než pomnichovských 350 tisíc obětí. Němci by tak jako tak přistoupili k likvidaci zdejších Židů, Romů a Slovanů, k nimž by přibyly oběti bojů, zhusta asi ti, kteří po Mnichovu bojovali na západní a východní frontě v řadách Spojenců. Pokud bychom vyklidili pohraničí sami, stejně by to Hitlera neuspokojilo: potřeboval se dostat ke hranicím se Sovětským svazem a chtěl nacistický lebensraum v srdci Evropy. Takže opět 350 tisíc obětí, ale místo zanedlouho světem uznané oběti mnichovské zrady velmocí bychom byli považováni za pomocníky nacistů a naše poválečná vyjednávací pozice ohledně obnovy hranic a odsunů neantifašistických Němců a Maďarů by byla jistě složitější.

Mnichovská dohoda ovšem neodhalila jen realitu opravdovosti našich tzv. spojenců, odhalila i vnitřní ledví Čechoslováků. Druhá republika ukázala, že Češi a Slováci zdaleka nejsou jednolitými národy odhodlanými bránit vlast a demokracii. Cenzura, zastavení stovek novin a časopisů, likvidace politických stran a občanských spolků, první rasová opatření – to nedělali Sudeťáci, jejichž sporná loajalita v případné válce je občas probírána, to dělali Češi a Slováci jiným Čechům a Slovákům. Národní identita totiž není pro nemálo lidí prioritní identitou a klidně ji odsunou, když jde o jejich třídní, ideologické a osobní zájmy. Jak se zdejší doktoři a právníci radovali, když se tehdy zbavili židovské konkurence… Jak rychle byl nahrazen masarykovský demokratický a nábožensky tolerantní duch První republiky druhorepublikovým autoritativním režimem s katolickou forsáží! Právě tyto síly rozpůlily republiku, na Slovensku vytvořily přímo klerofašistický režim, v Čechách svatováclavský kult proněmecké poníženosti. Zatímco pravoslavní knězi ukrývali parašutisty, katolický klér žehnal kanónům. Pokud dnes lidovci coby stranická divize katolické církve chtějí odsuzovat zločiny poúnorového režimu, mohou tak učinit morálně pouze tehdy, připomenou-li a odsoudí-li současně i hříchy svých předchůdců. Jinak je to pokrytectví a manipulace.

Dodnes žije spousta našich spoluobčanů v iluzích o naších spojencích a o kvalitách našeho národa. Třicet let po Mnichovu 1938 přišla Varšava 1968, kde si další naši spojenci dohodli noční vojenský zájezd půlmiliónové armády k nám domů. Po dalších 30 letech jsme si v jednáních zase s jinými našimi spojenci o společné obraně neprosadili bezjaderný statut ČR a děláme jim přes 20 let stafáž v jejich vojensko-politických eskapádách na Balkáně, v Asii a v Africe. Bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, jen coby spolek ochotných vrtichvostů kdesi, kde je šance na kšeft nadnárodních korporací. V zemích, jichž se nyní, stejně jako nás tehdy, nikdo neptal, jakou chtějí budoucnost, takže jejich občané mohou desítky let po Mnichovu zase říkat „o nás bez nás“. To vše za náramné a halasné podpory části českých politiků a občanů. Nepoučili se. Jejich ideologická zaslepenost a řiťolezecká vidina teplého místa a osobních majetkových, mocenských a statusových profitů z vůle té které velmoci jim dává zapomenout na morálku, rozum, historická fakta, na vlast, národ, spoluobčany.

Páté kolony však nejsou vlastní jen Čechům a Slovákům. Zažilo je Španělsko, Francie, Norsko, Rakousko, své fašisty měla Velká Británie, stejně tak Ukrajina, Chorvatsko. Polsko. A stejně tak měly stejně jako my své hrdinné antifašisty a vlastence. Kariéristů, prospěchářů, pokrytců se těžko zbavit, ale neměli by dostávat šanci páchat svoji nadpráci s tak velkými celospolečenskými následky, jako tomu bylo za Druhé republiky a protektorátu. Následky jejich řádění budou menší, když si nebudeme malovat bláhové iluze o sobě, o naší občanské společnosti, o své zemi. Navíc pouze pravdivý odraz skutečnosti může být východiskem pro nápravu stavu. Pro nápravu svoji, pro nápravu vztahů se zahraničními partnery. Nebude to bez chyb a třeba i nemístných bludů – i Masarykovo vedení ve Versailles nadhodilo myšlenku koridoru, který by Československo přes cizí zemi spojil s mořem…. Ale začít by bylo vhodné.

Poučení z Mnichovské dohody si totiž stále ještě dlužíme. Víme, že na tzv. spojence nelze spoléhat, ale sami na sobě, na své republice, nepracujeme! Jaké je naše armáda? Ubránila by okres, sotva kraj, stát určitě ne. Chybí všeobecný záchranářsko-zdravotnicko-vojenský výcvik všech občanů, který by z každého muže a ženy vyformoval platnou osobu do krizové situace. Jaké je naše hospodářství? Případ covid odhalil naši nesoběstačnost; snadno se staneme vydíratelnými nedostatkem zboží, surovin, energie, neznalostí výrob a služeb, protože jako stát a jeho občané nemáme vlastní nebo pod celospolečenskou kontrolou žádnou páteř fabrik, farem, skladů, výzkumných ústavů, jen pár paběrků. Jaký je náš státní zájem, národní idea, které by táhly a tlačily občany ČR, aby na výše uvedeném začali z vlastní vůle makat? Masarykovská generace cílila ke vzniku samostatné republiky, další generace k její poprotektorátní obnově, pak k socialismu, po té nadvakrát k demokracii a v současnosti ….? Konzum, zábava. Preference individuálních zájmů, osobního vyniknutí v čemkoli. „Rozděl a panuj“ – takovou společnost, či spíše jen houf lidí, lze snadno ovládnout, manipulovat, odírat. Takový stát je jen pracovní kolonií a spotřebním hnojištěm.

Před Mnichovem byla Československá republika pro řadu Středoevropanů vzorem. Masarykovský režim by ve svých zemích rádi uvítali, nemálo lidí k nám uprchlo. Komu jsme 83 let po Mnichovu vzorem? Kolik kde chodí po světě lidí, kteří si při návštěvě České republiky poví: „Takovým státem by měla být moje vlast“. S Mnichovskou dohodou, jejími příčinami a následky se vyrovnáme teprve tehdy, až partnery nebudeme mít kvůli tomu, aby nás zachránili, ale jen aby nám pomohli. Teprve tehdy, až sami nebudeme žádné jiné zemi zavdávat příčinu k postesknutí „o nás bez nás“. Teprve tehdy, až si cizinci řeknou„ takový režim jako je v ČR bych chtěl i ve své zemi“. A ostatně soudím, že současný model Evropské unie musí být změněn nebo musíme po promyšlené přípravě vystoupit.