Jak rozumět politikům (2. díl)

Jedním z nejpodlejších argumentačních klamů je osobní útok na oponenta, jímž chce řečník vyvrátit jeho slova, ale nemá dostatek relevantních argumentů. Proto se snaží obrátit pozornost od předmětu diskuse na osobu oponenta.

Vlastimil Vondruška
Vlastimil Vondruška

Zdroj: blog autora

Blíží se volby a ten, kdo je otrlý a má pevné nervy, se občas podívá na některou z nesčetných televizních debat představitelů našich politických stran. Je zahrnut slovy, argumenty, sliby a urážkami ostatních politických subjektů. Mnohé proslovy jsou až naivně hloupé a neinformované, ale nedejte se mýlit. I ve zdánlivé hlouposti se může skrývat promyšlená manipulace. V knize O svobodě myšlení se (samozřejmě kromě jiného) podrobně zabývám řečnickými triky. Do čtyřdílného seriálu jsem vybral ukázky některých běžně používaných argumentačních klamů. Pokud máte zájem, tady jsou.

Žonglování s argumenty

Jedním z nejpodlejších argumentačních klamů je osobní útok na oponenta, jímž chce řečník vyvrátit jeho slova, ale nemá dostatek relevantních argumentů. Proto se snaží obrátit pozornost od předmětu diskuse na osobu oponenta. V odborné literatuře se téhle metodě říká „argumentum ad hominem“. Základní filozofie metody je zřejmá. Je třeba navodit dojem, že oponent je bezcharakterní, neschopný či jinak morálně pokřivený, bez ohledu na to, o čem se ve skutečnosti hovoří. Ideální je celou polemiku převést na toto pole. Pokud to ale nejde, pak je to alespoň podpůrný argument, že oponentovy názory nemohou být korektní a správné, když on sám je hanebný.

Je samozřejmě třeba odlišit od situací, kdy se účastník diskuse opravdu něčím provinil a diskuse se týká skutku, který má na svědomí. Pokud profesor neoprávněně vyhodí studenta od zkoušky a on o něm v hádce prohlásí, že byl zaujatý, pak je to nejspíše pravda. Stejně tak jsou relevantní alegorické obraty, které na základě zkušeností a faktů připisují určitým skupinám společnosti či osobnostem různé negativní vlastnosti. Zažitým vyjádřením o lidech, kteří se nechovají tak, jak se na venek staví, je známé „káže vodu, pije víno“.
Nicméně s morálním hodnocením je třeba šetřit, protože každý osobní útok může být v určitém kontextu nespravedlivý. Jak se praví v evangeliích: „Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ Ale to bychom se dostali jinam, momentálně hovoříme o komunikaci a manipulaci. Technika klamné argumentace, založené na vyvracení názorů oponenta tím, že se řečník zaměří na jeho chyby a prohřešky, skýtá mnoho možností. V principu však můžeme tento postup použít nejen v diskusi samé, ale výhodnější je začít s ní ještě dříve, než k diskusi dojde, a to tím, že oponenta dopředu znevěrohodníme. Tomuto druhému způsobu, běžnému především v politice, se říká „otrávení studny“. Namátkou poslední hit z úst našich Pirátů: „I Goebbels by se od některých českých nacionalistických stran mohl v propagandě učit.“

Jako příklad „otrávené studny“ uvedu tentokrát pohádku. Za devatero horami a devatero lesy byla země a v ní vládl panovník, který si pořídil zámek ještě dříve, než se ujal trůnu. Udělal to sice v rámci platného zákona, ale paragrafy se různě kroutí a dají se ohnout. Když usedl na trůn, odstrčení příbuzní ho okamžitě obvinili z podvodu a podali na něj trestní oznámení. Police začala věc vyšetřovat, ale nijak nespěchala, jednak to pro ni bylo ožehavé a jednak se průtahy hodily jeho odstrčeným příbuzným. Jak snadno se dá studna otrávit! Televize v té daleké zemi neměla onoho panovníka ráda, a tak každičkou zprávu, v níž se mihlo jeho jméno, začínala větou „trestně stíhaný panovník udělal to nebo ono…“ Bylo jedno, o čem šla řeč. Poddaným se v té zemi do hlavy vtloukalo, že mají nepoctivého panovníka. Nebyl to přitom špatný panovník a soudy ho později prohlásily za nevinného. Jenže to už skoro celý národ věděl, že je nepoctivý a špatný. Proč, to už sice nikdo netušil, neboť studna byla otrávená příliš. A tak ho při první příležitosti svrhli. Naštěstí je to jen pohádka.

Pokud si máme zachovat zdravý rozum a dovolit si ten luxus, že budeme svobodně myslet, pak je třeba si při podobných příležitostech vzpomenout na starou moudrost, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Pokud něco politici a média do omrzení opakují, pak jedinou zbraní danou věc prověřit, prověřit a prověřit a pak nevěřit, nevěřit a nevěřit.
Arthur Schopenhauer rozšířil metodu znevěrohodnění na speciální případ, který nazval „argumentum ad personam“. Ten definoval následovně: „Pozorujeme-li, že odpůrce nás předčí a nedostaneme za pravdu, pak buďme osobní, urážliví, hrubí. Přejděme od předmětu sporu k osobě odpůrce a nějak napadněme jeho.“ I tady bych mohl jako příklad uvést nějakou pohádku, ale proč? Tohle známe všichni a není to bohužel pohádka, ale denní politická realita.

Variantou je, že řečník nenapadne morální vlastnosti oponenta, ale jeho odbornou způsobilost, případně ironizuje věrohodnost jeho tvrzení. Uvedu pár příkladů z posledních třiceti let: „Kde jste vůbec studoval. Nejspíše v Moskvě, že?“, „A vy chcete, paní poslankyně, předkládat zákon o sociální péči? Vůbec nevíte, jak obyčejní lidé žijí, a sama nakupujete v luxusních salonech“, „Vaše historické studie nejsou původní. Byl jste vůbec někdy v archivu, pane kolego?“. A nakonec to nejlepší: „Jak chcete řídit tenhle stát, pane ministře, když ani neumíte řídit automobil?“.

Jinou verzí klamné argumentace je odvolání se na existující autoritu, bez ohledu na to, co ve skutečnosti říká. Podstata je jednoduchá. Pokud se řečník dostane do úzkých a posluchač mu jeho názory vyvrací, ležérně podotkne: „Jenže tohle si nemyslím jen já. Podívejte se do odborné literatury (do zákona, do směrnic Evropské unie)!“ Důležité je neprozradit do jaké konkrétně. Pokud však přece jen řečník musí říci více, cituje libovolný titul blízký danému tématu, který je tak objemný, že na místě není čas prověřit, kde a co přesně k jeho názorům říká. A dodatečně si s tím obvykle už nikdo lámat hlavu nebude. Takže nejlepší je odkaz na ústavu. Pokud jde o složitější problém, je také užitečné začít oponovat citací z nějakého známého díla. Pro diskusi se vyplatí naučit pár obecných pasáží (použitelných kdykoli a na cokoli) a ty citovat, protože se díky této „autoritě“ ztratí podstata sporu. Navíc získáme pro sebe čas (kdo mluví déle, má pravdu).

Dobré je rovněž citovat autoritu, ale z jiného oboru, než je předmět sporu, nebo citovat autoritu sice správnou, ale nepřiznat, že v diskutované věci jsou právě její závěry podle odborníků sporné. Jde o „důkazy“, které mají mezi lidmi opticky váhu: „Jak o tom vůbec můžete pochybovat, když to je závěr Evropské komise“, „Přece to psali v novinách (mluvili o tom v televizi)“, „Závěry profesora XYZ jsou jednoznačné, přečtěte si jeho analýzu!“. (onen profesor je ve skutečnosti bezvýznamný badatel, který nic nepublikoval a o svých názorech hovořil jen v médiích).

Rozumně myslícímu posluchači se vždycky otevírá kudla v kapse, když se sporný bod v komunikaci hájí tvrzením, že informace pocházejí „z dobře informovaného zdroje“, případně se názor uvede slovy „tvrdí se…“, či „je všeobecně známo…“. Anonymní zdroj je ideálním nástrojem klamné argumentace, stejně jako anonymní zástup, který „něco tvrdí“.

 

Zatím vyšlo

1. část – Odvádění pozornosti (11. 9. 2021)

Co bude následovat

3. část – Hrátky se statistikou (25. 9. 2021)
4. část – Kauzální klamy (2. 10. 2021)

(Zvýrazněné pasáže redakcí Nové republiky)

5 6 hlasy
Hodnocení článku
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Milan
Milan
před 2 lety

Hmhm… že by zrovna Bureš nebyl špatnej panovník…

cablik
cablik
před 2 lety

Nejlepší je jejich žvásty neposlouchat ve svém věku vím co je dobré a špatné a na jejich řečičky jim neskočím.