Olympijske zamyšleni

Ladislav Větvička
10. 8. 2021 prvnizpravy

Kdysik davno byla Olympijada svatkem pro sportovce aji pro lidi. Byla to radost sledovat všecky ty Chujantoreny, Zaremby, Kratochvilky, Špotakove nebo Fibingerky.
Pravda, ta naša ostravska Fibingerka, na keru maly Helmutek z Ludgeřovic z betonovych ochozu při trenyngu křičel: “Bača tlusty, žere chrusty” a Fibingerka ho pak vztekle bezuspěšně honila, nakonec žadne olympijske zlato neziskala, ale zato halovy rekord drži už 44 roku. Tuž schvalně děcka, kery z vas to ma?

No ja, ale to všecko je pryč. Davno pryč. Prvni politycke rozhodnuti zkurvilo Olympijadu v roce 1980, keru bojkotovaly Spojene staty, ke kerym se připojily dalši satelity.

Druhe politycke rozhodnuti zkurvilo Olympijadu v roce 1984, keru naopak bojkotoval Sovětsky svaz a jeho satelity (kromě Jugošky a Rumunska).

Třeti politycke rozhodnuti zkurvilo Olympijadu v roce 2020, konanu v roce 2021. Svatek pro sportovce zustal, svatek pro lidi se rozpliznul. Prazdne ochozy, nulova atmosfera, nic. Pusto, prazdno. Sport bez divaku je to same jak sex bez partnera nebo baba bez oka. Ja, tež to može byt hezke, ale furt mate taky blby pocit, že tam cosik chybi.

A tak sem v porubske Lidovce čuměl na ty krasne černe kluky, připravujici se na sprint na sto metru a přemyšlal, jaku može mět suvislost fakt, že většinu medajli ze sprintu ziskavaju černoši s faktem, že většinu medajli ve střelbě ziskavaju běloši.