Mýtus pražského jara. Všechno jinak. Pravda o roku 1968 očima Štěpána Kotrby

Štěpán Kotrba21.8.2021  ParlamentníListy

Živíme si v sobě už půl století mýtus pražského jara a socialismu s lidskou tváří Alexandra Dubčeka? Analytik Štěpán Kotrba se na ParlamentníchListech.cz pouští do rozboru tehdejší situace. Dubček prý nikoho moc nezajímal, Západ i Sověti sledovali něco úplně jiného…

(Štěpán Kotrba)
Krach operace Javor

V české společnosti se už půl století udržuje ze všech stran košatěný mýtus o pražském jaru – socialismu s lidskou tváří Alexandra Dubčeka –, které udusily tanky okupační armády. Silný příběh. Mýtus o demokratizaci komunistické ideje padesát let podporovali sami čeští komunisté a z druhé strany ti, kteří se tehdy těšili na konec socialismu. Marně. Zbytek společnosti jím byl zasažen díky zvědavým otázkám prověrkových komisí KSČ, ptajících se na souhlas či nesouhlas s internacionální pomocí bratských stran, aniž kdo vědět to hlavní: PROČ.

Pravda je ale jiná než mýtus. Sověty ani Západ, s výjimkou britské MI6, nezajímal ani Dubček, ani seberozkládající glasnosť a demokratizace komunistické strany. Američany a Sověty nezajímalo nic jiného než strategická vojenská parita na západní hranici Varšavské smlouvy. Tuto paritu zásadním způsobem porušilo 79 kusů americké střely krátkého doletu, vytvořené pro evropské válčiště a rozmisťované v západním Německu. MGM-31 Pershing byla ta americká balistická raketa. Mohla být vybavena jadernou hlavicí W -50 typu Boosted Fission, která byla k dispozici ve třech variantách (60 kt, 200 kt, 460 kt – což odpovídá přibližně pěti, 15, 35 hirošimským bombám). Dolet střely byl variabilní (185 km – 740 km s bezpečnostní rezervou 111 km) s relativně vysokou přesností (CEP = 260 m). Taktický systém Pershing 1 byl v Německu operačně nasazen v roce 1965 jako tři palebné baterie 56. velitelství polního dělostřelectva. Jeho nebezpečí tkvělo v tom, že snižoval reakční dobu po zjištění použití strategických jaderných střel z 40–30 minut nutných k protiútoku pro dolet strategických raket na tři až pět minut. Což bylo méně, než bylo uvedení jakýchkoliv raket do bojové pohotovosti. Raketa letěla na tu dobu neuvěřitelnou rychlostí mach 8–2,7 km/s. Nejbližší odpaliště bylo 37 km od československých hranic.

Prezident Novotný v říjnu 1965 ve Vojenské komisi obrany ÚV KSČ a posléze i Dubček odsouhlasili úkol Varšavské smlouvy vybudovat tři objekty „Javor“ na uskladnění jaderných hlavic operačně-taktického raketového komplexu Temp-S (9K76/9M76B, OTR-12) a zvláštní zodolněnou spojovací linku do těchto objektů. V březnu 1965 řekl hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál A. A. Grečko československému ministru národní obrany generálu Bohumíru Lomskému, že je třeba uložit speciální bojové hlavice na území Československa, ale že je budou mít pod kontrolou sovětští specialisté. V listopadu téhož roku byli pozváni hlavní funkcionáři ČSLA (ministr národní obrany gen. B. Lomský, náčelník Generálního štábu ČSLA gen. O. Rytíř, náčelník Operační správy GŠ gen. V. Vitanovský, náčelník raketového vojska a dělostřelectva MNO gen. K. Blatenský a náčelník ubytovacího a výrobního úseku MNO plk. J. Roháč) ke konkrétnímu jednání s ministrem obrany SSSR. Dne 15. prosince 1965 podepsala československá a sovětská strana přísně tajnou „Dohodu o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. S výstavbou a existencí objektů byl seznámen pouze úzký okruh lidí: prezident republiky, první tajemník ÚV KSČ, předseda vlády ČSSR, ministr národní obrany, náčelník Generálního štábu ČSLA, náčelník Operační správy GŠ, náčelník operačního oddělení GŠ/OS, zástupce náčelníka operačního oddělení, náčelník skupiny operačního plánování GŠ/OS, starší důstojník – pracovník operačního sálu, náčelník raketového vojska a dělostřelectva a náčelník stavebního a výrobního úseku MNO. Právo udělovat souhlas k seznámení osob se skutečným účelem zvláštních objektů JAVOR měl pouze prezident republiky. Sovětská rozvědka totiž měla informace o nasazení raket Pershing v SRN a potřebovala v určitém termínu realizovat paritní opatření.

Výstavba tří podzemních objektů měla stát na tehdejší dobu neuvěřitelných 200 milionů korun. Obrovské množství nedostatkového cementu, oceli, obrovské množství nákladních aut na vytěženou zeminu a obrovské množství stavebních kapacit by bývalo chybělo centrálně plánovanému národnímu hospodářství. Novotný chtěl být ale populární, chtěl stavět sídliště pro lidi, a ne sklady pro sovětské jaderné hlavice….

Zatímco střely Temp-S dostaly s předstihem speciální jednotky ČSLA k uskladnění i ovládání, hlavice a odpalovací klíče měla mít na starosti pouze jednotka sovětských specialistů pod přímým velením Kremlu. V případě válečného konfliktu se Západem by sovětská strana vydávala jadernou munici československým raketovým vojskům. Úkol postavit podzemní sila pro hlavice Češi nesplnili v termínu a Brežněvovi lhali.
(celý text najdete zde)