Merkelová jede k Putinovi – co na to Navalnyj?

MUDr. Ivan David, CSc.
MUDr. Ivan David, CSc.

Ivan David
20. 8. 2021 FB

Titulek může vypadat jako hloupý vtip, pro ty, kdo něco vědí o geopolitické situaci ve světě. Ne tak pro západní mainstreamová média. Ta vskutku věnují u příležitosti dnešní návštěvy Merkelové v Moskvě hlavní pozornost tomu, že se tak děje v den výročí „útoku jedem“ na opozičního ruského politika Alexeje Navalného. S nevysloveným podtitulkem – jak se mohla odvážit?

Projděte si všechna západní média – od webu rakouské ORF až po Guardian – najdete všude stejnou výčitku. V den útoku na pilíř svobody v Rusku, tedy bloggera a kritika Kremlu Navalného, si německá kancléřka klidně odjede do Moskvy! Neslýchané! Poněkud ji omlouvá jen to, že pravidelně vyhlašuje a potvrzuje sankce proti Rusku a kritizuje připojení Krymu, tento zřejmě nejskandálnější počin světové politiky za posledních 10 let. A že se o Navalného takřka osobně postarala. Výrazně jí přitěžují minské dohody ohledně Donbasu a plynovod Nord Stream.

Abychom se dozvěděli něco jiného o této návštěvě „na rozloučenou“, než to, co říká tým Alexandra Navalného či ukrajinský prezident Zelenský, musíme si přečíst web RT. Tam se dozvíme něco o historii osobních vztahů mezi Merkelovou a Putinem, ostatně to, že byla v Moskvě 19x, hovoří samo za sebe. Tarik Cyril Amar, historik na univerzitě Koç v Istanbulu zabývající se Ruskem, Ukrajinou a východní Evropou, historií druhé světové války, kulturní studené války a politikou paměti, napsal ve svém komentáři například toto: „Intenzita komunikace a kontaktu mezi Merkelovou a Putinem na první pohled nepřekvapí. Jak zdůraznila Angela Stentová, ředitelka Centra euroasijských, ruských a východoevropských studií na Georgetownské univerzitě v USA, Merkelová a Putin „jsou si navzájem bližší v pozadí a kultuře, než je tomu v případě mnoha jiných světových lídrů. Je to důsledek jejich životopisů – mimochodem, jakkoli či jinak spojených s bývalým komunistickým východním Německem – jejich zájmů a v neposlední řadě vážných jazykových schopností. Putin mluví plynně německy a Merkelová má velmi dobrou ruštinu. Přestože je Merkelová vůči mnoha aspektům současné ruské politiky vysloveně kritická, má přesto – na rozdíl od některých jiných, méně důvtipných nebo disciplinovaných západních vůdců – hluboký a dlouhodobý respekt k Rusku a jeho kultuře. Také Putin se nikdy netajil svým zvláštním ohledem na Německo, zemi, kde působil jako agent KGB v době, kdy mu bylo kolem 30 let.

Přesto ve skutečnosti nebyly věci nikdy jednoduché a došlo k výrazným vzestupům a pádům. Krize na Ukrajině byla samozřejmě nejdůležitějším bodem zlomu. Někteří pozorovatelé si kladli otázku, zda obecný postoj Německa k Rusku směřuje od převážně kooperativní „Ostpolitik“ (východní politiky) k neuspokojivě ledové „Frostpolitik“ (zmrazené politice). Jak ukázaly poslední události, bylo by to zavádějící nadměrné zjednodušení. Viz například zachování společného německo-ruského plynovodu Nord Stream 2-proti prudkému odporu USA i velké části EU.“ Tarik Cyril Amar píše i o dalších úskalích německo-ruských vztahů, o postupném ochlazování až téměř k bodu mrazu, ale i o tom, že Angela Merkelová byla v době prezidentství Baracka Obamy důrazně proti vojenskému řešení ukrajinské krize a tento postoj jí zůstal. Podle autora komentáře je v otázce německo-ruských vztahů ryzí pragmatičkou a tento její postoj nám v budoucnu může bolestivě chybět.

Západní mainstream věnuje největší pozornost otravě Navalného. Viník je jasný, Putin, a nikdo by se s ním zřejmě neměl bavit, natož v den neblahého výročí „útoku jedem“. Po návštěvě Kremlu zamíří Merkelová na Ukrajinu. Toto datum je zcela v pořádku, neboť se koná v den 30. výročí vyhlášení nezávislosti Ukrajiny na Sovětském svazu. Ukrajinský prezident Vladimír Zelenský má Merkelové za zlé její neúčinnou politiku vůči Rusku. Putin je prý „iracionální“, a pokud jde o Ukrajinu, „někdy dokonce velmi emocionální“, jak řekl ukrajinský prezident v rozhovoru pro mediální skupinu Funke. Obvinil Rusko z „zablokování Černého a Azovského moře“. Kyjev očekává od Německa technické partnerství. „Německo by nám například mělo pomoci vybavit ukrajinské námořnictvo,“ řekl Zelenský. Kyjev tudíž velmi uvítal požadavky šéfa německých Zelených Roberta Habecka „dodat obranné zbraně na Ukrajinu“. Dodal: „Jsme trochu smutní, že se nám nedostává stejné podpory od vládních stran v Německu.“ Zelenský již dříve řekl ukrajinským médiím, že chce do roku 2035 vybudovat „profesionální a silnou“ flotilu, která by „odradila každého“, píše se na webu rakouské ORF.

Zdá se tedy, že pragmatická politika Merkelové vůči Rusku může v sílícím rusofóbním prostředí Evropské unie – včetně Česka – skutečně chybět. A to ji ta mnohé její kroky nemusíme vůbec milovat. Vždycky může být hůř a další německé vlády se do boje za „demokratizaci“, rozuměj vykradení Ruska, a k pochybným plánům vedoucím až k ničivé světové válce mohou pustit s daleko větší vervou. Naštěstí geopolitická situace jde proti nim – ani stávající afghánská krize nebude bez Ruska a jeho spojenců řešitelná. Západ už ukázal, co umí a hlavně ukázal, že jeho koncepty nefungují a peníze docházejí, doufejme, že nebudou ani na vyzbrojení Ukrajiny „obrannými“ zbraněmi, třeba útočnými drony.  Ostatně doufám, že až přijedou prezident Biden či britský premiér Boris Johnson na návštěvu kontinentální Evropy, bude mít zdejší mainstream stejnou péči o to, co těmto návštěvám říká kritik Washingtonu Julian Assange, zřejmě doživotně v britském vězení.