Kdo bude volit lepší budoucnost?

Nové tisíciletí nastolilo nový problém v chápání budoucnosti naší  evropské  (euroatlantické) civilizace. Mnozí ji vidí jako v plném rozkvětu, ale přibývá zneklidňujících úvah o budoucnosti a o vyhlídkách lidstva, o jeho perspektivách, proč a do jaké míry jsou ohroženy.  Přibývá hlasů o sebezničujícím chování člověka. Současný svět je naplněn nejen nepřeberným množstvím kladných materiálních i nemateriálních hodnot, ale též dříve netušených nebezpečí. Dochází k prudkému rozvoji komunikačních technologií a množství informací ustavičně roste. Ne bez problémů. Jsou jak pravdivé, tak polopravdivé i nepravdivé. Je stále obtížnější se v nich s přehledem orientovat. Vytvořit si kritický přehled a  důvodný odstup je velmi namáhavé. Jde např. o problém střetu naší civilizace  s civilizací islámu jako  důsledku masové imigrace. Někteří nevidí  nebezpečí civilizační konfrontace, jiní nabádají k ochraně odkazu řeckých bájí a křesťanských evangelií a tisíciletých bojů za ideály lidskosti a  tisíciletého hledání moudrosti a krásy.

Nechceme bránit Evropu dřívějších  kastovních řádů a dobyvačných válek, světadíl  rozmanitých forem útlaku a koloniálního bezpráví, území pronásledování bezmocných, kacířů, povstalců, odbojářů  a jiných  statečných bojovníků za více spravedlnosti a více  lidskosti. Chceme  bránit tisíciletý odkaz tvorby idejí a ideálů, které dávaly smysl životu  našim  předkům a dávají nutně smysl i životu našemu.

A není nic odpornějšího, než chopí-li se stoupenci mamonu a moci starých hesel  o  lidství  a zastírají jimi svou bezohlednou hamižnost. Lživě skrývají pod prapory svobody a lidských práv svou ziskuchtivost a předstírají  nezištný altruismus a filantropismus.

V dosavadních historických bojích a imperiálních válkách mocnářů měly důležitou úlohu tehdejší  ideologie. Zdůvodňovaly, motivovaly, ospravedlňovaly válečná tažení. Boj o moc  v současnosti je bojem o globální mocenskou nadvládu nad celým světem. Ale v tomto  boji jde prý (ideologicky) o boj za demokracii, svobodu a lidská práva v každé zemi, která se  zrovna octne na řadě v zahraničně politickém projektu a seznamu u čelných globalistů. V těchto dnech onu řadu zřejmě opustil Afghánistán. Ale mnohé jiné země zůstávají protektorátem Evropské unie, kolonií Berlína anebo vojenským vazalem NATO.

Je tomu dávno, už skoro 2000 let, co slavný lékař řeckořímské antiky, Galenos, Hippokratův ctitel, spisovatel úctyhodného souboru prací dosavadní lékařské vědy, se vší vážností položil otázku, jak vychovat dobrého člověka: “Je hanba, že se někdo dovede namáhat mnoho let, aby se stal dobrým lékařem, obhájcem, učitelem nebo geometrem, a přitom není ochoten namáhat se příslušně dlouhý čas, aby se stal dobrým člověkem“.  Takovým člověkem, který žije rozumně a ve spořádané obci.

Sledujeme-li myšlenku   kontinuity kulturních dějin, stojí za připomínku dílo J. A. Komenského (1592 – 1670). Školy jsou podle něho „dílnami lidskosti“, „dílnami světla rozumu“. Všechny děti je třeba učit všemu podstatnému, aby se zlepšil stav světa. Aby nastala VŠENÁPRAVA.

A co do třetice? Po převratu 1989 jsme netrpělivě čekali na spis „Krize kultury“ od Hannah Arendtové (1906 – 1975), příslušnice moderní západní filosofie.

Autorka  se s námi shoduje v úctě ke kontinuitě kulturních dějin: „Vychovatelé zastupují dětem a mládeži svět, za nějž musí převzít odpovědnost, i když ho sami nevytvořili, nebo dokonce i kdyby si možná skrytě či otevřeně přáli, aby byl jiný. Tato odpovědnost není vychovatelům uložena svévolně, je implicitní, mladí jsou dospělými uváděni do světa, který se neustále proměňuje. Nikdo, kdo odmítá podíl na společné odpovědnosti za svět, by neměl mít děti, ani by neměl mít právo se na výchově podílet. Autorita učitele spočívá v tom, že učitel zastupuje všechny dospělé a ukazuje věci, jako by říkal: ´Toto je náš svět.´ Nemají se děti učit i nápravě světa?“

Dnešní lidstvo stojí tváří v tvář důsledkům značně nerovnoměrného ekonomického růstu a vlivu geopolitických změn. Nedostatečné materiální zabezpečení postihuje nejen společenské skupiny, ale i  celé  velké  zemské oblasti. Celá území jsou postižena nedostatkem vody, potravy, kácením lesů, přibýváním pouští, znečištěním moří, vzduchu,  půdy,  klimatickým změnám, nezvládnutým populačním růstem, šířením nemocí.

Tradiční politické vlády a vládní instituce se potýkají s korumpujícími vlivy mocných multimiliardářů, monopolů a mafií. Běžné politické praktiky nedokážou čelit rostoucí síle majitelů nepředstavitelného  bohatství a moci. Internacionální i interanacionální právo je znesvěcováno, všeobecně se zhoršuje morálka. Kdekterá vlastnost je za peníze prodejná a koupitelná.

V převažujícím myšlení, v názorech a jednání  lidí ubývá racionality. Náboženské nebo světské ideologie nadále žehnají i bratrovražedným bojům. I ony jsou ekonomicky závislé.

Problémy civilizace jsou světové. Každá země má ovšem také svá specifika. U nás po listopadu 1989 přišla euforie a nadšené očekávání, že  zmizí všechny nedostatky  dosavadního veřejného života. Že zavládne světové porozumění a světový mír, že skončila „studená válka“. Bohužel,  neskončila. A stále hrozí přejít do ozbrojeného konfliktu i v Evropě.

Komu náleží odpovědnost řešit současné události vnitropolitické i mezinárodní? Aby to řešení  probíhalo v míru, v pravdě a v porozumění?  Podle všeobecně platných pravidel ta odpovědnost patří vládám. A v poslední řadě  – jejich voličům. Krize popřevratových let však ukázala  rozložení  jiných sil. Ukázala nadvládu skrytých elit, které svými intrikami spějí k  vlastnímu cíli – ovládnout svět.

Uvedu příklad. Počátkem 90. let  zahájil v Praze činnost přebohatý zahraniční multimiliardář, úspěšný bursovní spekulant. Sám a prostřednictvím „sponzorovaných“  státních konformních firem chopil se internetových agend a vlády veřejným míněním. Československý výbor stál o jeho podporu v zájmu zachování dosavadní státní  federace. To on odmítl. Podporoval různé rozbíječe, zvláště neziskové organizace „lidských práv“.  Měl v rukou propagandistickou převahu médií. Dříve podporoval disidenty střední i východní Evropy, po převratu stoupence „antisystému“ v zájmu deklarované globální integrace i v zájmu masové imigrace do Evropy.

Podporoval propagandu proti stoupencům jiných vizí, u nás např. proti M. Zemanovi nebo A. Babišovi. Posuzovatel jeho díla řekl, že „ke zničení Evropy stačí jeden bohatý křivák“. Tajemný muž v pozadí. Takových je ovšem více. Ovládají svět rozkladem dosavadního vědomí a imputací vědomí nového. Pod jejich vlivem se velmi změnila demokracie, vláda lidu. Již president Wilson si stěžoval na určující vliv bankovního kapitálu, president Eisenhower na hegemonii vojensko-průmyslového sektoru. President Roosevelt prosadil jistou státní reglementaci finančního kapitálu, za presidenta Reagana však byla reglementace zrušena a finanční kapitál nabyl svobody dříve nebývalé a netušené. A co demokracie? „Jen mašinérie na získávání hlasů“, praví N. Chomski.   .

K hrozivým perspektivám současného vývoje naší civilizace se přiřadil v neposlední  řadě  postmoderní světový názor –  neoliberalismus. Ovládá tzv. mainstream (hlavní tok informací) a v různých souvislostech sugeruje víru v individuální nezávislost.  Jedinec se tu zbavil ohledů na společnost a na svět sociálních norem všeho druhu. Jedinec prý má právo rozhodovat a řídit se potřebou uspokojovat své zájmy a dosahovat svého blaha. Obecné principy a závaznosti  pravdy a dobra neexistují. Pod heslem absolutizované svobody se šíří libovůle individualismu, subjektivismu a egoismu, ústí mnohdy do bezohledných demagogií, klamů a lží.

V této atmosféře dezinformací a svévole nezbývá, než aby si dnešní člověk s čistou myslí položil zásadní otázku: Odkud a kam jdeme a kam máme jít? Od předurčenosti mýtů a náboženství k předpojatosti tradic. Od manipulativní nadvlády mocných a perzekucemi a lhaním vynucené naší poslušnosti. Od tisíciletí hledání a nalézání hodnot generacemi  našich praprarodičů. Od strastiplných zápasů o pokrok. A výsledek? Obdivuhodná dynamika života lidských společenství. Souhlas s historickými ideály a s touhou dosahovat jich. Tvůrčí, soudné a kritické myšlení, nezaujaté vědomí a neúplatné svědomí. Svoboda a odpovědnost za směrování dneška. Svoboda a odpovědnost před tváří dějin, před událostmi, které byly i před těmi, které přijdou.

Co říci v této souvislosti o člověku, o světě přírody a o světě kultury?

Na jedné straně objektivní pohled řady věd na grandiózní, ale životu člověka cizí a neúčastný svět hmoty, nepředstavitelná kvanta časových a prostorových dimenzí makrokosmu a mikrokosmu. Ale i lidský objektivní svět, neosobní a odcizené dávné společenské vztahy i historické pohyby nadosobních celků jsou mimo nás, mimo oblast našich dnešních záměrů a chtění. Znepokojivý úděl dnešního člověka a nepřehlédnutelné bohatství jeho složité, jemné a křehké niternosti jsou pro nás výzvou  k rozmanitým činnostem v různých oborech civilizace a kultury. Obrovité metagalaxie makrokosmu i fantastická strukturovanost mikrokosmu – a naše ztracení v hlubinách nekonečna a věčnosti. Hmota a pohyb, prázdno a mechanické síly, řetězce determinací – a lidský život, lidská inteligence, špetka snů, touhy a bolesti. A také naděje a víry a lásky.

Člověk je součást přírody a jako biologická struktura může existovat jen v přírodním prostředí. V přírodním prostředí se může udržovat výměnou látek a energií. Jen za přítomnosti vzduchu, slunce, vody, rostlinstva a živočišstva může člověk existovat a reprodukovat se jako jedinec i jako druh.

Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Hlad po ukojení biologických potřeb má drtivou sílu přírodního živlu. Přírodnost člověka, jeho závislost na poměrně úzce vymezených existenčních podmínkách  (vzduch, voda, teplota, tlak, tíže, potrava) lze sotva  lépe vyjádřit než jak vyjádřili existencialisté: „Být vržen, být v tom“. Bez volby, bez odvolání.  Trvale jsou lidé podrobeni neúprosné vládě nutnosti, trvale jim vládne  neúplatné fátum starých bájí. Dodnes jsou podrobeni dějům, které nepřipravují a které přicházejí jako osudové rány s nenapravitelnými následky. Vzpomeňme jen na ohně ničící lesy a pralesy, na povodně a „tsunami“ a  tornáda ničící lidská  sídliště a příbytky i na zlověstné nemoci, epidemie a pandemie, zkázu lidského života.

Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti. Evoluční teorie učí, že člověk začal jednoho dne zhotovovat nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč, objevil a stvořil kulturu. Kultura je umělý svět, který člověk vytváří v zápase s přírodní nutností. Překračuje tak to, co je dáno přírodou a od přírody a mění tím „svět o sobě“ ve „svět pro sebe“. V nekonečných procesech zkoušek a omylů objevuje člověk to, co uspokojuje jeho potřeby a podporuje jeho životní tendence a potlačuje to, co je omezuje a ničí. Objevuje a tvoří  hodnoty a buduje svůj umělý svět jako svět kladných hodnot, svět bezpečí, sytosti a mnohostranného ukojení a uspokojení.

Ale pozor. Tento umělý svět nesmí ničit svět přirozený. Vytvářet druhou, umělou přírodu lze jen s neproměnným respektem a uznáním  přírody první. Ničení přírody ohrožuje dříve či později i kulturu. A to se v současnosti děje.

Děje se tak i dnešním popíráním společenského života, izolací a absolutizací jedince. Jako by k svému životu nepotřeboval rodinu, rod, obec, národ. A přece už Aristoteles prohlásil moudře: „Člověk je tvor společenský“.  Výchovu člověka a uspořádání společnosti nelze od sebe oddělit. Jen rozumný člověk může vytvořit společnost, jen ve spořádané společnosti může člověk rozumně žít, žít ve shodě s kultivovaným vědomím i svědomím.

Všeobecná krize, která zachvátila moderní svět ve všech částech a takřka v každé oblasti života, se projevuje v každé zemi jinak, navazuje na místní životní podmínky. U nás došlo v nedávných letech k pokusu zrušit národ, národní vědomí, identitu a kulturu našeho národa.  Neváhalo se vypustit z našich dějin zakotvení národního obrození, vypustit metodu kritického realismu a ideál humanitní demokracie.

Doporučení se dostalo naopak masové imigraci příslušníků jiných civilizací a kultur. Zároveň došlo k pokusu likvidovat autoritu rodičů i učitelů. Prohlásit vývoj jedince za jev zcela svébytný a svobodný, proti němuž se zapovídá narušovat jej jakýmkoli výchovným působením. Souběžně se snížením postavení rodiny a znevážení manželství proběhla i  opačná glorifikace pohlavních úchylek.

Připomněli jsme některé základní antropologické znaky, abychom čelili dnešnímu rozkladu naší civilizace. Dnešní člověk přijímá všechny údaje ve směsici, která nemá žádné vnitřní souvislosti. V jeho nitru vládne zmatek. I z umění, které bylo součástí pravdivě prožívaného života, se stal pouhý „šoubyznys“.

V uplynulém 30letí jsme měli možnost sledovat různé formy a projevy úpadku evropské civilizace. Zdědili jsme ji po předcích a je na nás, abychom její pozitivní hodnoty chránili, zachovávali, předávali. Abychom nedopustili jejich zánik. Takový zánik by znamenal  konec lidského důstojného  života. Je důležité starat se o možnost lepší budoucnosti a o kontinuitu kulturního  vývoje. I u voleb.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.