Vidlák
23. 6. 2021 blog autora
V pondělí nám uplynulo kulatých 400 let od popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstkém náměstí. Byla to taková tečka za českým stavovským povstáním a také taková tečka nad českou státností o které se pak 300 let nedalo moc mluvit. Původně jsem o této tragédii vůbec psát nechtěl, protože zrovna v tomto případě zastávám poněkud nevhodné postoje, ale když jsem si přečetl všechny ty články a komentáře na českém internetu, tož přidám svůj postoj k prokydání.
K českému stavovskému povstání mám osobní vztah. Předurčilo dráhu mojí a celé mé rodiny. Moji předci totiž byli tajní evangelíci, kteří sto let po Bílé hoře drželi v utajení svojí víru na svých gruntech v Horní Sloupnici. Tímto zdravím starostu Škeříka – mého vzdáleného bratrance se kterým jsem někdy kolem roku 1700 měl společné předky…
V roce 1749 byl můj předek František Škeřík povoláním sklenář povolán k místní vrchnosti, protože ho nějaký bodrý soused udal. On už věděl, že to špatně dopade a tak i když byl usedlým člověkem, využil toho, že je válka o Slezsko, že levý břeh Labe je víceméně okupován pruským vojskem a že se mezi lidmi šíří pruské edikty pro kolonisty do Slezska, kterým bude zaručena náboženská svoboda, i sebral rodinu a na dalších 200 let se moji předci stali českou menšinou v Německu. Náboženská svoboda byla, ale jinak to znamenalo porvat se s pralesem, vysušit močály, vybudovat si vesnici a nějak se popasovat s tou vírou, protože žádný státní peníz na faráře se nekonal.
V roce 1947 se pak moje babička v rámci postupimských dohod vrátila do dávno ztracené vlasti. Mluvila archaickou češtinou, ještě můj tatínek mluvil lépe německy jak česky i když se narodil už v Československu. Zkrátka a dobře – Bílá hora a následující události vyformovaly i mojí povahu a moje přesvědčení.
Víte, já sice souhlasím s tím, že šlo o hroznou národní tragédii. Ano já vím, že to znamenalo habsburskou knutu, že to znamenalo obrovské majetkové přesuny, že se do pozice vrchnosti dostali lidé, kteří k naší zemi neměli žádný vztah, že celý soud na českými pány měl do práva daleko… ale mezi námi… hlavně to byla tragédie pro dobové lepšolidi. Pro dobové lopaty a robotníky se zase tak moc nezměnilo a hlavně – od začátku je u povstání nikdo nechtěl, nikdo nechtěl poslouchat žádné hlasy lidových vrstev, od začátku do konce šlo o vzpouru elit, které bojovaly za svoje privilegia osobní výhody a maskovaly to svatým bojem za české království.
Jen došlo na defenestraci, projížděl Thun Prahou a uklidňoval davy. Všichni ti Šlikové, Budovcové, Harantové, Smiřičtí, představitelé královských měst, intelektuálové a další se od začátku nechtěli s nikým dělit. Výsledkem neměl být lepší svět pro každého. Výsledkem mělo být víc peněz pro ty nahoře a míň berní a účetních kontrol ze strany Vídně.
Navíc i ti lepšolidé byli od začátku dost nejednotní. Moravské stavy se v podstatě nepřidaly a musely být později v podstatě připřevratovány. Ani v samotné Praze nesouhlasili zdaleka všichni a leckdo se přidal vlastně jen díky tomu, že neměl na vybranou. A tak se sice pod listinami našlo dost podpisů, ale málokdo sahal do měšce, aby to svoje slavnostní “do statků a hrdel” podpořil i něčím jiným než řečičkama.
Když pak došlo na Bílou horu, jen pražská kořist od dost převýšila všechny povstalecké dluhy na armádu. Hoši si udělali polovičaté povstání, jen nečekali, že to nakonec do těch statků a hrdel doopravdy bude. A celá dobová pražská kavárna se všemi těmi rektory, doktory, chytrými lidmi, renesančními osobnostmi, bohatou kulturou a vším co považovali za důležité a cenné, šli do háje ani nemrkli. Habsburk jim všechno vzal, nikdo ze zahraničních kamarádů se jich vlastně nezastal, naopak si ještě také vzali svůj podíl na kořisti.
V exilu pak psali tklivé kšafty o tom, jak byli okradeni, jak to mysleli dobře, ale ne dost dobře a i když to někteří v nových vlastech dotáhli hodně vysoko, už navždy zůstali emisary cizích zájmů. I když se jim ještě několikrát podařilo přijít za pomoci cizích bodáků do domoviny, už tam nenesli českou korunu, ale saskou nebo švédskou.
Český národ od té doby byl národem lopat, plebejců, robotníků, buranů a nevolníků. Protože lopaty musejí zůstat a musejí na ty nahoře dělat. Pokud dneska někdo nadává na buranský český národ, tak je to tak právě proto, že dávní čeští lepšolidé chtěli vojnu, ale nechtěli jí platit. Chtěli privilegia, ale jen pro sebe. A i kdyby vyhráli, běžná česká lopata by se měla úplně stejně jak za Habsburka.
Všechno, co tento národ dokázal později, to dokázal z odhodlání a schopností těch dole. Těch, kteří museli nejprve dlouhá desetiletí nabírat síly, aby se vůbec vzpamatovali z Bílé hory a třicetileté války. Nikdo je nešanoval, nikdo po nich nechtěl nic víc než práci a daně. Nikdo jim nechtěl ulevit. Museli si znovu postupně krok za krokem vybojovat práva, museli znovu objevit svojí řeč, museli znovu nechat vystudovat své profesory, techniky, inženýry i vojáky. Museli si vybudovat průmysl i získat renomé. Bez jakýchkoliv šlechtických peněz. I náš průmysl se budoval spíše z peněz židovských než šlechtických.
Ve stejné době, kdy moji předci schovávali Bibli Kralickou a vyprávěli svým dětem o dávné slávě, ve stejné době lužičtí Srbové mizeli z dějin…
Nářek nad Bílou horou je nářkem zbytečným. Je to nářek nad zhýčkanou, zpovykanou pražskou kavárnou, která se ve své honbě za osobním prospěchem postavila na špatnou stranu a nastavila tím trvalou tradici. Všimněte si, že od té doby burani volí vždycky jinak než elita a vždycky se nakonec ukáže, že burani měli pravdu. Národní obrozenci pocházeli takřka bez výjimky z prostých poměrů. Čeští legionáři navazovali na tradici husitskou a nikoliv na Radeckého, třebaže Radecký zvítězil nad Napoleonem u Lipska. A legie nevedl žádný šlechtic ani svobodný pán ani syn bohatého podnikatele. I ten Josef Hlávka pocházel z lidu.
Masaryk měl otce z těch nejprostších vrstev a neměl žádné panské manýry… ty měl až jeho synátor. Naši tehdejší umělci od Nerudy až po Nezvala byli levičáci… jednoduše proto, že jejich rodiče pěkně dřeli rukama a utrhávali si od huby, aby jejich děti jednou posloužily národu. Nebyl to žádný šlechtic, ani univerzitní profesor, kdo šel na Heydricha. Největší část odboje u nás nesli komunisté ať se to komu líbí nebo nelíbí.
A všimněte si, že dnešní elita nedělá nic jiného než ta tehdejší. Nehledají svůj základ v národu… Od Babiše po Bartoše – hlavně hledat spojence v cizině. Habsburk nebo Luterán, hlavně do toho nepřizvat burany a hnojkydy, protože oni by pak po vzoru husitů mohli něco chtít. Hlavně se opřít o nějakého Ojrofridricha Falckého nebo o nějakého transatlantského krále Jakuba a zapomenout, že to oni se pak na českém pádu nejvíc napakují… a uspořádají si nějakou další popravu.
Co se stalo po První světové? Elity se obrátily k Francii. A prachy tam tekly horem dolem, aby nás pak Francouzi s chutí obětovali. Nebyl to jen Čapek, co to nepřežil… Co se stalo po Mnichovu? Elity se obrátily k Německu. Poperoutkovsku bylo zapotřebí výti s Vlky, když nebylo možno zpívat s anděly. A co z toho bylo? Němci napochodovali a popravovali. A především ty bohaté. Tu kavárnu, která do jejich rukou vložila svůj osud. A burani zatím maskovali vysílačky a organizovali se v zahraničních vojscích. Co se stalo po válce? Ano, zase zvítězila myšlenka, že nějaký moskevský Karel z Leichtenštejna bude to nejlepší… A po roce 89? Však to žijeme… i s tím odlivem dividend, i s prodaným národním bohatstvím.
Pro nás – burany a lopaty je to prašť jak uhoď. SSSR totéž jako USA. Hlavně makej, nemysli, buď rádi, že ti hodíme nějaké drobty a kdyby ses náhodou vzmohl (třeba jako že tu máme nejvíc nemovitostí v osobním vlastnictví v Evropě) tak ti od toho musíme pomoci. Český pracant je přece už od Bílé hory jako vrba. Čím víc jí rveš, tím víc roste. Demokracie nebo diktatura jedno jsou, protože nám to ordinují zvenčí. Někdy cukr, jindy bič.
Spolehnutí je vlastně jen na jedno – nechtě někoho u nás vyrůst, nechte někomu, ať se vypracuje, ať má moc i majetek… spolehlivě se odrodí a půjde si pro podporu k Merkelové nebo do Brusele… raději prohrát volby než se opřít o českého člověka. Žijí tu totiž hrozní burani…
Tohle totiž pochopil Žižka. Že řád musí být pro všechny jen jeden. Stejný pro šlechtice i robotníka. Tohle vítězilo nad celou Evropou. Tohle způsobilo, že jsme byli líhní skvělých vojevůdců. Že po krátkou heroickou dobu platil na všechny stejný (a přísný) metr. Tohle také fungovalo v ruských legiích – klidně můžete volit velitele, ale pro všechny budou platit stejná pravidla. Pak můžete být i v těžkých chvílích bratři.
To co máme dneska skončí zase stejně… Po vichřicích hněvu valících se přes nás se budeme muset nejprve otřepávat, naučit se žít s novými pány, uschovat v srdcích naše kralické bible o normální rodině, o silných mužích, co neutíkají od manželek a dětí, o tažných ženách, které vydrží víc než člověk a o dětech, které se neodrodí ani když budou muset ve škole říkat něco jiného než co si budou myslet. A až tohle zmákneme, pak si v nových dobách vezmeme naší zemi postupně zase zpátky.
A měli bychom se možná už dneska zamýšlet, jak to udělat, aby příští elity vzešlé z našeho středu neměly jako obvykle tendenci volit si své krále někde ve Falcích.
