Marie Neudorflová
22. 6. 2021
Jako každý rok i dnes si připomínáme tragedii, která se na tomto místě odehrála před čtyři sta lety a památku jejích obětí — hrůznou popravu 27 představitelů českého odboje proti katolickým Habsburkům, proti jejich znásilňování suverenity, práv a reformační identity zemí Koruny české.
České království svou husitskou historií a reformací stálo sto let v čele evropského reformačního vývoje, které zintenzivňovalo svůj boj s katolictvím teprve od začátku 16. století. Tam, kde zvítězilo, přinášelo lidem větší svobodu, obecné užívání mateřštiny namísto latiny či němčiny, svobodu číst a obcovat o obsahu Bible jako zdroje mravnosti, rozvoj vlastní kultury, mírnější robotní povinnosti. To vše přispívalo k úrovni obecného lidu. Byly to hodnoty, proti kterým vedlo katolictví po staletí nesmiřitelný boj.
Přes veškeré tlaky 90% obyvatelstva českých zemí zůstávalo nekatolického vyznání, vybojovaného husitstvím. Spoléhaje na smlouvy a sliby, čeští stavové zvolili r. 1526 na český trůn katolického Habsburka, brzy však pochopili svou fatální chybu. I přes neblahé zkušenosti s Habsburky a katolickou církví, nedovedli si představit jejich fanatismus, nenasytnost po moci a majetku, míru jejich nenávisti vůči Čechům a reformaci a míru a zvrhlé krutosti, se kterou postupovali nejen proti vzbouřivším se českým stavům, ale i proti českému národu. Vítězství katolického panovníka a šlechty v bitvě na Bílé hoře 7. listopadu 1620, se Habsburkům a katolické církvi stalo příležitostí k likvidaci české reformace, tradičních práv a svobod českého státu, včetně náboženské, pro nahrazování českého jazyka latinou a němčinou, a sociální úrovně snesitelné pro poddané.
Bohužel, byla to i nedostatečná věrnost některých českých stavů ke svým reformačním kořenům, co přispělo k nedostatečné přípravě odporu proti katolickým Habsburkům a tím k porážce stavů na Bílé hoře 7. listopadu 1620. Její příčiny i následky nás pronásledují do současnosti, komplikované skutečností, že znovu dochází k překrucování historie ve prospěch mocenských entit, menšin, protinárodních a nedemokratických sil.
Čas od času přicházejí v dějinách zlomové okamžiky, kdy se střetnou pokrokovější síly, více souznějící se svobodou, potřebami a možnostmi pozitivního rozvoje většiny lidí i menších národů, kulturním i politickým se silami konzervativními, které lpí na své moci za jakoukoli cenu. Lpí na svých privilegiích s pocitem nadřazenosti a práva vládnout většině na úkor jejích práv a úrovně. Takovým zlomovým okamžikem byla bitva na Bílé hoře a následná třicetiletá válka mezi katolickými a protestantskými panovníky. Hlavní výsledek byl, že na rozdíl od protestantských zemí, po třicetileté válce byly v katolických zemích konzervativní principy zavedeny s krutou důsledností a zvláště krutě v zemích koruny české.
Nejprve katolická strana, ve své podstatě globalistická, uplatnila svou moc zrůdnou mstou proti představitelům povstání v podobě jejich zvrhlého mučení a poprav. To hlavně mělo vyvolat strach a poslušnost nekatolíků. Poté byl zámožným stavům zkonfiskován majetek, byli vyhnáni ze země (30 tisíc rodin), obecný lid byl násilím pokatoličtěn a jeho poddanské povinnosti zvýšeny třicet až čtyřicetkrát. Obrovský úbytek obyvatel v důsledku válek a hladomorů, (ze 3 milionů na přibližně 600 tisíc) paradoxně zachránil český národ od plánovaného vyhlazení, neboť někdo musel pracovat na cizí katolickou šlechtu, která dostala majetek vyhnané české nekatolické šlechty za desetinu jeho ceny. Nikdy se s českým národem nesžila. Nesvoboda, strádání a nevzdělanost se staly obecným jevem na více než dvě stě let. Slibný český vývoj k modernímu národu a státní samostatnosti byl násilně přerván na tři sta let. Pálení desetitisíců knih bylo běžným jevem ve všech katolických zemích.
Záchrany českého národa se o téměř dvě stě let později chopili čeští obrozenci. Navzdory katolickou církví překroucené historii husitství a české reformace, její podstatné skutečnosti a osobnosti znali, jejich činnost jimi byla ovlivněna, podobně jako byli ovlivněni osvícenstvím. V pozadí jejich činnosti byla hlavně láska k poníženému a trpícímu českému národu a víra v možnost jeho důstojnější existence. Jejich důraz se na modernizaci českého jazyka, na posilování historické paměti, na vědecké přístupy, na vzdělání, byly prozíravým a úspěšným prostředkem k pozvednutí úrovně a iniciativy českého národa.
Katolická církev se bála skutečné vzdělanosti vycházející z pravdy poznané, kterou do 19. století potlačovala zákazy i násilnými postihy. I pravdu „zjevenou“ odmítala spojovat s principem mravnosti, což byl jeden z důležitých požadavků už Jana Husa, a dalších, včetně J. Á. Komenského. Také nezprostředkovaný přístup ke slovu božímu i přístup ke znalostem, vnímala katolická církev jako zločin. Tyto ideje byly totiž cestou ke svobodě, k pozitivnímu rozvoji lidí, k jejich důstojnějšímu životu, ke společnému obcování a tak i cestou k rozvoji společností, národů.
Proces sekularizace byl výraznější v protestantských zemích než katolických, s jejich latinou ve vzdělávání, zákazem číst Bibli a s názorem, že národy jsou odpadlictvím od víry. Teprve revoluce a osvícenství, hájící právo na důstojný život všech i na spravedlnost, otevřely trnitou cestu ke svobodě lidí a k politice jako veřejné záležitosti. Pro nesvobodné národy to byl proces obtížnější, neboť panující národy jimi trvale pohrdají, nezajímají se o jejich historii, podmínky, kulturu. Hodnota těchto dimenzí pro úroveň a zdravé sebevědomí lidí, vyrůstá hlavně z domácích, národních kořenů.
Bohužel, tak jako několikrát v minulosti, tento demokratizační proces je i v současnosti opět ohrožen nedemokratickými mocenskými vrstvami s globálními ambicemi, které vnímají národy a státy jako překážku k budování jakési světové říše a své soukromé moci nad ní. Nemají zájem pochopit, že cenná kultura a její projevy v literatuře, umění, filosofie, vědě, vznikaly hlavně z národních kořenů, ze spontánní lásky k lidem i k národním komunitám vyrůstajícím přirozeně z rozdílných podmínek své existence. Stále ještě můžeme z německé strany slyšel, podobně jako tomu bylo za Hitlera, že žádný český národ neexistuje. EU má ideu vytvořit silně integrovaný celek ze svých členů, ospravedlňovanou hledáním nepřítele. Tak to bylo vždy. Tyto snahy se v historii pravidelně opakují pod různými ideologiemi, ale hlavním cílem je neomezená moc určitých mocenských skupin ve prospěch svých soukromých rozbujelých zájmů. Pohrdají lidem, nenávidí skutečnou demokracii. Zcizování bohatství národů považují za přirozený jev. Nikdy nepřijaly princip, že znalosti a politika by měly být spojeny s morálkou a respektem ke spravedlnosti, k slabším, s ohledem na veřejné dobro a s respektem k základním principům naší civilizace. Tím, že preferují řešit vážné konflikty „tradičně“ násilím, válkami, vlastně usilují o destrukci naší civilizace. Jedině vzdělaná, politicky dospělá veřejnost má potenciál zastavit tuto barbarskou tradici mocných.
Je naší svatou povinností poučovat se z negativních aspektů naší historie, abychom se dovedli bránit tlakům a vlivům destruktivním vůči našim historickým výdobytkům a kulturním hodnotám. Pozitivní stránky naší historie je také nutné důkladně znát, přijmout, abychom z nich čerpali zdravou sebedůvěru, pocit potřebné národní sounáležitosti a inspirace k navazování, rozvíjení a obraně všeho pozitivního, co nám minulé generace zanechaly. A také, abychom posílili svou zodpovědnost za úroveň generací budoucích.
