Profesor Ivo Budil
5. 5. Parlamentní listy – rozhovor
CIVILIZACE A MY „Lidem musí být znemožněno si představit alternativu, která by je inspirovala ke vzpouře proti současným nedůstojným podmínkám,“ hodnotí filozof Ivo Budil přístup západní Evropy k nám, národům, které podle něj prohrály ve studené válce. Západu jako celku podle profesora Budila přitom hrozí, že podlehne nástupu mimoevropských národů, jež si reklamují pozici, kterou měly ještě do 17. či 18. století. Naše budoucnost je podle Budila na Západě, který musíme obrodit. „Buďme jako Konstantinopol, do níž se z rozvráceného Říma přesunulo ohnisko klasické civilizace a vydrželo zde ještě tisíc let,“ řekl filozof doslova ParlamentnímListům.cz. Máme jinou cestu než Rusko, nicméně nemáme se nechat zaplést do zbytečného konfliktu s ním.
Zahleděl se Západ příliš do sebe a je nyní překvapen razancí Východu, a to nejen v hospodářské oblasti?
Západ spíše není schopen střízlivě zhodnotit svoji situaci a vyvodit z toho odpovídající a potřebné kroky. Ve světě neustále probíhalo a bude probíhat soupeření mezi různými civilizacemi, státy, národy, etniky či kmeny o zdroje a životní prostor nebo jednoduše o prestiž. Kdyby toto naši předkové nechápali a předem by vzdali bitvu u Poitiers, Vídně nebo Lepanta, západní společnost by dávno zanikla. Každá civilizace, která dnes existuje, byla vyvzdorována a vydobyta na úkor jiných, jež nepřežily. Od sedmnáctého a osmnáctého století Západ příznivou shodou okolností vyvinul ohromnou intelektuální, hospodářskou a vojenskou sílu, která doslova paralyzovala obrovská asijská impéria, Persii, Osmanskou říši, Indii Velkých Mughalů nebo Čínu.
Toto ochromení skončilo. Mimoevropské národy si osvojily moderní technologii a výkonnou ekonomickou základnu a snaží se znovu získat postavení, jež jim ve světovém systému kdysi náleželo. Pokud Západ tuto hrozbu a výzvu nepochopí, podlehne. Nikdo nemá slitování se společnostmi, které se rozhodly věnovat zahálce, marnotratnosti či ztratily smysl pro realitu. Koncem prvního tisíciletí se hospodářsky pravděpodobně nejrozvinutější oblast tehdejšího světa nalézala ve Střední Asii na území dnešního Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a severního Afghánistánu. Stačilo několik vážných historických chyb a selhání místních elit a tyto kdysi vzkvétající a blahobytné končiny se staly ztělesněním zaostalosti, chudoby a ničivých konfliktů. Záleží čistě na politické vůli a rozhodnutí obyvatel Západu, zda zabrání podobnému vývoji i na našem kontinentu.
Jak je na tom podle vás potenciál střední Evropy a postsovětských zemí? Jako by poněkud ztrácel kadenci…
Uvědomme si, že z geopolitického hlediska zmíněné středoevropské státy prohrály studenou válku, jakkoliv jejich obyvatelé mohli chápat události roku 1989 jako osvobození od komunistického totalitarismu. Nenásledoval žádný Marshallův plán či podpora „hospodářského zázraku“ jako v Japonsku, Jižní Koreji nebo Tchaj-wanu v rámci americké strategie zadržování komunismu. Úmysly Západu byly tentokrát dost odlišné. Došlo k začlenění střední Evropy do západního hospodářského systému v postavení periférie s omezeným samostatným rozhodováním v ekonomické a politické oblasti. Výsledkem byla dlouhodobá a záměrná neschopnost středoevropských společností dosáhnout takové produktivity a hospodářské výkonnosti a síly, aby se staly skutečnými konkurenty západních zemí. Takzvaná konvergence neprobíhá v důsledku impozantního rozvoje střední Evropy, ale spíše stagnace a úpadku států typu Itálie, Španělska, Řecka, Portugalska, Belgie či Francie.
Jedním z projevů periferní či polokoloniální pozice zemí bývalého východního bloku je trvalý úbytek obyvatelstva, jehož počet poklesl například v Pobaltí či v Bulharsku za třicet let až o jednu třetinu. Nikdo se raději neodvažuje přesně spočítat, kolik lidí doopravdy zůstalo žít na Ukrajině. Česká republika je jedinou zemí, v níž se množství obyvatel od pádu komunismu zvýšilo. Velmi nebezpečnou strategií, jímž jsou takzvané postkomunistické společnosti udržovány v područí, je ideologické spoutání myšlení a jazyka, dobře známé z praxe totalitních režimů. Lidem musí být znemožněno si představit alternativu, která by je inspirovala ke vzpouře proti současným nedůstojným podmínkám. Ti, kteří by intelektuálně vybočili, jsou vystaveni stigmatizaci, perzekuci a občas až neuvěřitelně hystericky vyhroceným a agresivním mediálním výpadům.
Potenciál střední Evropy vyplývá z její schopnosti osvobodit zdravý rozum, smysluplnou a produktivní práci a stanovit nosné národní zájmy a politické cíle. Prakticky nic z toho, co se nyní odehrává v západní Evropě a Severní Americe, pro nás nemůže představovat žádoucí vzor. Následovali bychom trajektorii úpadku. Zdroje obnovy se nacházejí pouze v naší tradici, píli, vytrvalosti, cílevědomosti a intelektu. Buďme jako Konstantinopol, do níž se z rozvráceného Říma přesunulo ohnisko klasické civilizace a vydrželo zde ještě tisíc let.
Pro mnohé je EU něco jako RVHP. Pro zainteresované „mana nebeská“, pro odpůrce největší nepřítel. Jenže realita je jinde…
Na úzké ekonomické a politické spolupráci evropských zemí není nic špatného. Naopak, je velmi žádoucí. Úspěšným příkladem součinnosti evropských národů je například porážka Turků u Vídně v roce 1683. Bohužel, z institucí vytvořených za účelem pragmatické obnovy poválečné Evropy a překonání společného traumatu se stalo monstrum parazitující na posledních zbytcích evropského génia. Způsob práce a rozhodování v rámci Evropské unie představuje obrovské plýtvání finančními a intelektuálními zdroji připomínající spíše gigantický náboženský rituál než šetrné a odpovědné zacházení se svěřenými prostředky. Žádná civilizace si nikdy v dějinách nemohla dovolit podobné chování příliš dlouho. V důsledku úbytku racionality, která je vytlačována aktivistickou ideologií, se evropská byrokracie postupně mění v samozvanou kastu velekněží, jejímž posledním náboženským vyznáním je víra v zelený úděl.
Je velkým zločinem proti jazyku i rozumu uzurpovat si pojem „protievropský“ za účelem stigmatizace a verbální perzekuce všech, kteří vyjadřují obavy z počínání mnohých představitelů Evropské unie likvidujících evropskou tradici, dějinnou paměť, prosperitu a historickou perspektivu. Praví Evropané přispívají prostřednictvím citového pouta a péče o své vlastní národní komunity k rozvoji mnohosti talentů a vzájemně se doplňující etnické rozmanitosti našeho kontinentu. Ten, kdo má upřímně rád rodnou Itálii, Francii, Českou republiku nebo Litvu, je o to lepším Evropanem. Brusel je ve skutečnosti sídlem antievropanství, které je zdrojem rostoucího pocitu odcizení mezi evropskými národy.
Podle výzvy starých francouzských generálů je Francie ohrožena islamismem, a dokonce občanskou válkou?
Francouzské sekulární a republikánské hodnoty jsou doopravdy ohroženy. V zemi vznikají islamistické enklávy, které se prakticky vymkly zpod kontroly státní moci. Sama francouzská společnost je ochromena politickými spory a kulturními válkami, i když celkově prokazuje vůči ideologickému aktivismu o něco větší rezistenci než anglosaské státy. Je zde Emmanuel Todd na levici a Éric Zemmour na pravici. Francouzský asimilační model, který dlouhá desetiletí dokázal na základě patriotismu, racionalismu a sekularismu integrovat příchozí z nejrůznějších civilizačních okruhů a poskytnout jim větší možnost realizovat svůj lidský potenciál a dosáhnout občanské důstojnosti, se nachází v hluboké krizi. V těžkých dobách je legitimní zaštítit se při obraně svobody a demokracie před teokratickou despocií silou. Francouzská společnost, v níž existuje navzdory zhroucení na jaře 1940 dlouhodobý respekt k armádě, občas hledá spasitele v řadách představitelů ozbrojených sil. S rozporuplnými výsledky. Očekávání vkládaná například v generála Georgese Boulangera nebo Philippa Pétaina byla zklamána. Naopak generál Charles de Gaulle vyvedl zemi z obtížné situace. Nyní je zde třeba respektovaný generál Pierre de Villiers, kritik současného politického establishmentu. Občanská válka by představovala pro Francii i Evropu tragédii. To poslední, co potřebujeme, je obrovský Libanon na evropské půdě.
Na Slovany a slovanství se na Západě dívají poněkud přes prsty. Jsme pro západní Evropu „středoevropský Balkán“, odkladiště a odbytiště nepotřebného harampádí, nebo se propracujeme k oné zmiňované jednotě nejen v rámci Evropské unie? Jak je vidět, stále není měřeno stejným metrem…
Anglosaské a francouzské intelektuální elity, které se stále pokládají za jakéhosi hodnotového arbitra západní civilizace, mají dlouhodobý psychologický problém přijmout slovanské populace jako plnohodnotnou součást Západu. Výrok Nevilla Chamberlaina o Československu jako o „nějaké vzdálené zemi, v níž se hádají mezi sebou lidé, o kterých nic nevíme“, či francouzské štítivé označení „pays de l’Est“ vypovídají o tomto historickém despektu. Vypadá to, jako by Evropa představovala gigantický mentální apartheid, ve kterém došlo k usmíření a vyrovnání mezi germánským, románským a keltským živlem, zatímco Slované jsou stále vykázáni do nerovnoprávné periferní zóny…
odkaz na celý rozhovor:
