František Roček
7. 5. 2021 Prvnizpravy.cz
Vrbětická kauza ukazuje, jak jsme (jako občané) bezmocní, protože dobrat se pravdy ve stínu zpravodajských služeb je asi nemožné. Vrbětická aféra byla očekávaná, ale v jiném střihu. Jan Keller, sociolog a bývalý europoslanec, věštil začátkem září 2020, že další velkou zakázkou pro Ruskou federaci by se teoreticky mohla stát výstavba nového bloku jaderné elektrárny v Dukovanech. Jan Keller už vyhlížel, kdy bude kvůli tomu novičok znovu použit a proti komu by asi mohl útok směřovat. Je to přece logické. Rusové chtějí o zakázku přijít, tak někoho pocákají novičokem, psal Keller s úsměvem.
(na snímku publicista František Roček)
K tomu je třeba dodat: Ale tajné služby západního střihu tentokrát Rusko překvapily. Nevytáhly na Rusko novičok, ale výbuch dvojího skladiště v moravských lesích.
Podobně byl zmatený také jeden český generál. Do pobočky městské knihovny v Turnově přijel v září 2020 generál v záloze, bývalý šéf rozvědky Andor Šándor, a mj. dumal nad poslední novičokovou záhadou: „Jestli dostal Navalnyj novičok, tak nevím jaký. Začínám mít obavu, že jak se dříve pro každou výbušninu používal termín semtex, dnes je to novičok. Kdyby ho dostal, tak je nahranej. Hotovo. Neměl šanci dojít z hotelu na letiště. Nepřežil by to. Novičok to být nemohl,“ reagoval generál Šándor na údajnou otravou ruského opozičníka Navalného.
Uvedl jsem dva příklady nedůvěry v to, co mezi lidi vypouštějí politici a tajné služby. Pozoruhodná je hysterie, že si někdo dovolí pochybovat , zda skutečně mohou za výbuch ve Vrběticích Rusové, protože nebyly zatím předloženy jasné důkazy. Vyžaduje se projev bezbožné politické protiruské víry.
Informační exploze ničeho
Informační exploze ničeho
V kauze Vrbětice mezi zdroje víry, že za výbuchy jsou Rusáci, patří tuzemák BIS, ale i Bellingcat. Přičemž i anglická verze wikipedie o fenoménu Bellingcat píše jako více méně filiálce západních tajných služeb pod sukní CIA: „Podle Foreign Policy byla práce Bellingcatu pro zpravodajskou komunitu Spojených států cenná, protože transparentní vyšetřovací proces Bellingcatu ztěžoval Rusku popírání různých činů, které Bellingcat odhalil. U zpravodajských služeb USA vždy existovalo dilema mezi vymezením ruské odpovědnosti za nesprávné jednání, aniž by byly ohroženy zdroje a metody; Díky transparentnímu procesu společnosti Bellingcat není nutné, aby americké zpravodajské služby určovaly (jak došly) k ruskému provinění… diplomat ve výslužbě, který pracoval jako náměstek ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti za bývalého prezidenta George W. Bushe, uvedl, že „Výhodou Bellingcatu, je, že nemusíte mít (uvádět) zdroje…“ (https://en.wikipedia.org/wiki/Foreign_Policy)
Přeloženo do češtiny:
„Transparentní vyšetřovací proces Bellingcatu“ znamená, že tajné služby mohly poskytnout „spolupracovníkům“ informace a vodítka pro nalezení dalších detailních informací určitým směrem, aniž by „to“ oficiálně vyšetřovaly západní tajné služby, resp. CIA. Zjištění kolem ruských agentů byla jako by z civilního prostředí a podpořila „podezření“ tajných služeb. V tisku to vypadá jako důvěryhodná podpora hodných investigativců.
„Transparentní vyšetřovací proces Bellingcatu“ znamená, že tajné služby mohly poskytnout „spolupracovníkům“ informace a vodítka pro nalezení dalších detailních informací určitým směrem, aniž by „to“ oficiálně vyšetřovaly západní tajné služby, resp. CIA. Zjištění kolem ruských agentů byla jako by z civilního prostředí a podpořila „podezření“ tajných služeb. V tisku to vypadá jako důvěryhodná podpora hodných investigativců.
Jde jistě jenom o náhodu, že v investigativním Bellingcatu se zaměřují na regiony a státy, které jsou v hledáčku západních tajných služeb…
Ale! Veškeré informace z tajných služeb i z mediálního prostředí lze považovat za hodnověrné jenom tehdy, pokud mohou jako důkazy projít soudním vyšetřováním jako ověřené pravdivé důkazy.
Tajné služby jako objektivní bažina
Jakákoliv prohlášení politiků a vládních mluvčí jsou nepodstatná, pokud nejsou podepřena jasnými důkazy.
Proto informace, které podává současná státní bezpečnost BIS v případě Vrbětic, jsou nejasné, tedy zatím nepodstatné.
Kromě toho i na obecné úrovni není potřeba mít k BIS důvěru, protože obecně – tajná služba (jakákoliv) není plně důvěryhodný zdroj.
Tajná služba představuje nástroj bez důvěry již z principu. Tajné služby mají stejný cíl jako výrobci bot – aby je jejich výrobky (informační výstupy) udržely v kurzu dlouhodobě.
Proto jsou tajné služby především zodpovědné obecné politické situaci (dlouhodobě výhodnému trendu) – v našem případě, aby jednaly ve prospěch těch, kteří chtějí, aby ČR bylo co nejvíce svázáno s ČR a s NATO, resp. s USA a s NATO.
Teprve na druhém místě jsou zájmy české vlády, protože oficiální vláda nepředstavuje vážného partnera. Vláda se mění ve čtyřletém cyklu, vzniká na chaotických momentálních koalicích po chaotickém rozhodování občanů s velkým prvkem nahodilosti, čemuž se říká demokratické volby.
Tato posloupnost vlivu je u nás naznačena skrze to, že šéf BIS plukovník Koudelka obdržel od CIA vysoké americké vyznamenání. Lze to vykládat jako ocenění super loajálního spojence, s nímž jsou tajné služby USA spokojeny.
Proto Babiš a jeho vláda představují jenom osoby, se kterými tajná služba BIS kalkuluje, a posouvá svá rozhodování podle přání „hlubokého státu“, tedy osob, které ovlivňují státní aparát bez ohledu na směšný rituál voleb.
Tudíž nelze přehlédnout, že vrbětická kauza se objevila v situaci, kdy firma ze severoamerického kontinentu by mohla získat kšeft na dostavbu dukovanské jaderné elektrárny za zhruba 200 miliard českých korun. Ale musí někdo nějak vyšachovat ruského konkurenta.
Veřejně se o této chuti zbavit se Rusů vyjádřila např. jaderná dračice: „…Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová preferuje, aby k vypsání tendru na dostavbu Dukovan došlo ještě během tohoto volebního období, uvedla v Otázkách Václava Moravce (OVM). Důvodem pro ni je, že v tuto chvíli panuje shoda na tom, že v tendru by měli být tři uchazeči a neměly by se ho zúčastnit firmy z Ruska ani Číny. Po volbách by se to ale mohlo změnit…“ (2. 5. 2021 v České televizi)
Protiruský atomově – dukovanský scénář byl očekáván (Keller) a přišel přesně v nejvhodnější čas. Tak vzácná shoda náhod představuje významný důvod pro ty, kteří nevěří BIS a novinářům, že vrbětické sklady obrátily v prach ruští agenti.
Vraťme se zpět na obecnou rovinu
Autorovi tohoto spisku je naprosto lhostejné jak k výbuchu došlo. Ale souhlasí, že není důvod přijmout automaticky víru v něco, co tvrdí státní bezpečnost BIS již vzhledem k tomu, že v obecné rovině nejsou tajné služby zdrojem důvěry.
Tajná služba v jakémkoliv státě provozuje několik protichůdných aktivit:
- má obranný charakter, odhaluje skryté hrozby vůči státu,
- snaží se pomocí svých informací odstraňovat z vládního aparátu a veřejného života vliv osob, které nesouhlasí s dlouhodobým vládním trendem (např. loajalita vůči NATO/USA/EU nebo vůči Ruské federaci nebo Čínské lidové republice nebo významným korporacím) pomocí účelových až dezinformačních akcí,
- pokud nejde o mikrotajnou službu jako je BIS, provádí teroristické operace – likvidace osob, poskytuje momentálním „přátelům“ výzbroj, výcvik a případně i vedení polovojenských/quasi-policejních jednotek.
Pěkně popisuje práci tajných služeb článek dvou amerických novinářů o jednání amerického prezidenta se svými papaláši 17. září 2001 v Bílém domě nazvaný „Prezident nařizuje likvidaci teroristů“ (Lidové noviny, 15.2.2002, Dan Balz, Bob Woodward).
Píše se v něm: „CIA dostala pravomoci tajně bojovat proti Al Kajdě a dalším teroristickým organizacím po celém světě tak, aby nikdo nemohl prokázat, že operace provádějí Spojené státy. Zpravodajská služba dále dostala novou zbraň: bezpilotní letoun Predator, který Američané poprvé vyzbrojili raketami Hellfire. Díky Predatoru mohla CIA provádět rozsáhlý vzdušný průzkum a v případě potřeby ihned útočit.“
Tehdy šéfové USA po útoku na Pentagon a „dvojčata“ obchodního centra v New Yorku chtěly jako pomstu zahájit válku proti Talibanu v Afghánistánu. Z tohoto hlediska lze tento rozkaz pochopit. Jenže, na této bázi uvažování zůstala administrativa USA dodnes, což je více než jenom nebezpečné.
Proto k výše uvedenému třetímu bodu činnosti tajné služby (terorismus, resp. špinavá agenda) se vztahuje i vražda íránského generála Kásema Solejmáního v Bagdádu americkým dronem v lednu 2020. Útok byl v rozporu s mezinárodním právem i vnitrostátním právem Iráku. Jednalo se o porušení irácké suverenity a útok na osobu, která byla v Iráku oficiálně na návštěvě. Co kdyby ruský dron picnul nějakou osobu v Estonsku, na Ukrajině nebo v Polsku? Také by to bylo v pořádku?
Čili: Z podstaty své činnosti jakákoliv zpravodajská/tajná služba má charakter mafie čili politické až problémové organizace.
Tajná služba proto není v praxi zodpovědná v první instanci své vládě, ale těžko popsatelné tendenci „hlubokého státu“ spojující dominantní zájmy politicko – ekonomických skupin a nadnárodních politických vazeb zaručujících prosperitu tajným službám a lidem zainteresovaným na místním „hlubokém státě“. Mohli z toho tudíž profitovat ve větší míře i „chápající“ politici.
Proto informace tajných služeb budou vždy účelové a jejich hodnotu může prověřit jenom veřejné soudní projednání. Což popírá hlavní devízu tajných služeb – skryté konání.
Od naivity k honu na čarodějnice
Tajné služby lze proto považovat za účelovou bažinu, aniž to znamenalo pomluvu této instituce. Jde pouze o připomenutí za jakých podmínek fungují.
Bezvýhradně s tajnými službami mohou souhlasit jejich spolupracovníci, politici a úředníci, kterým slouží, nebo osoby duševně excentrické bezvýhradně věřící tomu, co tajná služba produkuje.
Viz český příklad prošpionážního duševního excentrismu: „…Osoby, které navzdory jednoznačně nepřátelským aktivitám Ruska stále hájí Kreml, se logicky ocitají v hledáčku organizace, jež má za úkol zajišťovat kontrarozvědnou činnost a bezpečnost státu. Kromě Zemana, jeho ministryně Benešové či bývalého zpravodajského generála Šándora se postupně pustí i do menších ryb – a v odůvodněných případech musí podle § 5 a 11 Zákona č. 153/1994 Sb. prověřovat jejich kontakty či majetkové poměry. Není zbytí. Ve válce, kterou vede Rusko proti Západu, je bohužel nutné pozorně sledovat hybridní hrozby na všech úrovních..“ (Britské listy 3. 5. 2021, Karel Dolejší: Čas odkopávání, čili Koudelkovy ředkvičky)
Dolejšího uvažování je jenom novodobou mutací psychopatického honu na čarodějnice. Vítejte v Nové Realitě.
Past na bezmocné
Kromě výše uvedených osob tajným službám mohou věřit i miliony prostých občanů. Drtivá většina lidí se nezajímá od rána do večera o politicko – ekonomické souvislosti. Žijí svůj život, v jehož rámci řídí autobus, pracují jako svářeči nebo se snaží něco prodat na trhu nebo pracují na výzkumech v laboratoři. Nemají čas zabývat se politologickými souvislostmi. Oni mohou někomu jenom věřit. O to se jedná také v kauze Vrbětic.
Senátor Doubrava, kterého nelze podezírat, že straní Babišově vládě, zdůrazňuje, že opozice brutálně využila koronavirových problémů k populistickému boji proti babišovické vládě.
Tomu odpovídají i poslední průzkumy: V roce 2020 opozice našla ideální působiště v masivní kritice, že vláda v rámci boje proti pandemii od druhé poloviny roku dělala všechno špatně, nekoncepčně. Tento dezinformační opoziční útok pokračuje druhou fází, kdy pandemie již není dostatečně nosným tématem – nastoupila kauza Vrbětice.
Proto masivní protivládní infomační masírování voličů přináší již ovoce: 4. 5. 2021 se objevila zpráva, že Češi věří vládě nejméně ze všech obyvatel států EU. Podle unijního průzkumu Eurobarometr (zveřejněno 3.5.) klesla důvěra za rok ze 40 na 19 procent. Naopak důvěra Čechů v EU meziročně stoupla z 39 procent na 48 procent.
Protivládní opoziční kampaň více méně pod vedením České televize dosáhla toho, že opatření, která česká vláda v boji proti šíření covidu-19 vyhlásila, považují obyvatelé ČR za oprávněná (68 procent), ale s tím jak opatření aplikuje česká vláda, je spokojeno jen 24 % účastníků průzkumu.
Co si lidé myslí, co chtějí, není neměnné, ale stále se proměňuje podle toho, jak působí masivní propaganda. Kdyby nedošlo k pandemii, opozice by neměla proti vládě žádné páky než všední politické kecy. Ale ani babišovská vláda by neměla čím zaujmout.
Nebýt pandemie, byly by v lepší situaci též firmy vyrábějící kondomy. Teprve až teď prodeje kondomů ve světě rostou a tím i zisky prodejců. Podle výrobců zájem o jejich zboží rostl a klesal podle toho, jak státy zpřísňovaly či rozvolňovaly protipandemická opatření.
Až půjdou kondomy na dračku i v ČR, opozice již nebude nikoho zajímat. Proto opozičníci doufají, že do té doby vyhrají parlamentní volby. Bohužel, kvalita opoziční vlády nebude lepší než současná babišovská. Propaganda je úžasná věc – donutí občany, aby zvolili ty největší voly.“
Kupecký pragmatismus tajných služeb
Kupecký pragmatismus tajných služeb
Vrbětická kauza představuje jenom všední zpravodajskou hru, jednu z drobných akcí 2. studené války. Patří do kategorie dobře srozumitelných příběhů pro veřejnost. Stačí jim jenom věřit. K tomu jsou zapotřebí – novináři.
V drtivé většině případů špinavou mediální práci pro tajné služby dělají novináři. Někdo dostane k dispozici podklady a pár tipů kam dál čmuchat a máme investigativní úspěch. K tomu se sluší přidat ještě přátelský investigativní servis třeba od spolupracovníků tajných služeb Bellingcat. Potom informace jenom zvoní. Viz Česká televize: „Například šéf ruské sekce investigativního portálu Bellingcat Christo Grozev již v polovině minulého roku veřejně mluvil o tom, že parta kremelských zabijáků spjatých s otravou Sergeje Skripala byla u spousty nejrůznějších útoků po Evropě. V nedávném rozhovoru pro Českou televizi zase prohlásil, že už před časem jeho tým předal jména agentů české policii. Kauze se tak zjevně už drahnou dobu nevěnovaly jen tajné služby, ale i robustní celoevropská investigace.“
Kromě toho známe řadu případů, kdy pracovníci ze sféry „přísně tajné“ chce vynést informace, aby upozornil na prasečiny v úřadu. Tak se např. dostaly na veřejnost dokumenty z kauzy Pentagon papers, o válce ve Vietnamu.
Ale většinou do médií směřovaly účelové informace k poškození druhé strany v rámci studené války.
Člověk nemusí být zastánce Ruské federace, aby vnímal náhlý výbuch vrbětické kauzy jako snahu o likvidaci ruské konkurence v dostavbě Dukovan, samotné podezření příliš zapadající do protiruské propagandy. Jde o intuitivní postoje.
Doslova mě zamrazilo, když jsem četl kecy mluvčího ministerstva zahraničí Neda Price ( o tom, jak si ministr zahraničí USA Antonius J. Blinken popovídal českým premiérem Andrejem Babišem: „Ministr Blinken zdůraznil solidaritu USA s Českou republikou v její odvážné reakci na podvratné a smrtící akce Ruska na české půdě. Ministr Blinken a předseda vlády Babiš se shodli na potřebě trvalé jednoty a odhodlání v reakci na destabilizující akce Ruska. Rozhodnutí české vlády vyloučit Rosatom z jaderného tendru Dukovany a dramaticky snížit přítomnost ruských zpravodajských služeb v Praze zvýšily bezpečnost České republiky a Aliance NATO.“
Tahle slova jsem znal. Jenom s malými obměnami jsem se s nimi setkával v 70. a 80 letech – byly to kecy socialistických pohlavárů. Především formulace „…se shodli na potřebě trvalé jednoty a odhodlání v reakci na…“ mi připomenula nenáviděný socialistický diplomaticko – politický žargon.
Státní aparát vyměnil Moskvu ze Washington. Opět jsme na obojku? Signálů, že je něco špatně, nejen kolem Vrbětic, je více než dost.
