Lubomír Man
18. 4. 2021
Stane-li se kriminální čin, pokládají si kriminalisté i lidé všeobecně jako první otázku Cui bono, čili komu to prospívá. To platilo od okamžiku vzniku lidského druhu na planetě, platilo to staletí i tisíciletí – až jsme dospěli do doby přítomné, kdy Cui bono už náhle a ze zdánlivě nevysvětlitelných příčin a důvodů platit přestalo. Stane se kriminální čin, jako otrava Skripalových v britském Salisbury, vybuchne munice ve Vrběticích, kdosi se ze zločinu obviní, vlastně obviní se z něj celá jedna velmoc, ale stane se zázrak. Otázku Cui bono už nikdo a nikomu nepoloží.
Nepoloží ji nikdo z bezpečnostních služeb, odkud ta obvinění vzešla, nepoloží ji nikdo z politiků, kteří ji Britům i Čechům oznámili, a nepoloží ji ani novináři našich i západních médií, kteří vás zahltí podrobnostmi o tom, jak ke zločinu došlo, kde se udál, jak byl proveden – ale PROČ byl proveden, jaké motivy mohly obviněnou mocnost k nařízení svým službám zločin spáchat vést – a tedy co dobrého či prospěšného mohly tyto útoky oné mocnosti přinést, vám neřeknou ani kdybyste je zabili.
A neřeknou vám ji z jednoduchého důvodu. Protože v okamžiku, kdy by ji položili, či kdyby se jí třeba i jen z daleka dotkli, vyjevila by se absurdita toho obvinění v celé své nahotě i hrůznosti. Proto i dál očekávejme hrození pěstmi západního světa směrem k Rusku, vyhošťování jeho diplomatů a obchodníků, sankce, vystupňování bojů na Donbase a možná i válku, ale starověkou moudrost, vyjádřenou oním CUI BONO už nečekejme. Ta už se nevrátí, protože ve světě, který nám Západ připravuje, se pro moudrost už místo nenašlo…
