Obnovou nostrifikačního zákona na pomoc státnímu rozpočtu

Jaroslav Tichý 

5.12.2020  Outsidermedia

Naši neschopnost udržet vyrovnaný rozpočet v současné době umocňuje tzv. covidová epidemie. Vyrovnaný rozpočet jsme totiž nebyli popravdě schopni udržet ani v době předcovidové. Zadlužení státu před nástupem covidu činilo již na podzim r. 2019 více než 1,7 bil. Kč, na rok 2020 jsme si půjčili dalších 500 mld., a to se záměrem udržet pracovníky ve firmách do doby restrukturalizace naší ekonomiky, jakož i na pomoc při samotné restrukturalizaci. Jaká je naše situace na sklonku roku 2020 oproti původnímu záměru a jak ji dále řešit?


(Na snímku Ing. Jaroslav Tichý)

Stav našeho zadlužení a jeho očekávaný vývoj

Zadlužení našeho státu má vzrůst ke konci roku 2020 (nejpozději však do února 2021) na cca 2,2 bil. Kč.
Díky odmítavému postoji maďarské a polské vlády k blíže nespecifikovaným požadavkům vedení EU na „právní stát“, (což v praxi představuje souhlas s navezením migrantů do těchto zemí, zavedení LGBT, zasahování EU do činnosti soudů v těchto zemích s přednostním uplatňováním zákonů, instrukcí a různých vyhlášek Bruselu, naprosto volnou ruku pro činnost masmédií, a to i celostátního charakteru, odebírání dětí rodinám apod.) byl zablokován nový rozpočet EU do roku 2027 a s ním i plánovaná výpůjčka EU ve výši 750 mld. EUR, z níž měla ČR obdržet pouhých 8,7 mld. EUR (cca 227 mld. Kč), avšak solidárně ručit za splacení celé této výpůjčky. Prakticky polovina z této výpůjčky má přitom jít na splátku stávajících dluhů Itálie a Španělska vůči německým a francouzským bankám, které oba uvedené státy již nyní nejsou schopné své splácet. Za splacení jejich nových dluhů budeme ručit solidárně my spolu s dalšími členskými zeměmi EU. (Itálie v posledních dnech dokonce již žádá o úplné odpuštění jejích dluhů).

Dlužno říci, že ČR participaci na této výpůjčce přes ECB nepotřebuje, dokáže si zatím půjčit peníze přímo, a to za výhodnějších podmínek a bez spoluručení za závazky neplatičů z řad členských zemí EU. Jenže pak by nebyl důvod, abychom spoluručili za splacení dluhů Itálie a Španělska. Takže si raději půjčíme přes ECB za vyšší úrok, abychom mohli ještě ručit a splácet úvěry jiných. Zase jsme jednou v Bruselu vyhráli, jak nás ujišťoval premiér po svém někdejším jednání v Bruselu. A aby o tom nebylo pochyb, přivezl nádavkem ještě zvýšení našeho příspěvku do EU o 40 %.

Lze proto jen litovat a nesouhlasit s tím, že se vláda ČR nepřipojila k odmítavému postoji maďarské a polské vlády k návrhu rozpočtu EU na nové období do r. 2027 v celkové výši 1,8 bil. EUR, v němž hraje půjčka ve výši 750 mld. EUR podstatnou roli. Tento odmítavý postoj obou zemí podpořila dále vláda Slovinska a nově i Portugalska. Jednak i nás se problémy s migrací (a tedy s „právním státem“ týkají), jednak to je příležitost k nápravě fatální chyby premiéra Babiše, na kterou budou doplácet ještě další generace, pokud se toho dožijí.

Každopádně to ale neřeší situaci ČR, která bude po Novém roce evidentně bez potřebných finančních prostředků a musí tuto situaci řešit. Zatím česká vláda zřejmě vyčkává v naději, že Německo předsedající ještě cca měsíc EU spolu s dalšími členskými zeměmi tento nesouhlas čtyř uvedených zemí zlomí a realizace výpůjčky zajistí.

V opačném případě lze totiž předpokládat odchod Itálie a zřejmě i Španělska a Portugalska z EU, což bude v praxi znamenat její rozpad. Pokud nesouhlas Maďarska a Polska, Slovinska a Portugalska bude dalším jednáním a úpravou nepřijatelných požadavků ze strany EU překonán, pak to znamená pouhé prodloužení již zřejmé agonie EU a odklad jejího rozpadu za cenu dalšího zadlužování všech zemí EU, a to za podmínek pro většinu z nich nepříznivých.

Každopádně je skutečností, že původně předpokládaný scénář se v ČR nenaplňuje, neboť anticovidová opatření se protáhla na delší dobu, než se původně počítalo, a o přípravě a průběhu restrukturalizace naší ekonomiky není veřejně nic známo.

Z informací MF vyplývá, že rok 2021 si vyžádá dalších cca 500 mld. Kč, které si budeme muset opět vypůjčit. Napřímo od zahraničních bank, pokud nechceme (z dosud nejasných důvodů) použít disponibilní zdroje v podobě zásob volných měn a cenných papírů deponovaných u ČNB v hodnotě cca 2,5 bil. Kč či příp. tento dluh monetizovat. A pokud nebude zvráceno veto čtyř uvedených zemí.

Zadlužení našeho státu by tak vzrostlo již na 2,7 bil. Kč., a to při současném poklesu HDP, kdy jeho poměr vůči dluhu přestáváme na veřejnosti raději sledovat (podobně jako již dříve hrubý národní důchod, který ukazuje, kolik nám pro naše potřeby z HDP zbyde poté, co odvedeme povinné desátky ve formě nezdaněného zisku každoročně do zahraničí. Před nástupem koronavirové krize šlo již o celých 10 % z námi vykazovaného HDP ročně).

Raketově tak roste zadlužení ČR, nejasný je přitom plán obnoveného rozběhu naší ekonomiky v plné šíři. Pouze se zadlužujeme, k čemuž ještě přispěje navýšení našich odvodů do EU a požadavky Bruselu na placení nových daní přímo do rozpočtu EU. Dosud se vláda vážněji nezabývala opatřeními v oblasti zásadních úspor nákladů, ačkoliv jí byly některé zejména ze strany SPD opakovaně navrhovány. Je tudíž nejasné, z čeho chceme všechny tyto závazky splácet a jak by vypadal reálný splátkový kalendář.

Restrukturalizace naší ekonomiky

Tragédií je, že nám sice raketově roste zadlužování, nikoliv však plány na restrukturalizaci naší ekonomiky. Ačkoliv příslušná komise pro restrukturalizaci (NERV 2) byla ustavena, není nic známo o výsledcích její činnosti a stejně tak ani o tom, že by vláda podle jejích návrhů a doporučení postupovala.

Ukazuje se tedy, že celá částka vypůjčených 500 mld. byla jen neproduktivně strávena a že jsme na přelomu roku 2020/2021 ve stejné situaci jako na počátku koronavirové krize před necelým rokem, a to pouze s tím rozdílem, že náš dluh vzrostl o oněch 500 mld. Kč, které již ovšem nemáme a potřebujeme další.

Ačkoliv není zřejmé, na co naše vláda při svém postupu spoléhá (zda na jubileum v rámci celosvětového projektu GESARA a tedy na jednorázové odpuštění všech dluhů ,či na to, že jsme stále ještě méně zadluženi v porovnání s dalšími státy EU), jisté je, že restrukturalizaci ekonomiky budeme nuceni každopádně provést, a to s ohledem na nutnost navýšit zdroje příjmů našeho státu, jakož i reagovat na pocovidové změny ve světě s ohledem na snahy jednotlivých zemí o zajištění své soběstačnosti v různých zbožových položkách a tím i na změny v mezinárodní dělbě práce v měnícím se světě.

K přípravě restrukturalizace ekonomiky je třeba využít stávajícího období omezené činnosti ekonomiky, a proto je nutné s ní konečně začít či přinejmenším v její přípravě výrazně přidat. Samotná restrukturalizace ekonomiky by měla přitom sestávat minimálně z těchto okruhů problematiky:

  • Položení akcentu na zajištění soběstačnosti ČR, a to jak v oblasti zemědělství a potravin, tak i v oblasti spotřebního průmyslu či přinejmenším jeho převážné části.
  • Obnova státního vlastnictví v oblasti přírodních a nerostných zdrojů a dále v průmyslu, a to v oblasti zájmu státu na obnově naší soběstačnosti.
  • Podpora našeho zemědělství s cílem urychlené obnovy naší potravinové soběstačnosti (návrat k vlastnímu dotačnímu systému).
  • Koncentrace na návrat k vlastní výrobě finálních výrobků s vyšší užitnou hodnotou.
  • Obnova exportu našich finálních výrobků vlastními silami přímo ke konečným klientům při opětovné diverzifikaci odbytových trhů, a to s přihlédnutím k aktuálním možnostem a budoucím perspektivám odbytu konkrétních výrobků na těchto trzích.
  • Konkrétní organizační, finanční a majetko-právní opatření k zajištění těchto záměrů.
  • Sestavení plánu této restrukturalizace podle návazností, finančních možností a rozložení v čase.
  • Ekonomické vyhodnocení prováděné restrukturalizace z hlediska jejích výnosů a nákladů.
  • Personální zabezpečení záměru, vč. přípravy potřebných kádrů.
  • Organizační opatření na podporu obnoveného přímého exportu našich výrobků ke konečným klientům v rámci diverzifikace odbytových trhů.

Know-how k realizaci jednotlivých kroků je na samostatné téma.

Zajištění potřebných finančních zdrojů

Je zřejmé, že restrukturalizace naší ekonomiky (a její částečná obnova) si vyžádá nemalých finančních zdrojů. Otázkou je, kde a jakým způsobem potřebné finanční zdroje zajistit. Nelze přitom orientovat se pouze na stránku příjmů státního rozpočtu, ale též na stránku výdajů. Tedy na úspory nákladů, na seškrtání některých zcela zbytečných nákladů, na rozložení některých nutných nákladů v čase apod.

Ačkoliv padají některé návrhy, kterými je třeba vážně se zabývat, jako např. odsun nákupu zahraniční vojenské techniky a prodloužení životnosti techniky stávající formou repasí s nemalými finančními úsporami takového postupu, větší akcent na hospodárné nakládání s prostředky v jednotlivých rezortech u nás a ukončení financování politických neziskovek v ČR v plném rozsahu, je krom toho zapotřebí věnovat pozornost zejména zavedení opatření, které přinesou značný efekt pro státní pokladnu. K nim patří zejména:

  • zavedení sektorových, jakož i strukturovaných daní ze zisku (či spíše z příjmů);
  • řádné zdanění zisku zahraničních firem a bank vytvářeného v ČR a snížení míry jeho pravidelného každoročního odlivu do zahraničí;
  • zdanění firem vytvářejících zisk ze své činnosti v ČR, který dosud vyvádějí do daňových rájů v zahraničí za účelem „optimalizace“ jeho zdanění v těchto off-shore destinacích..

Za účelem zavedení posledních dvou z navrhovaných opatření je třeba v ČR obnovit nostrifikační zákon.

Okolnosti vzniku nostrifikačního zákona u nás a jeho podstata

Za Rakousko-Uherska všechny velké firmy odvíjející svoji činnost v Čechách a na Moravě měly svá sídla ve Vídni, firmy ze Slovenska pak v Budapešti. Všechny tehdy platily daně v místě svého oficiálního sídla a nikoliv tam, kde zisk vytvářely.

Po vzniku Československé republiky v r. 1918 bylo nutné zjednat v této věci nápravu tak, aby firmy platily daně ve státě, kde fakticky realizují svoji činnost, nikoliv dále v zemi podle oficiálního sídla společnosti, tedy v Československu ,a nikoliv dále v Rakousku či v Maďarsku. Za tímto účelem byl vydán v ČSR nostrifikační zákon, který toto pravidlo nastolil.

Tento zákon je s ohledem na současnou praxi třeba v aktualizované podobě obnovit tak, aby mohl být (a také byl) výrazně ku pomoci našemu státnímu rozpočtu. Je totiž nejen nehospodárné, nýbrž dokonce nesmyslné, abychom na jedné straně nechávali odtékat peníze z našeho státu proudem, a na druhé straně jsme přitom dále látali rozpočet z přijatých půjček a úvěrů, které za daných okolností a s přihlédnutím k jejich rostoucímu objemu budeme den ode dne hůře splácet a jejichž úroky budou zvyšovat naše mandatorní výdaje.

Uvedený návrh na obnovení nostrifikačního zákona v aktualizované podobě je třeba kombinovat se shora uvedenými návrhy na další opatření, a to jak na straně příjmové, tak i výdajové. Nastal totiž nejvyšší čas zabývat se tvorbou a mobilizací našich možných rezerv. Obnova a důsledné uplatňování nostrifikačního zákona by přitom měly hrát významnou roli.