Amerika a Evropa jako milenky, která omrzely, okouzlení Západem dávno skončilo

Rozpoutal se dialog, během něhož britský novinář vypadal dost žalostně, čehož si všichni všimli. Ale výsledek této diskuse, třebaže ji všichni citovali, však nikdo zaslouženě nezhodnotil. Na konci bylo řečeno, že Putin nese odpovědnost za národ Ruska a vůči národu Ruska, a že ano, jsme čistí jako padlý sníh, zejména v porovnání s vámi.

Mohu pochopit, co v tom okamžiku pocítil britský novinář. Svět kolem něho se zhroutil. Podle jeho názoru byl takový konec diskuse prostě nemožný. Jeho tomuto neučili.

Vzpomínka …

Dobře vím, co říkám. V roce 1993, společně s dalšími třemi desítkami diplomatů, kteří zastupovali všechny postsovětské republiky (včetně Ruska) a všechny postsocialistické země východní Evropy (tehdy ještě nikdo z nich nebyl ani v NATO, ani v EU, třebaže všichni už o tom snili), jsem byl na diplomatické stáži ve Velké Británii. Mimo jiné nám nabídli studium formátu komunikace se západní tiskem, který (ejhle jaká shoda) zastupovala už starší žena z BBC. Dlouho a nudně nám vysvětlovala, že my, jakožto státní úřednici, budeme muset pozorně naslouchat pozici novinářů a jestliže samotný pan novinář (zejména západní) se bude zajímat o nějakou informaci nebo poukáže na nějakou politickou chybu, tak je třeba informaci okamžitě poskytnout, a chybu s omluvami napravit.

Řečnila asi čtyřicet minut. Počkal jsem, až se vyčerpá, a zeptal se: “A proč?” Čekal jsem schválně. Obvykle v takových případech naši západní přátelé prostě opakují svůj monolog. Ale novinářka byl už dost sešlá, vyčerpala se za předešlou hodinu a, protože se přestala soustředit, propásla úder. Odpověděla na otázku otázkou: “Jak proč?”

Ihned jsem jí vysvětlil, že v kterémkoliv státu, Velkou Británii nevyjímaje, je novinářů v hromadných médiích jako máku. A každý z nich rád uskuteční rozhovor se státním úředníkem a získá exkluzivní informace na základě jeho (úředníka) podmínek. A takové “moudré”, jako je ona, dokonce ani do recepce nepustí. Je spousta způsobů neakreditovat pod atraktivní záminkou. A poté, co jejímu listu dají najevo, že konkrétně s touto novinářkou nikdo nikdy v této zemi hovořit nebude, ji prostě propustí za profesionální nezpůsobilost nebo ji pošlou k Papuáncům, odkud opublikuje jednu reportáž za deset let.

Tento dialog se konal v létě roku 1993. Mně tehdy bylo 27 let. Myslím, že Stiven Rozenberg byl v té době ve stejném (plus minus pár let) věku. Dávno jsem zapomněl jméno dámy z BBC, ale nikdy nezapomenu její tvář. Dívala se na mě tak, jako by se mi za zády rozevřela brána do pekel a celá pekelná garda se už už na ni vrhne. Tvář Rozenberga byla napůl skryta za rouškou, ale nebyla s to skrýt jeho zmatek, navíc umocněný panickým úprkem z tiskové konference.

Ještě jednou zdůrazním, že mu dobře rozumím a cítím s ním. Před 27 roky, kdy se stala kauza, kterou jsem popsal výše, novináři už rádi pouvažovali o “čtvrté moci”, ale ve své většině ještě sami nepříliš věřili této tezi. Nicméně otevřené pohrdání “právy tisku” už tehdy nebylo správné. Asi jako o deset roků později “homofobií”.

Od té doby 27 let mladého, a potom i ostříleného novináře BBC Stivena Rozenberga učili, že je nejenom “čtvrtá moc”, ale zástupce západních civilizátorů v polo prvobytně pospolném světě, který sní, že se stane Západem. Stiven je nositelem civilizace. Jakékoliv jeho tvrzení je a priori správné, a úřady “divokých plemen”, kterým přináší civilizaci, se musí před ním ospravedlňovat a okamžitě se vrhnout odstraňovat jím spatřené nedostatky.

“Rusko je zklamané neschopností Evropy samostatně hájit své zájmy”

Ale vždyť dlouhou dobu to právě tak bylo. Včetně Ruska. Ne že by v Kremlu věřili v západní “misi dobrých služeb”, ale vycházeli tam z toho, že kompromis je lepší než nepřátelství a byli připraveni k rozumným ústupkům v očekávání vstřícných kroků. Nelze říci, že by se tato strategie nepotvrdila vůbec. Část západního světa, zejména v EU a zejména v Německu a Itálii, skutečně usiluje o budování rovnoprávných pragmatických vztahů na základě vzájemně přijatelného kompromisu s Ruskem.

Ale část není celek, a celkově zachovává západní svět špatně skrývané neopodstatněnou nafoukaností nepřátelství ve vztahu k Rusku. Přičemž je pochopitelné, že nehledě na zesílení politických kruhů Západu, které sympatizují s naší zemí, se tuto tendenci v nejbližších letech prolomit nepodaří. A potom bude pozdě. Okno možností se zavře.

Jakékoliv politické rozhodnutí je možné a je účelné v určitých lhůtách. Pokud se někdo nestíhá do nich vměstnat, tak bude muset realizovat jinou variantu budoucnosti. Právě proto ani jeden významný stát nefunguje na základě principu nealternativnosti. Vždy jsou záložní varianty, možná že ne tak dobré, ale nikoli katastrofické, zpravidla, prostě méně ziskové. Ale ti, kteří se zpožďují na společný vlak do budoucnosti, zůstávají u rozbitého koryta.

Rok 2020 byl rokem bilancování výsledků v rusko-evropských vztazích. Na úrovni prohlášení politiků a materiálů tisku, na úrovni návštěv, dohod a aktivních akcí se stalo patrným uhasínání zájmu Ruska k evropskému vektoru a přesměrování dominanty jeho zahraniční politiky na Dálný a Blízký východ.

Posledním varováním byly podzimní projevy ministra zahraničních věcí Ruska Sergeje Lavrova, v nichž bylo otevřeně řečeno, že Rusko je zklamané neschopností Evropy samostatně hájit své zájmy a, vzhledem k tomuto faktoru, nic víc od spolupráce se Západem nečeká a nepočítá s tím, že by jednostranně bralo v úvahu názory a zájmy Západu.

Možná, že ve Velké Británii nebo konkrétně v BBC, když byli ponořeni do svého brexitu, Lavrova nezaslechli. Ale to je jejich problém. Rusko nic nedělá bez rozmyslu. Dříve než otevřeně řeklo Západu, že pracovat s ním “ani moc nechtělo”, byla provedena dlouholetá (protažená na půldruhého desetiletí) práce na hledání alternativních trhů, na záměnu importu kriticky důležité produkce, dovážené ze Západu, na upevnění armády, obnovení oceánské flotily, získání spojenců, vytvoření vojenských základen, kontrolujících pro Rusko kriticky důležité obchodní trasy.

Západ celou tuto epochu “koncentrace Ruska” (výraz kancléře Gorčakova) propásl. Už podruhé ji propásl (první “koncentrace” ve 21. století skončila v roce 2008). Evropa a USA se utěšovaly tím, že Rusko “je obr na hliněných nohou”, že nemá dostatečné zdroje dokonce ani na vměšování se do situace na postsovětském prostoru, že “Moskva blafuje”, že Západ je nepostradatelný, neboť jde o “volbu civilizace” atd.

A tu náhle v roce 2020 kolektivní Západ uviděl, že polohování se Ruska vůči němu se od základu změnilo. Jestli se dříve požadavkům naslouchalo, poskytovala se vysvětlení, Rusko se pokoušelo něco dokázat, pak nyní začali Evropu ignorovat, jako milenku, která se omrzela. S některými zeměmi Kreml přestal mluvit vůbec, s některými mluví, ale “bez respektu”.

“Ano, jsme čistí jako padlý sníh”! Ale pouze pro sebe. A co nám uděláte?

Západní novináři, tím spíše novináři BBC, nekladou na tiskových konferencích hlav států náhodné otázky. BBC je státní korporace, její činnost je zaměřena na realizaci státních zájmů Velké Británie, včetně shromažďování informací s využitím možností žurnalistiky. Když byla předložena otázka “jste čistí jako padlý sníh?”, vedoucí kruhy Západu mapovaly půdu a byly připraveny uslyšet v odpovědi cokoli, jen ne to, co zaznělo: “Ano, jsme čistí jako padlý sníh”, a váš názor v této otázce nás vůbec nezajímá.

Je to tečka, konec mnoholetého flirtování Ruska a Západu, při jehož rozpoutávání Západ počítal s tím, že se ve výsledku ocitne v absolutní morální a materiální výhodě, ale tu se náhle vidí v roli “opuštěné Ariadny”. Vzhledem na západní mstivost se takové jeho veřejné ponížení stalo možným pouze na základě výsledků půldruhého desetiletí koordinované, i když nenápadné práce všech ruských státních struktur, včetně státních společností.

V roce 2014 Západ překvapeně zjistil, že Rusko je s to zajistit svou potravinovou bezpečnost (v následující šesti letech Moskva trvale zvyšuje export potravin). V roce 2015 se Západ přesvědčil o stabilitě finančního systému Ruska, kterou se mu tedy nepodařilo zbořit. V roce 2016 se Západ ještě smál “animacím” a tvrdil, že ve skutečnosti předvedené zbrojní systémy v Rusku nejsou, jelikož nemohou nikdy být. Od roku 2018 je nucený přiznat své kritické zaostávání ve vojenské sféře. V letech 2017-2018 Západ najednou zjistil, že dodávky zkapalněného plynu, v nichž byl fakticky monopolistou, Rusko stále více soustředí na sebe, když zprovozňuje jeden za druhým příslušné terminály na Severu a Dálném východě (což činí zápas se Severním proudem 2 a jinými proudy nesmyslným, protože ruský plyn přijde do Evropy alternativní ukrajinskou trasou, když ne plynovody, tak pomocí plynových tankerů). K roku 2020 Západ zjistil, že Rusko je také s to svépomocí stavět plynové tankery (jakož i další lodi a plavidla jakýchkoliv tříd).

Souběžně se budovaly mezinárodní systémy spolupráce Ruska s Čínou, Íránem, Tureckem, Egyptem. Pokud přibližně do roku 2014 bylo prioritou Ruska zabezpečení vnitřní stability a bezpečnosti v podmínkách pravděpodobného rozporu se Západem, pak dále se akcent ve vnitřní politice přesunul na dezavuování ideologické expanze Západu, a v zahraniční na budování alternativních obchodně-ekonomických styků, vyhrazení si perspektivních trhů a partnerů.

Všechno to, samozřejmě, není tak hezké, jako rovné řady královských granátníků, kteří pod krupobitím kartáčů statečně likvidovali odpor nepřítele. Ale aby se to stalo možným, byla nutná dlouholetá rutinní práce na vytvoření nezávislé ekonomiky, schopné zajistit potřeby armády a národa v jakýchkoliv podmínkách, po jakoukoli dobu trvání, a také na zabezpečení týlu spolehlivými vojensko-politickými svazy.

A až po mnoholetém úsilí milionů lidí se někdo sám může pousmát a říci nešťastném novináři, obracejíc se za něj ke kolektivnímu Západu: “Ano, jsme čistí jako padlý sníh!” A co nám uděláte?

V historii Ruska skončilo třicetileté období, charakterizované postupně nastupujícím okouzlením Západem, pochybováním v Západu, rozčarováním v západních “hodnotách”. Hranice je vytýčena. Rusko vstoupilo do nového období, charakterizovaného lhostejností vůči Západu a absencí iluzí vůči všem svým současným partnerům a spojencům. Ideály si necháváme pro používání doma, pro vnější použití nám zůstaly pouze zájmy. Rusko si samo vybudovalo svůj blahobyt a samo jej hodlá využívat. A komu se to nelíbí, může třeba plakat, třeba hryzat zem, třeba hryzat nehty. My “jsme čistí jako padlý sníh”, ale pouze pro sebe.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová