Ivan David
25. 11. 2020
Jak píše Jürgen Gottschlich na webu TAZ, „opět je jasné, že evropské pokusy o kontrolu zbrojního embarga pro Libyi jsou vtip. Když chtěli vojáci německé fregaty „Hamburg“ prohledat podezřelou tureckou loď, museli podle německých informací svou akci zastavit, protože Ankara proti prohlídce protestovala. Nejde však jen o to, že podezřelý stát musí souhlasit s prohlídkou svých lodí, díky čemuž je námořní dohled nad zbrojním embargem jen předstíranou bitvou. Velká část zbraní pro libyjské bojující strany ani nepřichází přes moře.“
Dodávám, že protest byl vskutku velmi hlasitý a unisono u tureckých vládních stran i republikánské opozice. Na zájmy Turecka se prostě nesahá. A Bundeswehr se stáhl.
Gottschlich pokračuje: “Libyjské strany konfliktu se nedávno dohodly na stabilním příměří a novém politickém dialogu bez účasti EU. Pro Turecko by dodávky zbraní libyjské vládě(džihádistům z vlády národní shody samozvaného premiéra Faíse al-Sarrádže) mohly brzy zastarat, přinejmenším pokud bude mírová dohoda dotažena do konce a zahraniční žoldáci a jejich sponzoři budou muset ustoupit. Není proto divu, že turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan není s vývojem v Libyi spokojen. Cítí se podveden odměnou za svou podporu Sarrádžově vládě. Celkově se mu jeho agresivní vojenská zahraniční politika dosud vyplácela. V konfliktu o Náhorní Karabach se stal jasným vítězem jeho partner, ázerbájdžánský autokrat Ilham Alijev, a Turecko také postoupilo v začlenění území, která okupuje v severní Sýrii.“, dodává Gotschlich.
Zajímavé hodnocení stavu, který dohodlo Rusko, Ázerbajdžán a Arménie. Nicméně převládající hodnocení, přestože Turecko nedosáhlo svých cílů zcela – není oficiální součástí „mírotvorného procesu“. Není také bez zajímavosti, že podle zdrojů z Afrínu, jedné z částí Sýrie, kterou Turecko a jeho spřátelení džihádisté okupují, přicházejí zprávy o tom, že se zde registrují lidé, kteří mají zájem usadit se v „osvobozeném“ Arcachu. V Afrínu tito „osadníci“ rozsévají zkázu a zmar, loupí, mučí, vraždí a unášejí zbytky původního kurdského obyvatelstva, jak konstatuje i zpráva OSN. Co budou dělat v Arcachu a jak se budou snášet s Azery, kteří se tam hodlají vrátit, ponechám na poučené představivosti laskavého čtenáře.
Ale zpět k Libyi. Na závěr komentáře v TAZ autor píše: „Ani v Libyi mír stále ještě není opravdu zpečetěn. Mnoho milicí, včetně těch, které se spojily s Tureckem v Misratě – kam nákladní loď míří – vzdoruje odzbrojení. EU by proto nyní měla další příležitost udělat něco pro mír v Libyi. Ne však zdánlivě, jak ukazuje námořní mise „Irini“, ale podporou mírového procesu penězi a silnou společnou diplomatickou přítomností.“
Nechci kazit autorovi naděje, ale je jisté, že Turecko, navzdory přívětivější rétorice vůči EU před summitem, který má rozhodnout o eventuálních sankcích, se nadále bude řídit heslem „slibem nezarmoutíš“. Německý ministr zahraničí Heiko Maas bude považovat sliby za činy – Angela Merkelová také, vedení EU také – a Turecko bude dál „konat průzkum v Egejském moři“ a vozit zbraně i džihádisty kam si zamane, s vědomím, že Evropa se nikdy k sankcím neodhodlá. Místo toho bude EU uvalovat další a další sankce na Bělorusko, Rusko a další „nedemokratické země“.
