Lenka Procházková
2. 11. 2020
Šíření koronaviru vzbuzuje úzkost. Pojem úzkost souvisí se slovem úzký. Pohybujeme se v zúženém prostoru i čase, abychom snížili hodnotu čísla R, ale zprávy z „vnějšího“ světa, pronikají i do naší izolace. I když jsou zúžené cenzurou. Z ohnisek válečných konfliktů se počty zabitých na naše monitory nedostanou, protože není rozhodnuto, kterou část statistiky je radno vnímat jako padlé obránce a civilní oběti a koho řadit ke ztrátám útočících. Bůh (respektive bohové) si to roztřídí sami. Ti podřezaní ve Francii mají čitelnou visačku, ale s mnoha tisíci mrtvých v Náhorním Karabachu bude počítání skóre vyžadovat dobrou rozlišovací schopnost obou „jediných“ bohů. Lidé, co pro výkon svých funkcí dostali glejt neomylnosti (např. evropští komisaři či pan papež) vyjadřují „znepokojení,“ a přitom dál nabízejí Evropu v dražbě (jako ostatek) a ve jménu všelidských práv omezují práva států (a národů) na vlastní rozum, vlastní obranu a tím vyvlastňují i jejich budoucnost.
Nouzový stav nám zhasl lampy v hospodách a barech, a tak se Češi (a samozřejmě Moravané a Slezané) vypravili se svíčkami na hřbitovy. Pro povzbuzení je to lepší než stát v rozestupech frontu na povinné testování, které o dušičkovém víkendu postihlo Slováky. Mnozí návštěvníci hřbitovů nicméně už předvídavě pokrývali rovy svých drahých chvojím, protože bůhví, jak to bude s hodnotou čísla R o Vánocích. „Můžu si sundat tu roušku, aby mě děda poznal?“
Dlouhodobá úzkost může vyústit v apatii a nakonec i v malověrnost. Malověrnost je stav mysli přepnuté na úsporný spánkový režim. Obrazně pojato připomíná zimní půdu ztuhlou mrazem. Zakonzervovaná „energie“ půdy se však každým jarem probouzí a přijme buď „program služby“ nebo, zůstane-li ponechána ladem, vyprodukuje něco z vlastních úmyslů a zásob.
I malověrnost nás může udržovat ve spánkovém režimu, než nastane vhodná chvíle k zasetí nových programů, nebo…? Nebo se sami rozhodneme probrat se dřív a využít čas karantény k uzdravení svých prokřehlých duší. Léčebné prostředky nejsou závislé na stavu naší platební karty ani na donáškové službě. Máme je stále na dosah. Stačí se rozpomenout.
Rozpomenout se, že existuje kód, který napříč časem propojoval a posiloval generace našich předků. Ten kód – ocejchovaný jako tvrdohlavé kacířství – a i dnes mnohými vysmívaný, ještě nezmizel.
Rozpomenout se, že existuje, a potom seznat, že teď jsme na řadě my, abychom jej přijali a užili. Neboť je známo, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Stát se slabým článkem řetězce tvořeného po dlouhá staletí znamená rezignovat. Jinak řečeno vzdát to, uvíznout v nehybnosti a trpně čekat na budoucí cizí setbu. Měsíce beznaděje stačí, aby to potom byla setba dračí.
Ochrana proti šíření viru neznamená zavřít do karantény i svou mysl. Pokud to dopustíme a zavíčkujeme svůj rozum a instinkt do ulity, budou pulzovat už jenom v rytmu naší individuální úzkosti.
Zatímco sdílená úzkost se může výměnou názorů a informací (on line) proměnit ve vytváření společné obrany, sta tisícům osamělých úzkostí hrozí zával haldou nashromážděné anonymní beznaděje. Ne nadarmo se říká, že naděje umírá až poslední. A ne nadarmo pokládá křesťanství za jeden z hříchů i zoufalství. Jak to slovo vzniklo? Pokud to není zkomolený překlad, v češtině mi ZOUFÁNÍ připomíná COUVÁNÍ.
Nevím, zda duše člověka přežívá někde v prostoru, když jeho tělo umře. Ale i kdyby ne, i tak existuje propojení živých s mrtvými při nadčasovém zadání udržet prostor a kulturu, do nichž jsme se narodili, pro ty dosud nezrozené. Naši předkové nebyli svatí ani neomylní, ale v dobách, kdy společenství bylo ohroženo, zapomněli na vzájemné kádrování a dokázali se rozpomenout na ten společný kód a najít si své místo při vytváření kruhové obrany. Tím vytvořili zeď, která nám dodnes kryje záda. Zeď, za kterou nesmíme couvnout. Ať už jsme katolíci, protestanti či bez konfese, každá svíčka, kterou zapálíme, obnovuje slib.
