Marie Neudorflová
6. 11. 2020
Bitva na Bílé hoře byla násilným koncem náboženské reformace v českém království a začátkem třicetileté války v Evropě. Širší rámec těchto událostí se týkal konfliktů mezi katolickými Habsburky s absolutistickými, centralistickými a expansivními ambicemi a odporem řady protestantských zemí v západní Evropě vůči habsburským expansivním a katolizačním snahám. V českých zemích přijalo protestantství kolem 90% obyvatel. Ve své podstatě se české protestantské stavy na Bílé hoře snažily uhájit svá legitimní práva a privilegia, výdobytky reformace týkající se určitých náboženských i jiných svobod, a státoprávní postavení zemí Koruny české, které se katoličtí Habsburkové zavázaly zachovávat, když byly v důsledku tureckého nebezpečí neprozřetelně zvoleni na český trůn r. 1526. Ve skutečnosti se téměř od počátku snažili podkopávat a omezovat protestantství i práva stavů a českého státu v zájmu absolutní moci své i katolické církve. Opírali se o jezuity, jejichž řád vznikl r. 1540 za účelem potlačení reformačního hnutí.
Hlavní aspekty české reformace v době nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526
V podstatě Náboženská tolerance v podobě umírněných Kompaktát pro země Koruny české vydobytých husitským hnutím a stvrzená papežem r. 1436. Poměr nekatolíků a katolíků v zemi byl 90% ku 10%. Kompaktáta byla sice papežem r. 1462 zrušena, ale na realitě to nic nezměnilo až do nástupů Habsburků na český trůn a do Bílé hory r. 1620.
Hlavní aspekty Kompaktát se týkaly svobodného hlásání slova božího, přijímání pod obojí jako symbol rovnosti lidí, Čechy byly uznány jako království dvojího lidu, stejná právní spravedlnost a trestání pro všechny, odnětí majetku katolické církvi, která ho nepoužívala k obecnému dobru a ke vzdělání lidu, ale k přepychu církve. Čeština byla úředním jazykem. Nechuť k prázdnému scholastickému vzdělání byla časem nahrazena realističtějšími přístupy (hlavně Chelčický a Komenský), Univerzita Karlova používala dál latinu. Kladl se důraz na mravní výchovu v duchu učení Jana Husa. Vznikala bohatá literatura psaná česky. Vzdělanost v českých zemích v té době byla v Evropě výjimečná. Čeština byla třetím jazykem (po řečtině a latině), do kterého byla přeložena Bible (Biblí Kralická). Čeština byla používána i v zahraničí. Na rozdíl od katolické církve, která nedovolovala laikům číst Bibli, čtení Bible a diskuse o smyslu čteného, se staly pravidlem, což rozvíjelo znalosti, myšlení i svědomí. Přestal přepjatý důraz na mysticismus, zázraky a svaté, na nádheru kostelů. Náboženství bylo více spojeno s reálným životem. Ženy byly vnímány jako rovnocenné i rovnoprávné, mohly se vzdělávat i kázat, ale funkce mužů a žen se lišily podle přirozenosti. Byl odmítnut nezřízený materialismus a dogmatismus katolické církve, ideálem se stala umírněnost, určitá sociální spravedlnost při zachování čtyř stavů, čtvrtý stav měl povinnost robotovat, ale jeho povinnosti byly třicetkrát nižší než v době pobělohorské a v přísně právním rámci. Obecně sociální a právní rozdíly mezi stavy byly oslabeny, městský stav nabyl na významu. V mravním přesvědčení, ve spojení náboženství a života, vynikala hlavně Jednota bratrská, kterou v podstatě založil Petr Chelčický. Učení Jednoty pronikalo do mnoha zemí, včetně Ameriky. Jejím posledním biskupem byl Jan Amos Komenský, který svými pedagogickými názory působil v řadě zemí po nuceném odchodu do exilu r. 1628..
Král Jiří z Poděbrad
Panovník byl volitelný, což umožnilo, že po skončení vítězných husitských válek mohl být zvolen za českého krále r. 1458 Jiří z Poděbrad, ač neměl žádné vazby na evropské panovnické domy. I v zahraničí byl respektován pro své diplomatické umění. V duchu českého protestantství usiloval o trvalý mír v Evropě, chtěl založit evropskou mírovou unii, ale to se mu nepodařilo. Naopak, jeho iniciativa vzbudila odpor papeže a katolické šlechty, neboť expansivní války byly považovány za legitimní pro řešení konfliktů. Papežem byl český král Jiří z Poděbrad, zvaný husitský, vyloučen z církve a zbaven trůnu. Papež proti němu dokonce zorganizoval křížovou výpravu. Nakonec došlo k příměří.
Tento pozitivní a unikátní vývoj posiloval jak identitu a integritu českého národa, tak demokratický aspekt jeho mravního povědomí, které se tento demokratizační vývoj jeho odpůrci snažili periodicky násilím zničit.
Už náš renomovaný historik František Šmahel napsal ve svém díle o husitství, že povědomí Čechů o své národní identitě bylo ve středověku výjimečné. Obecně však od středověku hodnotná kultura, týkající se svobody a úrovně lidí, vyrůstala hlavně ze silných pocitů národní sounáležitosti a odpovědnosti, ale Češi o století Evropu předběhli. Katolická církev do 19. století hlásala, že národy jsou důsledek hříchu a odpadnutí od víry, ač národy jako dílo boží jsou zmíněny i v Bibli. Svéprávné národy soustředěné na pozitivní rozvoj své kulturní, mravní a sociální úrovně trvale vadí těm, kterým jde o moc, expanzi, ovládání druhých, zcizování jejich bohatství.
Směrem k rekatolizaci
Po zvolení císaře Ferdinanda I. habsburského králem zemí Koruny české r. 1526, se brzy objevily tlaky na oslabení reformačního dědictví v zemích Koruny české a na posilování katolictví s principem poslušnosti absolutní autoritě církve a panovníkovi, nerovností lidí jako dané bohem, důraz na utrpení jako cesty ke spasení, na svědomí podřízené církevní autoritě, na vzdělání jako indoktrinaci církevního učení, atd. U nižších vrstev měly tyto snahy jen nepatrný úspěch, ale postupně určitý u majetných vrstev. Česká šlechta začala být zvána k císařskému dvoru, aby byla oslabena její loajalita k protestantskému českému národu, případně, aby byla ‚slavně‘ pokatoličtěna. Dvorský přepych, dary, privilegia, plnily svůj účel, a postupně nastával určitý rozkol mezi reformní šlechtou, z niž část byla zlákána vidinou bohatství a mocí, začala klást větší požadavky na své poddané, čímž zvyšovala sociální odcizení a napětí. Bible přestala být dostupná obecnému lidu, což bylo zvláště Českobratrskou Jednotou vnímáno jako cesta k mravnímu a myšlenkovému zmatku a úpadku. V atmosféře strachu a pronásledování došlo k téměř nadlidskému, ale úspěšnému úsilí, v letech 1579-1593 tajně vydat Bibli v českém překladu, což se podařilo roku 1594 s názvem Biblí Kralická. Čeština byl třetí jazyk, do kterého byla Bible přeložena. (Fragmenty Bible byly do češtiny přeloženy již ve 14. století.
Rudolfův Majestát (1609)
V atmosféře netolerantní mocenské rozpínavosti římsko německých císařů a katolické církve, nepříznivých pro českou reformaci a její výdobytky související s lidskou svobodou myšlení, svědomí, racionalitou, mravností a sepětím náboženství a života, se podařilo českým stavům vymoci na nemocném císaři Rudolfu II. (1552-1612), sídlícím ještě v Praze, tak zvaný Rudolfův Majestát (1609). Listina podepsaná císařem zaručovala svobodu svědomí i pro poddané, náboženskou svobodu, což byl výrazný znak demokratizace společnosti, v níž měl i třetí stav (měšťané) určitou politickou roli. Panovníka měly volit sněmy (což byl návrat k principu, že český král by volitelný). Požadavek dodržování Majestátu českými stavy na císaři Matyášovi, silně ovlivňovaném jezuity, byl hlavním bodem jejich sporů a příčinou vzpoury českých stavů proti císaři. Zcela Majestát odmítl jako právní dokument jeho nástupce Ferdinand II, fanatický katolík. Konflikt se stal hlavní příčinou stavovského povstání r. 1618. Jeho organizátoři zdůrazňovali, že šlo o povstání proti císaři, ne proti katolíkům.
Česká stavovská konfederace
V souvislosti s povstáním se česká šlechta snažila r. 1619 vytvořit „Českou stavovskou konfederaci“ ve střední Evropě se šlechtou českou, moravskou, slezskou a obou Lužic“. Pojítkem byl hlavně Rudolfův Majestát. Bylo to však pojítko dobrovolné, neboť kromě Čech a Moravy nebyla situace obecného lidu a zřízení u ostatních zemí tak zralá pro přijetí všech principů Majestátu. Profesorka Eva Melmuková nazývá tuto konfederaci „prvním společenským a politickým zřízením s demokratickými rysy ve střední Evropě“. Avšak několika desetiletí trvající protireformační úsilí katolické strany mělo již vážné důsledky v oslabení reformace, v postupném odcizování části šlechty a tím i v rostoucí nejednotě. Tím se oslabil potenciál efektivně bránit reformaci s jejími demokratizačními aspekty a tím i úroveň a důstojnou existenci českého národa proti snahám císaře a katolické strany po absolutní moci, proti právům stavů a právního postavení zemí Koruny české, proti rekatolizačním snahám církve a Habsburků. Í
Povstání, hlavní aspekty, důsledky
Jak bylo zmíněno nerespekt Ferdinanda II. K Rudofovu Majestátu deklarováno jako hlavní příčina povstání. V počáteční fázi moravští stavové povstání nepodpořily, ale připojilo se Slezsko. Problém byl, že se povstání nemohlo opřít o protestantské země Evropy, kvůli jejich sporům a poté kvůli uzavřené smlouvě mezi Katolickou ligou a Protestantskou unií, v níž se dohodly, že unie neposkytne českému povstání vojenskou pomoc. Tedy již příprava na bitvu na Bílé hoře měla své slabiny, dokonce se objevila zrada (Mansfeld).
Je možné konstatovat, že Protestanty prohraná bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620 bylo jen vyvrcholením dlouhodobějších sporů a konfliktů mezi katolicko-císařskou mocí a nedostatečně sjednocenými stavovskými představiteli českého království. Složení vojsk není podstatné, všude bojovali žoldnéři. Pro poučení jsou spíše relevantní kritické argumenty francouzského historika Ernsta Denise, dotýkající se nedostatku zodpovědnosti části české šlechty za stav věcí veřejných, včetně opouštění těch princip české reformace, které se týkaly sociální úrovně obecného lidu.
Ale bylo jistě také těžké si pro české protestanty představit krutost katolické strany proti českým protestantům, reformaci, celému národu, jaká následovala po bitvě na Bílé hoře. Nešlo jen o zrůdné popravy vůdců stavovského povstání. Pravomoci zemí Koruny české byly drasticky redukovány (Obnovené zřízení zemské 1627, panovnický absolutismus). Nuceným odchodem přibližně třiceti tisíc protestantských rodin do exilu, válkami a epidemiemi, hladomorem byl český národ redukován ze tří milionů na necelých půl milionu. Zároveň byl vržen do nevzdělanosti, do bídy, nesvobody, sociálního strádání, včetně hladomorů (robotní povinnosti se zvýšily třicetkrát), do kulturní, mravní a právní prázdnoty, v podstatě do otroctví. Cizí katolická šlechta, která nahradila ze země vyhnanou protestantskou majetnou vrstvu a získala její majetek za desetinu ceny, neměla s obecným lidem slitování. Původně byl český národ určen k vyhlazení, ale nová šlechta potřebovala pracovní sílu. Lid byl násilně pokatoličtěn, reformační knihy hromadně páleny a zakázány, vzdělání nedostupné, vlastnictví Bible zakázané. Ještě Marie Terezie vydávala krutá nařízení proti kacířům. Němčina nabyla vrchu na češtinou.
Dědictví svobodnější a kulturnější reformace na dvě stě let rozvráceno, ale ne úplně zničeno. Jen v konfliktech s mocenskými vrstvami v Evropě šířící se osvícenství a obětavost slabé vzdělané vrstvy české inteligence ho zachránily z neexistence. Pro mnohé kusá znalost české reformace byla velkou inspirací a posilou pro úsilí o více svobody, o národní obrození. Ideje a osobnosti české reformace byly inspirací i pro T. G. Masaryka, který ji považoval za slavnou dobu české historie, podobně jako české národní obrození. Snahy o obrodu národa a jeho důstojnou existenci padaly na úrodnou půdu většiny poníženého národa. Důsledky toho, že demokratizační vývoj k modernímu politicky dospělému českému národu, byl po Bílé hoře násilně přerván (a pak znovu několikrát), neseme do současnosti. I v současnosti se těžko dá očekávat zvrat v přístupu velkých národů a států ve smyslu jejich respektu k malým, k jejich integritě, identitě, k jejich důstojné existenci, možnostem pozitivního rozvoje především vlastními silami. Ovládat slabší, udržovat je v závislosti, zcizovat jejich bohatství, je stále lákavé.
