Když tvrdne měkká totalita a měknou naše hodnoty

Patrick Ungermann
18. 10. 2020
V předvečer možné ztráty západní civilizace se Benjamin Kuras snaží její příslušníky přesvědčit, že jejich hodnotový žebříček měl a stále má pro celý svět zásadní význam. V knize „Poslední naděje civilizace“ hodnoty západní kultury pojmenovává: „Svoboda víry, bádání, tvoření a projevu. Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů. Právo na vlastní majetek a jeho ochranu. Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých. Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce.

Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost. Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené. Návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí. Oddělení ideologie od světské moci. Vytřibování osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti. Setrvačná pracovitost a podnikavost. Svědomí, soucit a napravování křivd. Touha po vědění a hledání smyslu existence. Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem. Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši. Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení. Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.“

Pisatel zmíněné knihy ovšem nachází i neduhy, které transatlantickou část západního civilizačního okruhu uvedly do stavu blouznění:

„Kult okamžitého konzumerismu a krátkodobých výhod. Iluze nacházení svobody v bezuzdném individualismu. Klesající porodnost a nedostatečná péče o budoucí generace. Zpohodlnělost a usínání na vavřínech. Neochota riskovat a překonávat překážky. Xenofilie čili preference cizího před vlastním. Ztráta mužnosti a následné odzbrojování a neúcta k vojenství. Oslabení pudu sebezáchovy. Přetržení etnické a kulturní kontinuity minulosti s přítomností a budoucností. Fragmentace společnosti do rozhádaných frakcí. Relativizace morálních kodexů a stírání rozdílu mezi dobrem a zlem. Vnímání světa a jeho událostí ideologickým filtrem zamlžujícím realitu. Ztráta smyslu pro krásu a posvátno.“

V našem prostředí se seznam rozkrytých neduhů a jejich růst kryje s třiceti jedna lety po sametových událostech z konce roku 1989. Volnost tvůrčího projevu ve filmu, v literatuře, v malířství a sochařství, samozřejmě včetně hudby, to byl tenkrát jeden z požadavků do té doby státních umělců. S touto revoluční výzvou podpořili umělci tehdy stávkující studenty v Praze i jinde po republice. Bylo řečeno, že požadavek umělců přináší možnosti, které nezaostalá západní civilizace bere jako samozřejmost. Rok 2020 tuto samozřejmost transatlantické větvi západní civilizace vzal. Ve zmíněném roce vyšlo prohlášení, které zavádí Oscarovou totalitu. Oscarová akademie totiž s platností od roku 2024 zavádí nová pravidla ohledně udílení cen za nejlepší filmový snímek:

Nový standardní film musí představit alespoň jednoho herce v hlavní úloze, nebo ve výrazné vedlejší roli, který pochází z rasových a národnostních menšin. V USA mají seznam doporučovaných menšin. 30% herců v menších úlohách musí být ženy, lesby, homosexuálové, bisexuálové, transsexuálové, nebo političtí aktivisté z jejich řad. K tomu připočtěme herce s vadami sluchu či neslyšící, herce s tělesným postižením a s poruchami vnímání. Nová opatření proniknou i do obsahu filmu. Snímek se musí točit kolem žen (patrně vykreslí jejich nesnadný způsob života), kolem leseb, homosexuálů, bisexuálů, transsexuálů a jejich politických aktivistů. Musí mapovat životní osudy lidí s tělesným postižením i lidí s poruchami vnímání. Jak bude vyhlížet filmový štáb s nadějí na umístění v Oscarové soutěži? Alespoň dva vedoucí pracovníci (příkladně režisér a hlavní kameraman, střihač nebo producent) musí být ženy nebo budou pocházet z menšin s pohlavní odchylkou, nebo musí jít o lidi s postižením. Přitom aspoň jeden z nich musí mít vhodnou rasovou či národnostní totožnost: Asiat, černoch, Hispánec, indián, Arab, Havajec a kdokoli z Tichomoří. 30% znevýhodněných menšin musí obsahovat celý filmový štáb. Tady už je slovo „znevýhodněných“ zbytečné používat, poněvadž zmíněné menšiny se procesem řízeného upřednostnění stávají zvýhodněnými. Filmová studia musí zaplatit stážisty z řad žen, národnostních a rasových menšin, z řad nositelů pohlavní odchylky a z řad postižených lidí. Velká studia budou mít povinnost zavést pro tyto lidi trvalé stáže v oborech produkce, řízení, styků s veřejností, v oborech vizuálních efektů a v hudbě.

Všichni jsme lidé a je nesmírně lidské snižovat překážky schopným lidem s výrazným zájmem o filmovou tvorbu, o nichž zároveň hovoříme jako o hendikepovaných. Zároveň jsem toho názoru, že vnucená pravidla ve výsledku vykonají pro rozmanitost medvědí službu. Snímky dostanou nádech profláklé agitační častušky už po deseti-patnácti filmech nového střihu. Diktát totiž snímky opravdické rozmanitosti zbavuje. Dovedu domyslet, že protežovanou skupinu bude film nového podání vykreslovat jako strádající tvrdostí okolní společnosti. Kdo vůbec bude okolní společnost tvořit? Lidé, zajišťující přežití lidí, heterosexuálové. A jejich bělošští muži se, jako jediní z mužů, do vyhledávaných skupin herců s výhodami nevejdou. Obávám se, že kvůli novým filmovým tématům zůstanou heterosexuální muži z bělošských plemen těmi venku, těmi, které angličtina nazývá outsiders. Nově vyráběné zlato-oscarové snímky o lidech z prostředí LGBTQ se nebudou moci v mnoha zemích vysílat jako závadné. V jiných zemích budou budit nevoli, nebo alespoň povytažené obočí a snad i nenávist vůči silově upřednostněným tématům a lidem. A zaslouží si hendikepovaní lidé a další menšiny být terčem nevole až nenávisti? Přitom kulantní řešení se nabízí na každém kroku. Natočme o osudech lidí z menšin v hledáčku společnosti film! Dokument, hraný příběh, cyklus příběhů. Ne ale v rozměrech systémové totality jako něco, co musí být. Proveďme to ze skutečného zájmu, z humanitní pohnutky. Výsledek bude dozajista silnější a hodnotnější, než pitvorné učinění za dost.

O tom, co se děje se západní civilizací v poslední (u nás bychom řekli v polistopadové) době, výstižně vypráví filosof Jiří Fuchs: Dvě, dříve opoziční, soustavy – liberalismus a socialismus – se propojily, aby vznikl levicový liberalismus. Liberálové mají se socialisty totiž něco společného, mravní relativismus… Zpochybňují, že by na úrovni lidské přirozenosti existoval pevný mravní zákon. Práva i spravedlnost se prostě vyvíjejí a jejich tvůrcem je, koneckonců, proměnlivý člověk. Proto právo v jisté době spravují jisté mocenské struktury. Co je dobré a co zlé? O tom rozhodne moc v médiích, na universitách a v politice. Člověk se podřizuje společnosti a spravedlnost se podřizuje pojetí práva, které může být zdrojem totalitního ovládání. Půdou zrodu levicového liberalismu je transatlantický prostor.

Co zavinilo úspěch novodobé totality? Je skrytá, rafinovaná. Nelikviduje odpůrce brutálně a přes noc. Média o ní nepíší. I to je součást jejich služby. Jiří Fuchs zdůrazňuje, že za postupně nastolovanou totalitou stojí vliv takzvaných kulturních marxistů. I jim jde o radikální proměnu hodnot. Své tažení za úspěchem začínají obsazováním komunikačních institucí. Tam už se provozuje revoluce, která se ovšem jako revoluce netváří. Taková strategie vytváří iluzi vývoje k vyšší společnosti.

Programy novomarxistů odrážejí zálibu v materialismu a nelásku k náboženství. Skutečnost novodobé kulturní revoluce se podává jako čin humanity. Vývoj novověké filosofie je, pohledem Jiřího Fuchse, vývojem falešného myšlení. Kdy se hroutí tradiční evangelické myšlení? S nástupem Descarta a Hegela. Dvacáté století v hegeliánství pokračovalo směrem k marxismu. Soudobá západní ideologie je totalitní. Totalita vůbec netkví v míře hrubosti. Spočívá v tom, že společnosti vládne ideologie, která soustavou zákonů a norem tlačí lidem ideologii do nejniternějšího soukromí. Vyhazovy z práce a drakonické pokuty za názor, to je projev totality. Takzvaná politická korektnost (správnost) je příkladem masírování lidí ve smyslu: o vybraných skupinách vůbec nemluvte kriticky. Kdo mluví na západě otevřeně o islámu a homosexualitě, riskuje tvrdý postih. Měkká totalita tvrdne.

Soudobý poražený individualismus nadřazuje kolektiv jedinci, a aby se sám uplatnil, zvrhá se v mnohotvarou spotřební zábavu. Jak z toho ven? Novověká filosofie – zdroj vychýlení – je dobře zabydlená, má autoritu. Je hluboce dogmatická a rozporuje samu sebe, což je tragické zacházení se skutečností. Odpověď křesťana má jednoznačný význam. Člověk má život prožít i tady, ale těžiště života je v jeho posmrtné rovině. V okamžiku popírání rozdílů mezi muži a ženami a při popírání úlohy mužů a žen, kdy se rodičům loupí děti na vrub systémové ideologie smyšlených lidských práv, by měli křesťané zpozornět a bruselskou indoktrinaci nepodporovat. Křesťan ví, že lidský život vrcholí v hodině pravdy a lásky, což pokládá za trvalé hodnoty. Proč bych měl dobré skutky konat jen o Vánocích? Hodnoty pravdy a lásky celkovou tíži pozemského pobytu nadlehčují. Tolik filosof Jiří Fuchs. Ano, je to křesťanský myslitel a křesťanství, myslím, pokládáme za jeden ze tří pilířů evropských tradic. Ptám se: Kde nás levicový liberalismus a jiné omezující soustavy nedohoní? Přece ve světle, v pravdě. A jistě i proto bývají totality světloplaché…

Rád bych zájem čtenářů na chvilku obrátil k myšlenkám MVDr. Josefa Staňka. Vnímavý osmdesátník vypovídá, že za čarou (rozumí tím pověstnou řeku Léthé) dojdeme k jednomu užitečnému prožitku: V téže chvíli (pojem chvíle není přesný) se nám promítne předchozí život bez příkras. A nejen to. Nám se promítnou i myšlenky lidí, které jsme svou existencí zasáhli. Předchozí sdělení možná stačí k tomu, abychom se, jak říkají tatínci dětem, začali chovat…

Žádné násilí, včetně myšlenkového a systémového, nesplňuje v životech lidí úlohu pokroku. Hrozivý je už požadavek přestat diskriminovat, tedy rozlišovat. Hlavu a patu tohoto světa získáváme tak, že se učíme právě rozlišovat (bytosti, děje, okolnosti…). Druhou neplechu způsobuje požadavek neupřednostňovat. Už svým příchodem na svět jsme upřednostnili určitou skupinu úkolů, které budeme plnit. Zvolili jsme si takové rodinné prostředí, které nás k oněm úkolům (ať libě nebo nelibě) podnítí. Na základě svých osobnostních rysů a vnímavosti k něčemu tíhneme (něco upřednostňujeme) a jiného si téměř ani nevšimneme. Třetí hrozný požadavek žádá hlásat, že na Zemi je jedině stejnost – stejnorodost. Požadavek stejnorodosti vlastně vylučuje tvoření, jakékoli dělání. Známe zkušené úsloví: Když dva dělají totéž, není to totéž.

Vzpomínám si na plakát se sloganem: „Myslím to upřímně“. Vzpomenu i na protiplakát s podobiznou Usámy bin Ládina s podobným vyjádřením: „I já to myslím upřímně“. Může se stát, že nějakou ideologií žijeme a myslíme to s ní upřímně. To není na světě žádná vzácnost. Jakmile ovšem začneme svoji oblíbenou ideologickou střechu nutit druhým, počínáme si zle, i kdybychom byli stokrát přesvědčení, že nařizujeme dobro, jenom vy ostatní to dobro zatím nevidíte. Vysvětlovat, ukazovat, strhávat osobním příkladem, to ano. Ale vnucovat pod pohrůžkami?

Za řekou Léthé prý vnímáme dva druhy trapnosti: První počitek je ještě snesitelný. Lze ho vyjádřit povzdechem: „Já mamlas, tak, tohle jsem nedomyslel, tady jsem se pohyboval jako slon v porcelánu.“ To druhý způsob trapnosti už pálí jako horké peklo: „Nestačila mi kritika, plod kritického myšlení. Nestačilo mi se vymezit a varovat. Já se tady snažil někoho potřít, odstranit jeho přesvědčení na způsob likvidace jeho samotného.“ Co dodat? Uvězníme všechny, které potíráme, které silou mocí odstraňujeme z běžného místa pod sluncem. Naděláme z nich vězně svého zatíženého svědomí. Na druhou stranu našemu svědomí uleví, když rozlišujeme, argumentujeme, ale neusurpujeme. Žádáme si prostor a nejsme žrouti prostoru.

Citová a rozumová ohleduplnost (soucit) vůči lidem stiženým událostí, kterou prožívají jako neblahou, je přirozeně na místě. Přirozeně, to totiž znamená, že bychom se se schopností soucítit měli už rodit. A, nakonec, i soucit plyne ze schopnosti rozlišovat. Rozlišujeme duchy, lidské tvory i menšinové – většinové skupiny. Docela nedávno jsem zavzpomínal na obraz starý bezmála čtyřicet let: To bylo zkraje osmdesátých let v Istanbulu. Po Galatském mostě si rozšafně vykračoval Turek. Byl v dobrém rozmaru, a uviděl mé rodiče ustrojené na evropský způsob. Pomyslel si, že jsou to Němci a srdečně volal: „Ahoj, Německo, Německo je prima!“ „Proč je Německo prima?“ ptal se ho tatínek, který je opravdu Němec. „Moc dobré peníze!“ halekal Turek. „No jo, ale taky moc práce,“ namítl taťka. „Né,“ udivil se muž na Galatském mostě. „Žádná práce, nic jako práce. Německo je moc prima!“ Pracoval jsem v Německu v devadesátých letech a pracovat jsem musel. Tak, jako Turek, který se samozřejmě jmenoval Ahmed. Celá čtyři léta si nebral volno, aby pátého roku dva měsíce vozil širokou rodinu na jachtě po Zlatém rohu. Dlouho jsem nemohl pochopit, proč bezmála čtyřicet let dováží Německo jak pracanty, tak lenochy. Dnes už vím, čemu všemu se říká sociální systém, který nesmí rozlišovat.

Oba Turci se mi vybavili, když jsem psal a učil se přednášku o Čechoameričanech. Pozoruhodné mi přišlo, že rostoucí Spojené státy americké po naší menšině v 19. století toužily a také si s ní věděly rady. Naši sedláci dostávali v Texasu a na středozápadě půdu určitých vlastností. Nebyla moc úrodná, ovšem nebyla to přímo hladová země. Američtí pragmatici zkrátka poznali, že pilnému koumavému Čechovi se zadaří i tam. Uměli rozlišovat a na tom postavili výnosný odhad. Snažíme se být lidmi s postřehem, lidmi, kteří rozlišují správně.

Leckteré televizní a počítačové vtípky na účet severokorejského vůdce vyzařují dvojí bezstarostnost. Jednak tu, že Kim Čong un nemá tak dlouhé prsty, aby v Evropě trestal. A potom, jeho příkazy a zákazy nás přece musí minout. Já říkám, že když hoří stodola, hodně záleží na tom, jak blízko jsou další plné stodoly. Stodola hořící relativní volnosti chytla plamenem ve Spojených státech amerických. Zapínáme si televizi, pouštíme si rozhlas a nepřehlédneme, jak silný vliv na nás uplatňuje transatlantická větev jedné civilizace. Americkou stodolu proto vnímám jako tu za prvním rohem, a stodolami Evropské unie jsme natěsno obestavění. Mediálně, co do politického aktivismu i na podkladě takzvaného evropského práva mohou časem pohořet i naše stodoly se sklizní samostatného úsudku a projevu. Výrazný učitel filosofie mi před jednadvaceti lety svěřil, že v USA patrně vzniknou hospodářsky pokulhávající černošské země a Velká Británie, nebo přinejmenším Anglie dopadne jako muslimský stát. Neříkám, že obě země dospěly k bodu předpovězenému před dvěma dekádami. Mnoho zapeklitostí může být odňato zásahem shůry. Tentýž zásah může způsobit, že každý budeme vnímat jen ty lidi a souviset jen s těmi, kteří jsou podobného naladění jako my. Zatím ale pozoruji zřetelný náběh ke smutné proměně v obou zemích. Když zvážím socho-bijectví a pozdní přestavbu dějin v režii akce Black Lives Matter a počet 15 080 útoků nožem v Londýně za loňský rok, zatímco tamní muslimský starosta Sádik Chán ztenčil stavy policie v ulicích o 20% a omezil policejní právo prohledávat osoby a den po zvolení do funkce se vyjádřil, že londýnské metro zaměstnává až moc bělochů, když to v klidu uvážím, nemohu se ubránit obavám, že skutečné evropské hodnoty, třeba ty z pera Benjamina Kurase, se brzy nevejdou do zemí, jejichž státnost utvářely. Nám radím vystoupit z Evropské unie čestně, nebojácně a rychle. Myslím, že tady jde o otázku pohody a strachu, o otázku možností a nemožností. Kdo chce zachraňovat tonoucí, nemůže se topit. Budeme-li žít jako svéprávná totožnost, jistě u nás najdou zastání, práci a ubytování mnozí skuteční Evropané, nositelé evropských hodnot, kterým právě proto doma hrozí ostrakizace.