Tchaj-wan: Dnešní koronavirový koncentrák a bílý teror minulosti…

Jiří Vyvadil
2. 9. 2020   VašeVěc


Musím pochválit novináře ať již z Hospodářských novin či Deníku (a tím byl překvapivě i jinak jednorozměrný Palata), kteří některé věci z pobytu předsedy dnes zjevně nejabsurdnější instituce v České republice, tj. Senátu Parlamentu České republiky, popisovali velmi realisticky, čti drasticky. To, že Tchaj-wan, který se chlubí vynikajícími výsledky v boji proti koronaviru, je až neskutečným koronavirovým koncentrákem, kdy účastníci zájezdu, (protože co jiného to fakticky je, když tento stát právně neexistuje, není-li země uznána OSN ani jinými mezinárodními organizacemi) bylo šokující. Určitě nepatřím k těm, kdo logickou a přiměřenou ochranu proti tomuto viru zpochybňuje, a vidím analogický postup nejen v EU, ale i jinde.

Ovšem, když Palata líčil, že prakticky pětkrát byli na Covid kontrolováni a že hotel, ve kterém pobývají je přísně uzavřen pro ostatní hosty červenými bezpečnostními páskami, nechtěl jsem tomu ani věřit.

Co ovšem bylo mnohem důležitější byla informace, že současné pravicové vedení státu se děsí, aby opozice (nám známý Kuomintang) je příliš nekritizoval, protože spolupráci si s Čínskou lidovou republikou na rozdíl od Vystrčila a spol. přejí a bojí se veřejných reakcí. Ono jim mimochodem ani nic nezbývá. Nejsou členy OSN, nejsou členy žádné mezinárodní instituce. Jsou v mnohem horším postavení než například Palestina. Jsou z hlediska mezinárodního práva ničím…

Dobře, z hlediska mezinárodního práva jsou ničím.

Prostinký Vystrčil se dovolává morálky a hodnot, a proto podporuje Tchaj-wan, čili formálně vzato z jejich názvu Čínskou republiku.

Především opakuji: Tuším, že jen 12 států OSN tuto zdánlivou samostatnou enklávu uznává jako stát. Všechny mimo náš civilizační okruh, s výjimkou Vatikánu. Prostě pro drtivou, téměř absolutní většinu států OSN samostatným státem požívající subjektivitu mezinárodního práva není. A zcela určitě nebude.

Jistě, Pompeo, člen fanaticky zakleslé Tea Party, Senát povzbudil. Ale pro nás, pro Čechy, Moravany a Slezany prestiž Senátu nemůže změnit.

Ale, když už Vystrčil přišel s těmi hodnotami, připomenul mi starého Bendu, která vzýval fašistu Pinocheta, tak pokračujme…

Můžeme přejít k té demokracii.

Bílý teror Čankajškova režimu byl zřejmě nejbezuzdnějším terorem na relativně malém území a postihující značné množství obyvatel.

Takže přečtěte si nepatrné výňatky z následujícího článku…

Zabíjíme vás? Mlčte, ani slovo!

Příběh Incidentu 228, nejstrašnějšího tajemství bílého teroru na Tchaj-wanu
Tchaj-pej | Magdalena Slezáková | 19. dubna 2018

Čtěte celý článek

Jen málokterá tragédie má tak krvavou předehru jako éra bílého teroru aneb nacionalistické diktatury na Tchaj-wanu. Chudá prodavačka tabáku zbitá úředníkem zažehla vzpouru, kterou Čankajškova armáda nelítostně zašlapala; odhaduje se, že během pár týdnů povraždila snad až 28 000 lidí. Incident 228 – podle 28. února 1947, kdy masakr začal – se stal nejdelším tabu tchajwanských dějin, stanné právo obětem zacpávalo ústa dlouhých 38 let. A přestože Tchaj-wan ušel obdivuhodnou cestu k demokracii a teď chce konečně trestat viníky, trauma hned několika generací se nezhojilo dodnes. Tím spíš, že nic není černobílé.

Řadu vězňů pohánějí k hluboké vodě v přístavu; nebožáci klopýtají těsně vedle sebe, dlaně za zády propíchnuté jediným kovovým drátem, který je váže dohromady. „Srovnejte se!“ vyštěkne voják na spoutané, a ti se poslušně vyrovnají na samém okraji nábřeží. Pak třeskne výstřel. První v řadě se hroutí do vln a drát, který ho poutá k jeho bezmocným spoluvězňům, obstará zbytek. Hladina hltá jednoho za druhým, dokud na nábřeží ze všech těch lidských životů nezůstanou jen loužičky krve.

Pár metrů drátu a jedna jediná kulka. Nic víc není třeba, a je to tak moudré. Protože těch životů, které se musí zlikvidovat, je přece jen o dost víc. Jsou jich tisíce.

A autorka končí těmito slovy…

— Kolik životů tohle běsnění zmařilo celkem? Přesné číslo se už nikdy nedozvíme: nejtemnější období moderního Tchaj-wanu vládní Kuomintang obratem proměnil v absolutní tabu. Tím spíš, že Čankajškovy dny na pevnině byly v té době prakticky sečteny. Po porážce, kterou mu uštědřili Maovi komunisti, následoval útěk na Tchaj-wan, přesun centra Čínské republiky a předlouhé období autoritářské nacionalistické vlády, jemuž se dnes říká „bílý teror“. Potlačování základních lidských svobod a mizení, mučení i zabíjení disidentů pokračovalo, byť v nesrovnatelně menším měřítku, téměř čtyři desetiletí – éra bílého teroru víceméně kopíruje stanné právo, které platilo neuvěřitelných 38 let, od května 1949 do července 1987.

Mnohé vládní dokumenty z té doby, včetně řady důkazů o Incidentu 228, navíc režim zničil. Proto dodnes nikdo s jistotou neví, kolik Tchajwanců v roce 1947 zahynulo, a s počtem obětí se často manipuluje ve prospěch politiky. Nejčastěji se však citují zjištění vyšetřovací komise ustanovené po demokratizaci země, která tvrdí, že vláda za pouhých několik týdnů nechala povraždit mezi 18 000 a 28 000 lidí.

Nuže, to je ta země zaslíbená, jejíž hodnoty vyznává Vystrčil, stejně jako vraždění tisíců Chilanů, způsobené Pinochetem, které tak kladně hodnotil další člen ODS Václav Benda.

Asi tak…