Pražské jaro začalo kapitulací Sovětského svazu, srpen 1968 byl akcí globálních zájmů (1. díl)

Pro srpen 1968 i po více jak padesáti letech platí stejný pohled – „ruská okupace“ a je načase se na tu dobu podívat jinak a z Ruska/SSSR tuhle nálepku sejmout. I nostalgicky vzpomínající na tu dobu by si s odstupem času měli uvědomit, že Pražské jaro nemohlo skončit jinak, než skončilo. Dění v Československu bylo jen kamínkem v rozsáhlém celosvětovém dění šedesátých let, za kterým stál globální „vyšší zájem“ a které lze shrnout do jedné věty: Západ je v krizi, ale ta nesmí být řešena jeho expanzí na Východ. A jak jinak k tomu vyslat lepší signál, než právě z Prahy! A tím z Československa, ve kterém se „náhodou“ usadila sovětská vojska a to „náhodou“ na dobu, než pro expanzi Západu na Východ dozraje čas, tedy než přijde Listopad 1989.

Konkrétně má ten globální zájem tři společné jmenovatele:

Všechny tři spolu navzájem souvisí a kromě událostí 60 let jsou všechny tři opět velmi aktuální, jen tentokrát s tím, že jde o jejich „vyšší level“. Už i proto stojí za připomenutí jiný pohled na ten „šedesátýosmý“. Ve skutečnosti totiž už tehdy šlo o zcela pragmatickou věc, tedy o planetární zdroje. A tedy o to, aby Západ „planetu nesežral jako sarančata“ (slovy Pjakina), ale aby připadly pod jedno centrální vlastnictví a to včetně centrálně ovládaného lidstva. Jinak řečeno: Začal boj „Globalisté vs. Spojené státy“ (což je boj, který právě jde do finále a ve kterém globalisté Rusko potřebují stejně, jako ho potřebovali už v šedesátých letech). Přičemž Sovětský svaz (tehdy už nikoliv pod vedením Stalina, ale Brežněva, který vystřídal Chruščova) byl jen loutkou toho dění, nikoliv režisérem. Ve skutečnosti to totiž byl Sovětských svaz, kdo Pražské jaro zahájil, a to podpisem kapitulace před Británií v lednu 1968, přičemž ve stejný den se hned vědělo, že následovat bude invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa – ale o tom později.

Šedesátá léta poprvé – Spojeným státům dochází zlato, dolar je v krizi, v roce 1973 vzniká petrodolar

Tady musíme jít hlouběji do historie toho, co se jmenuje měnová politika. Od roku 1871 do roku 1914, tzn. do začátku 1. světové války, platil tzv. zlatý standard. Hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato (dolar byl definován jako 1/20 unce zlata) a zlatý standard znemožňoval vydávat nové zlatem nekryté peníze. Enormní válečné výdaje však vedly válčící strany k opouštění zlata ke krytí vlastní měny, když za zlato nakupovaly americké dolary a za obojí tolik potřebné americké zbraně. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly a po skončení 1. SV se už žádná země ke zlatému standardu nevrátila. Ve Spojených státech byl zlatý standard zrušen v roce 1933, dvacet let po zavedení Federálního měnového systému a v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize z roku 1929. Poptávka po zlatě prudce stoupala a prezident F. D. Roosevelt vydal exekutivní nařízení, podle kterého musel každý občan odevzdat veškeré své zlato pod pokutou deseti tisíc dolarů nebo vězení.

Situace se změnila v roce 1939, když začala 2. světová válka a Spojené státy začaly být zlatem zaplavovány. V roce 1935 činila hodnota zlatých rezerv Spojených států nějakých devět miliard dolarů, v roce 1940 už to bylo dvacet miliard dolarů a hodnota dále stoupala. Evropské země zoufale potřebovaly americké zbraně a jejich zlato putovalo do Spojených států, kde nakupovaly tolik potřebné americké zboží.

Po skončení 2. SV byl ustanoven tzv. Brettonwoodský systém, dohodnutý už v roce 1944 za účasti 44 zemí jako první globální peněžní instituce s hlavním slovem Spojených států a Británie. Podstatou tohoto měnového systému bylo napojení amerického dolaru na zlato (dolar už ale byl fixován nikoliv jako 1/20 unce zlata, ale jako 1/35 unce zlata) a všech ostatních měn na americký dolar. Celý systém stál na tom, že na konci 2. SV disponoval FED obrovským množstvím zlata, a to mu umožnilo, aby v následujícím čtvrtstoletí dolar vládl zbytku světa. Když válkou zpustošená Evropa nadále potřebovala americké zboží k obnově svého průmyslu a nakupovala americké dolary, aby si americké zboží mohla pořídit, dolar na tom byl mnohem lépe, než britská libra v předchozím století.

Součástí Brettonwoodské dohody však bylo také to, že lze nejen směňovat zlato za dolary, ale také je možné směňovat dolary za zlato. A druhá možnost začala být aktuální právě v šedesátých letech. Tehdy průmysl Francie, Německa, Japonska začal konkurovat americkému a dolarové výnosy se začaly hromadit v centrálních bankách těchto zemí. Tehdy přišel francouzský prezident de Gaulle s nařízením, že rychle se hromadící dolarové výnosy chce směnit za zlato, jeho krok pak následovalo i Německo. Dolarů však už bylo bylo příliš mnoho na to, aby mohly být pokryty zlatem Fedu – nepoměr mezi množstvím vlastněného zlata a množstvím dolarů se zvyšoval. Když Washington přesto odmítal dolar devalvovat tak, aby byl celý systém upevněn, zahraničním centrálním bankám, které se obávaly inflace, nezbývalo, než zcela vyčerpat zlaté rezervy Fedu. Směňování dolarů za zlato znamenalo, že Spojené státy o své měnové zlato přicházely a jen skutečnost, že na konci 2. SV měly Spojené státy velké zásoby zlata, stála za tím, že tento systém dolarové dominance vydržel tak dlouho. Na konci 60. let se však začal hroutit a rozpadat – a to je první souvislost s Pražským jarem 1968.

V únoru 1968 Spojené státy přišly s tím, aby americké měnové zlato bylo obchodováno zcela odděleně od zlata na jiných trzích. Ostatní státy se zavázaly nenakupovat ani neprodávat měnové zlato jinde než na americké burze. Tím ale začala cena zlata prudce stoupat a v roce 1971 prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění krytí dolaru zlatem. Zlato tak ztratilo význam coby prostředek směny a tím skončil i celý Brettonwoodský systém. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny. Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská dohoda, podepsaná v prosinci 1971. Americký prezident Nixon ji nazval “Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva”. Dohoda zafixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru. Spojené státy navíc nakonec devalvovaly oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se smithsoniánský systém zhroutil.

Tady bychom mohli pokračovat k tzv. ropné krizi 1973 a k dění na Blízkém Východě, kde se dolar měnil v petrodolar a kde k tomu byl využit Izrael, to už by ale bylo mimo téma tohoto článku. Pro Srpen 1968 však zůstaňme u toho, že celosvětově to byla doba, kdy byl dolar (a s ním dominance USA, resp. dominance anglosaského světa) v krizi, protože mu docházelo krytí zlatem. A tedy u toho, že zatímco anglosaský svět chtěl tuto krizi řešit expanzí na Východ, globální elity už měly jiné plány – a sice konec dominance Západu. Tím i postupný konec kapitalismu a jeho nahrazování neomarxismem. A tím se dostáváme k druhému jmenovateli 60. let, který se jmenuje „kulturní revoluce“ – přičemž ta nejzásadnější proběhla v Číně

Šedesátá léta podruhé – kulturní revoluce v USA a její vývoz do světa

Kulturní revoluce je pouze jiný název pro neomarxismus, přičemž neomarxismus je jen vyšší level marxismu. Marxismus nasazený v roce 1917 do Ruska jako Velká říjnová revoluce s tím, že to bude nikoliv jen ruská revoluce, ale permanentní revoluce, která spojí proletáře všech zemí světa tak, že odstraní všechny hranice a spojí všechny národy, se stal zklamáním. Obzvláště 2. SV ukázala, že „internacionalismus“ (hymna marxismu „Internacionála“ – jak příhodný to název pro globalizaci) nezabrala, protože národy mnohem více slyšely na pojem „vlastenectví“. Další úkol marxismu, vzít lidem náboženství a víru, také neprošel (to nakonec pochopil i Stalin), proto nastoupil neomarxismus, vznešeně však nazývaný „kulturní revoluce“. Vymývání mozků, jehož cílem je ovšem totéž, co bylo od začátku cílem marxismu, začalo přes kulturu a ve vrcholné podobě to můžeme vidět právě přes politiku multi-kulti, LGBT, odepisování vlastenectví a role rodiny a spojování států a národů do nových velkých centrálně řízených celků.

Paradoxně ale došlo k tomu, že co se nepodařilo přes Rusko v roce 1917, to nově začalo na zcela opačné straně – ve Spojených státech. Video „Kulturní marxismus – Frankfurtská škola – konec národů“, kde neúspěšný kandidát na amerického prezidenta Pat Buchanan popisuje, jak Spojené státy „padly bez jediného výstřelu“ je dokonalým popisem, o co kulturní revolucí šlo (a stále jde). Ale zpět k 60. létům a Pražskému jaru, o které primárně článkem jde.

V polovině 60. let se v USA začalo šířit hnutí hippies, které mělo zásadní vliv na populární hudbu, televizi, film literaturu, výtvarné umění, kromě toho bylo zaměřené na ekologii a aby nebylo málo, neslo i prvky orientace na východní náboženství (výsledek dnes můžeme vidět v tom, co se jmenuje New Age, ale co je stejným vymýváním mozků, jako celosvětově zaváděné náboženství Baha´i, scientologie či jehovismus). Dnes ale můžeme říct, že přes kulturu už tehdy do USA vstoupil Východ, mnohem důležitější je, že ve stejné době kulturní revoluce vstoupila do Číny. A to je důležité proto, že když se hovoří o roce 1968, je neustále zmiňováno jen Pražské jaro, nikoliv však dění v Číně a celkově ve světě, přitom především Čína té doby je to hlavní, tak tou začneme další díl.

Konec první části