Polské plány a “Prezidentka Světla”

Rostislav Iščenko
24. 9. 2020       ukraina
Z pozice zdravého rozumu musí být polsko-pobaltské kroky v běloruském směru uznány neadekvátními.
Už před běloruským majdanem jsem nejednou tvrdil, že může zvítězit pouze ve formátu blitzkriegu, na dlouhodobou akci neměli jeho organizátoři zdroje. Navíc bylo třeba Lukašenka svrhávat před tím, než pochopí, co se děje a vrhne se do náruče Ruska.
(Světla je od jména Světlana, pozn. překl., na obr. uprostřed) 
Všeho všudy byl čas 5-7, maximálně 10 dnů.

Je to natolik zřejmé, že už za dva týdny, co to došlo dokonce Lukašenkovi, který v poslední době ochotně opakuje málem v každém svém projevu, že blitzkrieg proti němu zkrachoval. Samozřejmě, zkrachoval, je známo dokonce konkrétní datum jeho krachu.

Majdanový blitzkrieg v Bělorusku zkrachoval 16. srpna 2020, kdy Putin během telefonického hovoru s Lukašenkem mu přislíbil pomoc a podporu. Od tohoto okamžiku se běloruská státní moc začala rychle dostávat z komatu, do něhož upadla čtvrtý den protestů, když zjistila, že se podstatně liší od očekávaného formátu a že běloruská média a silové struktury nejsou zcela připraveny k adekvátní reakci na navržené jim majdanové know-how.

Od tohoto okamžiku, kdy stále třeba jen o krok předbíhající reakci orgánů, majdan ztratil výhodu tempa, a potom definitivně přenechal iniciativu oficiálnímu Minsku.

Jsem přesvědčen, že Poláci, kteří jsou generálním dodavatelem běloruského majdanu a kteří zpracovávali a plánovali blitzkrieg právě proto, že dobře znali omezenost svých zdrojových možností, hned pochopili, co se stalo.

V okamžiku, kdy se Rusko aktivně vložilo do běloruských událostí, byl osud minského majdanu rozhodnut. Poslední pokusy dotlačit Lukašenka díky totální mobilizaci všech majdanových sil, učiněné 17. – 23. srpna, ukázaly, že běloruský majdan nejen ztratil iniciativu, ale také v mnohém pozbyl mobilizační potenciál. Počet shromáždění začal prudce klesat, stávky se nekonaly, zrádci v řadách úředníků, kteří nestihli “přejít na stranu národa”, se tvářili, že nad ničím takovým ani neuvažovali.

Po týdnu cukání se (17.- 23.srpna), která ještě bylo možné ospravedlnit nadějí organizátorů majdanu na zázrak (na šťastnou náhodu), která jim dá do rukou už ztracené vítězství, bylo definitivně jasné: to nejlepší, co mohou udělat organizátoři majdanu, je odvedení svých sil z boje s minimálními ztrátami, aby byl uchován maximální potenciál pro vytvoření nových rezerv a přípravy příštího útoku.

Bylo třeba vyklízet z ulic aktivisty, nevysunovat neznámé kádry, vyvážet do zahraničí lídry majdanu a bojovníky, kteří se projevili, ti, kteří se neprojevili, mohli zalehnout v Bělorusku na dno.

Při takovém přístupu se zachovával maximální kádrový potenciál pro organizování dalších vystoupení. Ovšem polští kurátoři šli jinou cestou. Pokusili se maximálně intenzifikovat protestní akce a nechat v Bělorusku na přední linii maximální počet lídrů majdanu, včetně Marie Kolesnikové, jediné z dámské trojice, která disponuje reálnými organizačními schopnostmi a jistým charismatem, a která je schopná stmelovat a vést za sebou majdanové masy.

Uprchlíci byli v Polsku a Litvě přijímáni, ale samotná myšlenka útěku zde vítána nebyla.

Ve výsledku nejlepší, nejschopnější a nejuvědomělejší kádry běloruského majdanu, i včetně Kolesnikové, jsou ve věznicích, samo hnutí je úplně dezorganizované, na Západě se nacházejí nějací podivíni, jako je Světlana Tichanovská, neschopná srozumitelně vyložit dokonce ani jednu myšlenku (natož dvě za sebou jdoucí), kterou se Poláci a Pobalťané pokoušejí udělat na Západě uznanou “prezidentkou Běloruska v exilu”.

Zachránit se podařilo kádrům “eurointegrátorů” v běloruských orgánech státní moci. Ale to pouze proto, že Lukašenko neuskutečnil čistku státního aparátu.

Avšak ani my nevíme, ani Poláci nevědí, zda ji neprovedl zatím nebo ji nehodlá provést vůbec. Takže nám vychází, že pokud se potenciál pro opakovaný majdan zachovává, tak je to spíše nedodělek běloruské státní moci, než výsledek rozumného včasného ústupu jeho organizátorů.

Nejen to, navzdory mínění svých starších kolegů v EU a krokům pracovníků washingtonské administrativy (kteří se, když střídmě pokritizovali Lukašenka, zdrželi vážného tlaku na něj, aby jej “nepopostrčili do náručí Ruska”) Poláci a Pobalťané vědomě zavírají Lukašenkovi cestu na Západ.

Není třeba být géniem, aby se člověk dovtípil, že Alexandr Grigorjevič se ihned po stabilizaci svého režimu vynasnaží vrátit se k milované “mnohovektorové” politice. Proto nepotřebuje mnoho – jenom aby měl na Západě otevřené dveře k jednání.

Stará Evropa a USA dveře nezavřely, ale Poláci a Pobalťané udělali všechno, aby dezavuovali opatrnou evropskou politiku vůči Lukašenkovi tím, že ji učinili radikálně antilukašenkovskou a blokovali tak Baťkovi prostor pro zahraničněpolitické manévrování.

Místo toho, aby se zatvářili, že se náhodou poddali emocím, špatně vyhodnotili situaci, nechali se unést, ale jsou připraveni se polepšit, Poláci a Pobalťané pokračují pouze nesmyslně nastavovat majdanové kádry v Bělorusku represím, čímž je vyřazují z politického působení právě ve chvíli, kdy by se mohli v podmínkách politické reformy pokusit oficiálně vstoupit do politiky, stát se systémovými silami, zastoupenými v zákonodárném orgánu, a možná, i ve výkonné moci.

Nejen to, odmítají uznávat Lukašenka legitimním prezidentem (uzavírají možnost s ním jednat), uznávají “zástupcem běloruského národa” Světlanu Tichanovskou, která nejenže prohrála volby, ale je také v základu neschopná hrát úlohu prezidenta v exilu, stmelovat politickou emigraci, utvářet spojení s antilukašenkovskou ilegalitou, chystat nové projevy.

Maximum toho, čeho je schopná, je uživatelský účet “Prezidentka Světla” na Instagramu. Tento krok sotva bude moci otřást fantazií dokonce významného množství na Instagramu závislých internetových křečků z revoluční vrstvy kancelářského planktonu, a o tom, aby se nějak povzbudily nepochybně zdrcené porážkou majdanové masy, se vůbec nemluví.

Vzniká dojem, že Poláci potřebovali na místě “zvoleného prezidenta v exilu” ještě nesmyslnější loutku, než je ten klaun, kterého ukrajinští oligarchové udělali prezidentem v Kyjevě.

Kdyby se Tichanovská prodrala na prezidentskou funkci v Bělorusku, pochyby o její užitečnosti by nevznikly. Slabý, k ničemu se nehodící a nic nechápající prezident, v jehož rukou je soustředěna absolutní moc, by byl nejlepší z možných vymožeností zahraničních loutkovodičů protestu. Ale Tichanovská jezdí po Evropě a, ať je jí uděleno já nevím kolik Nobelových a Sacharovových cen, nijak neovlivňuje situaci v Bělorusku.

Proč si tedy Poláci pevně zavřeli možnost obnovení vztahů s Lukašenkem a vsadili na Tichanovskou?

Myslím, že v Polsku dobře pochopili to, co úplně zatím nepochopil dokonce ani prezident Běloruska. Odmítnutí Lukašenka vyjednávat s majdanem, represe proti aktivistům a jeho veřejné přijetí ruské pomoci silně upevnily pozice Moskvy v Bělorusku.

Poláci jsou očividně přesvědčeni o tom, že Rusko z Běloruska už neodejde, návrat k “mnohovektorovosti” nepřipustí. Nejsem si jistý, zda v daném případě potenciál Moskvy nepřecenili, ale, koneckonců, s běloruskými kádry pracovali dvacet let, vědí lépe, jak rychle může proběhnout “rusifikace” “Evropanů” v běloruských orgánech státní moci.

Tím spíše, že v poslední době Rusko skutečně začíná provádět na mezinárodní aréně ofenzivnější politiku.

Holt, než usilovat o Lukašenka, ve Varšavě se rozhodli jej odepsat. Ať provádí reformu, začíná integraci s Ruskem. Cesta to není rychlá. Polsko však bude mít v rukou “prezidentku v exilu”, “neuznávající žádné výnosy, podepsané Lukašenkem” a připravenou, že, jakmile přijde k moci, je bude dezavuovat.

Na místě Poláků bych se přece jen pokusil ještě zapracovat s Lukašenkem, ale nemohu říci, že by jimi učiněná volba ve prospěch Tichanovské byla až tak nesmyslná, jak se na první pohled zdá.

V Evropě a USA probíhá boj mezi levoliberálními globalisty a pravicově konzervativními patrioty. Boj na život a na smrt. V Americe už prakticky přetnul hranice občanské války, definitivní start konfliktu je stranami anoncován na den voleb prezidenta USA.

Evropa přišla blízko k této hranici. Přitom pravicově konzervativní vlády většiny zemí východní Evropy (bez Maďarska a Slovenska) jsou orientované na nepřirozené spojenectví s levoliberálními silami v západní Evropě a USA. Zatím co pro Rusko je komfortnější komunikovat s evropskými a americkými pravokonzervativními tradicionalisty.

Poláci a Pobalťané počítají s vítězstvím v USA tlupy levoliberálních demokratů Bidena-Sanderse. To musí posílit americké zasahování do evropských záležitostí a zajistit mocnou podporu evropských levoliberálních globalistů, kteří jsou připraveni použít silové metody k udržení moci, ale obávají se jít do toho na vlastní pěst, bez sladění s Washingtonem.

Pokud se levoliberálním globalistům podaří oplatit porážku 2015- 2019 v Evropě a USA, tak je snadné předvídat růst napětí ve vztazích Západu a Ruska. První vlaštovky v podobě “případu Navalného” a polských obvinění na adresu smolenských leteckých dispečerů už přilétají.

Ale ty se mohou zdát květinkami v porovnání s tím, co nás může čekat v případě revanše levoliberálních globalistů na Západě.

V případě vývoje událostí podle daného konfrontačního scénáře se Tichanovská může dokonce velmi hodit. To ona je nyní “prezidentka”, uznaná pouze Pobalťany a Poláky, kteří nemohou nic udělat nejen Rusku, ale dokonce ani Bělorusku.

Pokud však Západ půjde cestou konfrontace s Ruskem, a sjednotí na této cestě USA a EU, tak Tichanovskou uznají všichni. Budou s ní uzavírat dohody (jako s běloruským státem), podpoří ji při neuznávání jakýchkoliv výnosů Lukašenka. Rusko obviní z okupace Běloruska a zavedení v Minsku loutkového režimu a vrátí se k otázce o sankcích.

Pokus o nové sjednocení Západu na protiruském základě může být proveden kvůli překonání vnitřních občanských rozporů v USA a EU. Pokud levoliberálové zvítězí v Americe a staré Evropě, prostě obviní své politické odpůrce z “práce pro Rusko” a “vlastizrady”spuštěním nového vydání mccarthismu, jelikož bez represí nemají šancí dlouho udržet moc.

Proto má být Rusko zvláště strašným nepřítelem. “Okupace” Běloruska, “hrozba vpádu” do Polska, Pobaltí a na Ukrajinu, “porušení konvence OPCW”, “diverze” proti Kačinskému ve Smolensku a ostatní fantazírování, už oznamované částí západních elit, je stejné, jako to, které ještě bude oznámeni, má právě z Ruska udělat takové monstrum.

V tomto ohledu se sázka na Tichanovskou stává pro Poláky skutečně výhodnější než sázka na Lukašenka. S Baťkou lze pouze doufat na zachování určitého západního vlivu v Bělorusku, brzdění integračních procesů s Ruskem, a na přípravu nového majdanu, o němž se ještě neví, zda zvítězí.

Když se však budou spoléhat na Tichanovskou, informační a sankční válku lze hned přenášet na ruské území, Bělorusko v principu ztrácí jakýkoli strategický význam, naopak, čím víc ruských zdrojů bude vázaných na pomoc Minsku, tím lépe pro Západ.

Samozřejmě, úspěch operace “Prezidentka Světla” je možný za velmi přísných podmínek a zcela závisí na bezvýhradném vítězství levoliberálních globalistů v USA a západní Evropě. Ale jde o to, že když levoliberálové nedosáhnou revanše a moc bude i nadále postupně přetékat k pravým konzervativcům, tak se sázka na Lukašenka stává stejně nesmyslnou, jako i  sázka na Tichanovskou.

Tehdy stará Evropa stejně dospěje ke shodě s Ruskem, a Východoevropané budou muset vzít pouze na vědomí novou politickou skutečnost.

De facto Polsko jako poražený hráč sází na “nulu”, aby se pokusilo získat zpět všechno najednou. Každá jiná varianta, kromě momentálního zisku, ho vede k prohře.

Takže sázka na “Prezidentku Světlu” je hazardní, ale nikoliv nesmyslná. A na výsledek se nebude čekat dlouho.

V listopadu jsou v USA prezidentské volby. V nejhorším případě v březnu 2021 se situace projasní – buď tam nějaké jedno z proti sobě stojících seskupení získá totální vítězství, nebo strhnou USA do občanské války. Polsku vyhovuje pouze jedna varianta – bezpodmínečné vítězství Bidena. “Prezidentce Světlu” také.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová