Jaroslav Waschek
3. 9. 2020 Outsidermedia
Mezi neproduktivní lidské zdroje počítáme především důchodce, protože tvoří nejpočetnější skupinu občanů, která nemile zatěžuje ekonomiku a státní rozpočet. Neproduktivní lidské zdroje nepřispívají do ekonomiky svojí produktivní prací, ale pouze spotřebou. Spotřeba je sice tahounem ekonomiky, obchodu a výroby, ale pokud je pasivní v ohledu zmíněného přispívání, tak je z čistě ekonomického hlediska velice nežádoucím jevem.
Jelikož už dávno patřím mezi důchodce, potíže s neproduktivními lidskými zdroji se mne také nemile týkají, avšak stav ekonomiky mne rozhodně neponechává nijak chladným. Jsem znepokojen podobně jako opoziční žvanilové, když mimo stupidního štvaní nemají pro občany žádné jiné argumenty.
Ačkoliv populace stále více stárne, jak se zdá, ekonomové stále mládnou, nebo přinejmenším nestárnou. Je docela možné, že jsou věční, jako například Moliérův Harpagon, jehož roli plynule obsazují noví herci, zatímco ti staří odcházejí. Přírodní a lidské zdroje se spotřebovávají, přičemž Harpagoni a paragony zůstávají.
Ekonomové jsou jednoznačně skupinou těch nejlepších a nejchytřejších občanů. Každý s tím musí souhlasit, neboť na ekonomech závisí ekonomika, blahobyt, kvalita života, jídlo a štěstí. Ekonomy, ekonomiku, blahobyt a štěstí nutně potřebujeme. Bez ekonomů, ekonomiky, ekonomie a profesorů ekonomie zůstává život jenom holým a bezútěšným utrpením, se kterým se nedokážeme nijak vypořádat.
Na chytrost ekonomů si rozhodně nemůžeme stěžovat. Ekonomové například občanům doporučují určitou nezaměstnanost. Tato nezaměstnanost se však nesmí týkat ekonomů samotných. Přičemž názor, že by ekonomové měli jít v tomto případě občanům příkladem, pouze zjevuje populizmus, mravní úpadek a duševní bídu jeho hlasatelů.
Ekonomika spočívá na pragmatizmu, a v Čechách navíc na pragocentrizmu. Sentimentalita do ekonomiky vůbec nijak nepatří, neboť na ni působí zhoubným vlivem.
Nejdůležitější vlastností ekonomů je jejich profesionální nezaujatost, o kterou by přišli, kdyby byli vystaveni útrapám běžného občanského živoření a skomírání. Od popravčích katů nemůžeme vyžadovat žádný soucit, lítost, milosrdenství, pravdu a lásku, ale precizní práci, tj. bezchybný profesionální výkon, při které se jim srdce a ruka ani nezachvějí.
V současné aféře populistického uplácení a ponižování důchodců bychom se my důchodci měli jednoznačně spojit a nechat slyšet. Měli bychom se rozhodnout, na čí straně stojíme. Zda na straně svobody, demokracie a lidských práv, nebo na straně totality, kterou jsme svojí loajalitou a hrbením hřbetů pomáhali budovat?
Soudruzi a soudružky důchodci, přece byste nechtěli, aby se komunisté vrátili? Přece byste nechtěli, aby se vrátily prázdné regály, výjezdní doložky, nebo také první máje, lepení chemlonových deček, zavařování, sbírání céček, kůly v plotě a jiné nešvary reálného socializmu? Přece byste místo svobody, demokracie a lidských práv nechtěli hrbit hřbet před Rusy, Číňany a podobnými, navíc bez nových amerických stíhaček?
Nám důchodcům jde především o blaho našich dětí. Vláda by neměla dávat žádné koronové korunové příspěvky nám, ale raději našim dospělým dětem, které nemíní pracovat, ale pouze svobodně rozvíjet svoji osobnost a lidská práva.
Mějme na paměti slova velkého V. I. Lenina, který našim prarodičům a budovatelům komunizmu říkával: „Vaše generace se již komunizmu nedožije, ale generace vašich děti, nebo jejich dětí, se jej dožije určitě.“ Soudruh Lenin však neřekl či netušil, že generace našich dětí, nebo jejich dětí, se dožije kapitalizmu.
My důchodci si ještě možná vzdor senilitě pamatujeme, jak jsme posměšně říkávali, že socializmus je trnitou cestou od kapitalizmu ke kapitalizmu. Na Letné jsme však nevěděli, že půjde o cestu do raného kapitalizmu 18. století. A v našem případě obyčejných neproduktivních lidských zdrojů zcela určitě.
