Mír nebo válka? Polonizace politiky EU

Rostislav Iščenko

27. 9. 2020 ukraina
Kauzu Navalného bylo by možno považovat za nešťastný případ, nezdařilý krok německé zahraniční politiky. Tím spíš, že všechny pokusy spojit “zázračnou záchranu” blogera se Severním proudem 2 zatím ztroskotaly. Přičemž ztroskotaly právě kvůli německým politikům, jak poslancům Bundestagu, tak i zástupcům regionálních mocenských orgánů.
Právě vzhledem k velmi nejednoznačné pozici politické třídy a negativnímu postoji podnikatelské sféry k perspektivě vystoupení Německa z projektu, se výkonná moc v Berlíně neodvážila rozhodnout o sankcích vůči plynovodu. Německo se pokouší přenést odpovědnost na EU, pokouší se domluvit s Amerikou na odvolání sankcí Washingtonu na plynovod výměnou za výstavbu dodatečných terminálů pro příjem zkapalněného plynu. Vláda Merkelové se holt kroutí na pánvičce jak užovka, ve snaze demonstrovat i všeobecnou západní solidaritu, i se nezříct SP2.

V principu je pozice Berlína pochopitelná.

Na jedné straně, Merkelová pochází z prostředí té levoliberální, globalistické proamerické elity, která řídila Evropu poslední čtyři desetiletí. Je pochopitelné, že když kancléřka, zastupující formálně pravicové konzervativce, křesťanské CDU/CSU, de facto desetiletí provádí levoliberální politiku, není to náhoda, ale určitý vnitropolitický všeněmecký konsensus. Dokonce bych řekl, že to je celoevropský konsensus, jelikož jak bruselská evropská byrokracie, tak i vedení převažující většiny členských států EU jsou přesvědčení levoliberální globalisté. Není náhoda, že jak EU celkově, tak i převážná většina evropských zemí netajily své pohoršení po zvolení pravicového konzervativce Trumpa prezidentem USA, a hlavně, také s ním nemohly najít společný jazyk.

Na druhé straně, spolupráce s Ruskem v energetické oblasti (konkrétně, přímé dodávky ruského plynu) jsou pro německou podnikatelskou sféru principiálním aspektem. Pouze proto (díky nakupování relativně levných ruských nosičů energií) si může Německo udržet své finančně-ekonomické vůdcovství v EU, a samotná Evropská unie být důstojnou konkurencí USA na světových trzích. Vlastně nejde o osud jedno plynovodu a dokonce ani o dodávky ruského plynu do Evropy vůbec, ale o budoucnost EU. Buď zachová a upevní svou mezinárodní právní subjektivitu, a také zajistí svou finančně-ekonomickou suverenitu, nebo USA, jež potřebují urychlené přitékání vnějších zdrojů, hospodářsky bez zakuckání Evropu sežerou.

Ideologicky a historicky orientované na USA evropské elity v těch případech, kdy si zachovaly adekvátnost a skutečně jsou připraveny bránit národní zájmy států svěřených do jejich péče, jsou nuceny hledat alternativu orientace na USA. Objektivně Washington už není připraven zabezpečovat EU vojensko-politický deštník, v ekonomickém plánu se přece USA ze staršího partnera, zabezpečujícího státům EU privilegované postavení na světových trzích, změnily na konkurenta, pokoušejícího se dostat pod sebe dokonce vlastní trh EU.

Toto přivádí evropské politiky do stavu kognitivní disonance. Na jedné straně, od mládí si zvykli, že vlastně následování plavební dráhy zahraniční politiky USA zabezpečuje vzkvétání Evropy. Na druhé, tato stará tradice, která se zdála být axiomatická, přestala odpovídat reáliím současnosti. Před nějakým časem se zdálo, že Evropa se rozhodla definitivně skoncovat s Amerikou a hledat si nového spojence a ochránce, jímž může být pouze Rusko.

Dokonce případ Navalného demonstroval nepřipravenost Berlína definitivně se zříkat spolupráce s Moskvou. Kancléřka se pokusila skrýt za halasnými prohlášeními svou nechuť zatahovat zemi do reálné konfrontace.

Fakticky v polovině roku 2020 se USA z celé Evropy mohly spolehnout pouze na Polsko a Pobaltí. Zbývající státy EU, i když se stavěly se špatně tajenou nevolí k pokusům Berlína a Paříže nastolit na kontinentu a v rámci Evropské unie své kondominium, se ještě více obávaly hegemonistických pokušení Washingtonu. Takže Německo za podpory Francie a blahosklonné neutrality zbývajících zemí EU vystupovalo proti proamerické lobby v Evropské unii, tvořené zmíněnými Poláky a Pobalťany. Vznikala klasická situace: Německo, snažící se sjednotit Evropu v rámci čtvrté říše, je nuceno hledat podporu Ruska. Přičemž Polsko a Pobaltí, považující rusko-německé spojenectví za hrozbu pro svou suverenitu, se snaží opřít o USA a navrátit kolektivní Západ do dob protiruské jednoty.

V EU se Německo a Polsko staly lídry protikladných seskupení, z nichž každé vidělo po svém perspektivy rozvoje Evropské unie. Německé seskupení, vzhledem k tomu, že Merkelová byla uznaný lídrem EU z řad stávajících politiků, a Německo jako takové bylo absolutním lídrem EU mezi členskými státy, pokračovalo v rychlém distancování se od USA, třebaže formálně však nepřerušovalo spojenectví s Amerikou. Polské seskupení, naopak, trvalo na hlubším zabudování EU do struktury americké mezinárodní politiky.

Donedávna nemělo Polsko žádné šance. Varšava byla zcela závislá na dotacích EU, utvářených na úkor německého (převážně) rozpočtu. Větší část členských států EU však soudila, že pravicově konzervativní nadvláda v evropské politice neodpovídá v posledních dvou desetiletích hodnotám EU.

Jenže tady Německo začalo očividně nahrávat Polsku. Opakuji, kdyby pouze v případu s Navalným. Ale Berlin, nehledě na jeho pokus zpomalit případ Navalného, se okamžitě zapojil do značně nebezpečnější běloruské krize. Kromě východoevropských limitrofů, a také USA a Kanady, Německo bylo jedinou důležitou evropskou zemí, která k okamžiku inaugurace Lukašenka oficiálně neuznávala jeho legitimitu.

Pokud se v případu s Navalným Berlín očividně pokoušel se nejdřív omezit na pouhé znepokojení … tak v běloruském Německo nejdřív mlčelo a dokonce prohlašovalo, že neplánuje proti Bělorusku a osobně proti Lukašenkovi uvalení významných sankcí, aby ho nepostrčilo do náruče Ruska. A bác ho, nehledě na to, že Lukašenko vyslal Západu jasný signál o svém úmyslu, že jakmile vznikne možnost, vrátí se k politice mnohovektorovosti (která je de facto proevropská), Německo najednou vstoupilo do stavu tvrdé konfrontace s Běloruskem a jeho prezidentem a neponechávalo mu jiné možnosti, kromě orientace na Rusko nebo kapitulace před majdanem a útěkem ze země. Časově se otočení situace s Běloruskem prakticky úplně shodlo s přitvrzením pozice vůči Rusku a SP2 v případu s otravou Navalného.

Navenek to vypadá jako odevzdání Německem jeho pozic v Evropě Polsku. Ale cestou Berlína (možná ne tak rychle, ale dokonce radikálněji)se najednou pohnula i Paříž. Macron zatím nestihl odepřít Lukašenkovi legitimitu, ale vzniká dojem, že je připraven to kdykoliv udělat.

Vzhledem k ruské pozici k Bělorusku je postup Paříže a Berlína možné jednoznačně kvalifikovat jako konfrontační. Tím spíše že do konfliktu se nezapojily hned, ale po zralé úvaze a poté, co Rusko už svou pozici vyznačilo.

Všecko toto náhlé podzimní přiostření rusofobní politiky kolektivního Západu, zejména jasně vyjádřené v Evropské unii, zpočátku se snažící zůstat mimo vážné konflikty, nemůže být vyloženo jinak, než pokus o mobilizaci všech sil mezinárodního levoliberálního globalismu, časově naplánovaného k prezidentským volbám v USA. Vítězství Bidena v tomto střetnutí, které se už dávno dostalo za rámec běžných voleb, je natolik důležité pro globalisty, že (dokonce tak zkušení, jako je Merkelová) se rozhodli se dočasně (do svého celosvětového historického vítězství) obětovat současné zájmy vlastních států, v jejichž zájmu je upevnění styků s Ruskem, nikoli s USA, kvůli vytvoření jednotné euro-americké globalistické fronty.

V rámci stávajícího politicko-ekonomického systému, který se dostal do systémové krize, je to zřetelný poslední pokus o mobilizaci zdrojů globalistů pro obnovení jejich pozic. Je i velmi nebezpečný, jelikož ustupovat globalistům už není kam, vzadu jsou USA. A ty jsou už rozštěpeny.

Do jaké míry se zostřila globální situace, ukazuje reakce Ministerstva zahraničních věcí Ruska. Poprvé za posledních několik desetiletí dal ruský diplomatický resort jasně a ostře najevo, že Moskva už nikoho nebude přemlouvat. Rusko prostě zaznamenává pozici konkrétních zemí a bude odpovídat na jakékoliv jejich nepřátelské akce, někde zrcadlově, ale někde i asymetricky.

Tato příkrost je vynucená. Vždyť pokud bolševici v roce 1917 vyzývali “k proměnění imperialistické války na občanskou” a logicky tak doufali, že si vytvoří předpoklady pro svou revoluci, tak se nyní levoliberální elity Západu pokoušejí transformovat téměř vzplanutou občanskou válku v USA (a připravenou vzplanout v Evropě) na křižácké tažení proti Rusku. Zatím jde pouze o přiostření hybridní války, ale v USA, konkrétně, ve vedoucích kruzích demokratů, kteří navrhli za prezidenta Bidena, aby vládli jeho jménem, je populární myšlenka poštvat Evropu a Rusko do horkého konfliktu, aby si znovu sledovali ze zámoří, co se stane, a získali válečnou kořist na konci konfliktu.

Právě proto, aby rozprášil iluze a zachoval mír, byl Putin před dvěma léty nucený upozornit Západ, že v případě přerůstání hybridní války v horkou Rusko zasadí úder nejen bezprostředním agresorům, ale i jejich podněcovatelům. USA se zamyslely, ale nepřišly k rozumu. Příliš velké je pokušení vyřešit všechny své ekonomické a politické problémy jednou ranou a na újmu jiných států, které mají mezi sebou bojovat kvůli zachování systému americké hegemonie.

Zdá se, že pokud jsme křižovatkou mír/válka neprošli, pak jí procházíme v daném okamžiku. Dalším rozcestím na naší cestě je celosvětový jaderný konflikt nebo občanská válka v USA a EU. Projdeme jím v roce 2021.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová