K obvinění ze „členství v teroristické organizaci“ v Turecku stačí točit filmy…

Ivan David
1. 9. 2020

Po 238 dnech hladovky zemřela ve čtvrtek v Istanbulu advokátka Ebra Timtik, která svou hladovkou bojovala za právo na spravedlivý proces v Turecku. Její smrt zůstala hlavními médii a agenturami naprosto nepovšimnuta. Na to, čím je tato ignorance způsobena, když ji srovnáme s rozruchem kolem zatím nepotvrzené otravy ruského disidenta Alexeje Navalného, je snadná odpověď. V Turecku je každému zaručeno právo na spravedlivý proces, a tudíž byla její hladovka naprosto zbytečná. Nebo snad ne?

Dnes pokračuje ve městě Tunceli, kdysi kurdsky Dersim, další „spravedlivý proces“. Kurdský režisér Kazim Öz (na snímku) v něm čelí 7 až 15 letům vězení za „členství v ozbrojené teroristické organizaci,” kterou je myšlena Kurdistánská strana práce, známá pod zkratkou PKK. S Kazimem Özem jsem se setkal osobně a měl možnost s ním i mluvit, když se v Praze účastnil české premiéry svého předposledního filmu ZER. Tento film získal řadu ocenění a Česká republika byla jedinou zemí tzv. bývalého východního bloku, kde se film promítal. ZER je poetický film o hledání vlastních kořenů, vlastního životního pocitu a osudu své rodiny. I když se odehrává na pozadí současného kurdsko-tureckého konfliktu a pojednává i o masakru alevitských Kurdů v Dersimu v 30. letech 20. století, nic, v čem by bylo možno spatřovat podporu terorismu, v něm rozhodně není.

Oficiálně není režisér Öz také souzen za točení filmů, přestože celý život nedělal nic jiného. Je obviněn z účasti na protestech v parku Gezi v roce 2013, o kterých jsem už psal. Tehdy se poprvé plně projevila megalomanie dnešního tureckého prezidenta Recepa Erdogana, který neváhal proti protestujícím proti obřímu obchodnímu centru zasáhnout tak brutálně, že výsledkem bylo 22 mrtvých a tisíce zraněných. V kandidátské zemi EU. Dále bylo obvinění proti němu zkompilováno z jeho telefonátů, knih, zabavených při domovní prohlídce a z účasti na politickém semináři opoziční strany HDP někdy v roce 2010. To jsem se dozvěděl z materiálů, které dal sám Kazim Öz k dispozici na internetu. Nikdy nedržel v ruce zbraň, jenom kameru. Jeho filmy, hrané i dokumentární, obdržely celkem 43 cen na nejrůznějších filmových festivalech.

V rozhovoru, který vyšel dnes na webu Cumhuriyet, Kazim říká: „Soudit mě 1. září (Světový den míru) je zajímavou ironií osudu. Svůj život a své filmy jsem věnoval řešení rozporů mezi rozdílnými regiony, lidmi, třídami. Točím své filmy, abych přispěl ke spolužití lidí v těchto zemích. Snažím se prosazovat některé základní lidské hodnoty. To je cesta k míru. Výsledkem je, že umění již slouží míru. Ale paradoxně zrovna v Den míru jsem posílán do vězení. Nebyl bych souzen, kdybych se ve filmech, které jsem natočil, nezabýval sociálními problémy, a nezískal 43 ocenění. Význam slov v Turecku byl převrácen. Pokud vláda říká válka, můžeme to chápat jako mír, pokud říká mír, můžeme to chápat jako válku. Žádost o mír je vnímána jako hrozba. Je to vnímáno, jako byste chtěli válku, a soudnictví podle toho jedná. Bohužel v Turecku existuje takovýto černý humor. Každý, kdo učiní i sebemenší kritiku vlády a prezidenta, je považován za nepřítele. Společnost je velmi polarizovaná. Žijeme v prostředí, kde se lidé bojí svého stínu.“

Kazim Öz a Ebra Timtik jsou jen špičky ledovce. Jediný způsob, jak pomoci opozičním politikům, právníkům a umělcům v Turecku je působit na vlády a politiky zemí EU. Jedině veřejné mínění má snad alespoň malou šanci ukázat, že tvář demokracie je vážně poškozená tím, že se zemí, kde neexistuje právní stát, se zachází jako se sobě rovnou. Turecko má vězení plná lidí jako je Navalnyj. Mnozí beze stopy mizí. Nikoho to, zdá se, nezajímá.