Proměny církve a Boha v proudu času

Mojmír Grygar
11. 8. 2020

Někteří teologové se snaží oslabit nebo zamlčet všechno, co připomíná staré dobré časy církevního dogmatismu a klerikalismu, jemuž se pokoušeli někteří odvážní vatikánští předáci na 2. Vatikánském koncilu (1962–1965) čelit.

(Na snímku profesor Mojmír Grygar)



1.
Ludvík Vaculík krátce před smrtí podal slavnostní prohlášení, v němž katolickou církev nazval nejvýznamnější organizací, jakou kdy byl člověk s to založit. Během dvou tisíciletí se nesmazatelně zapsala do dějin lidstva, žádná jiná společenská instituce se jí nemůže rovnat. Vaculík ve svém televizním vystoupení ztratil svůj typický slovní projev, ve kterém bylo vždy přítomno zrnko humoru a odstupu, mluvil pateticky a do prohlášení vložil veškeré osobní přesvědčení. Nepochybuji o jeho upřímnosti, ale kladu si otázku, zda to nebyla součást jeho pokání za to, že kdysi vystoupil z církve a po bouřlivém a hříšném soukromém, literárním a politickém životě bezvěrce se zase pokorně vrátil do lůna církve-matky. Měl bezpochyby pravdu, že katolická církev je organizace, která v dějinách nemá obdoby. Sledujeme-li její počátky, vzestup a schopnost překonat všechny nemoci dětství a dospívání, nemůžeme ocenit dovednost jejích předáků–pastýřů přizpůsobit počáteční komunistický utopismus požadavkům nekompromisní reality nově se utvářejícího světa, který převzal z trosek římského impéria to podstatné – společenskou diferenciaci, rozložení vládnoucích a podřízených. Nelze neocenit schopnost jejích zakladatelů zajistit jednotu církve. Klíčovou roli tu hrálo nejen důsledné oddělování, odmítání, vyvrhování odpadlíků, falešných vykladačů slova Božího, ale také to, že představitelé církve přitom neváhali použít násilí. Meč a řetězy hrály důležitou roli také při šíření křesťanství mezi pohany–barbary. Byl to jeden z Otců zakladatelů, svatý Augustin, který jako první představitel církve použít proti svým odpůrcům světskou moc a který také tento postup zdůvodnil teologickými důvody formulovanými téměř na filosofické úrovni. Odborníci, u nás například Emanuel Rádl, si kladli otázku, kde se vzala myšlenka pevně semknuté a ideově přesně ohraničené organizace, která si činila nárok na univerzální platnost. Sama idea světové říše vznikla v Římě a zakladatelé církve, kazatelé, proroci, filosofové, právníci, rétoři, byli odchováni v duchu římského práva. Ve svém úsilí projektovat jednotu církve do duchovní sféry zahalené tajemstvím, ve své snaze přezírat a odmítat věci pozemského života šli tak daleko, že pozemský život člověka, jedince–smrtelníka, se všemi starostmi o udržení a zlepšení životních podmínek, opomíjeli, přezírali, nebrali na váhu. Svatému Augustinovi na člověku jako takovém pramálo záleželo, každý smrtelník je obtížen dědičným hříchem, ztracen, poznamenán smrtelností, zapřažen do pomíjivých světských záležitostí. Martin Heideggr tomuto plahočení říkal „obstarávání“. Láska k člověku není dána jím samým, nýbrž závisí na lásce k Bohu, je odleskem lásky k Bohu a jen On rozhodne o tom, komu udělí milost a koho odsoudí k věčnému zatracení. Proto biskup Augustin nepovažoval za důležité věnovat se evangelické misi, neviděl smysl svého církevního úřadu a poslání pomáhat lidem, ulehčit jim tvrdou pozemskou pouť, zbavit je materiálních starostí. Zřejmě jeho tvrdý boj proti donatistům, kteří se rekrutovali z chudého berberského obyvatelstva a vyznačovali se návratem k víře a životnímu stylu prvních křesťanů, byl veden záměrem neohraničit přístup k církvi důrazem na přísnou víru lidových zástupů. Příslušníku pozdní římské elity nemohli být prvotní křesťané se svým plebejským komunismem nijak blízcí a milí. Komu by se chtělo sestoupit z vyšší příčky společenského žebříku dolů mezi chudé, kdo by se chtěl o své bohatství podělit s chudými lidmi, kdo by chtěl dokazovat svou víru rigorózností, askezí, náročnými rituálními obřady? O tom, že se donatisté inspirovali upomínku na prvotní rovnost křesťanů, svědčí sekta circumcellionů, příslušníků sezónních dělníků (řekli bychom gastarbeitrů), kteří bojovně a násilně vystupovali proti nejen proti státu, ale také proti církvi povýšené císařem Konstantinem do hodnosti státní instituce. S takovým stavem věcí se nemohli chudí křesťané smířit. Nechtěli se zpronevěřit Kristovým slovům o tom, že majetek bráni lidem nastoupit cestu duchovní spásy, a vštípili si také vyprávění apoštolů zaznamenané v jejich epištolách: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné, Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.“ (Skutky 2, 44–45)

2.
Buď jak buď, biskup Augustin docenil úlohu násilí při upevnění a šíření křesťanské víry, a způsob, jak zajišťoval jednotu obce, se stává archetypem všech pozdějších vyhraněných organizací, spolků, stran, států, říší, svazů, hnutí. V tom má Vaculík pravdu: způsob, jak biskup Augustin a jeho následovníci nelítostně potírali všechny rozvraceče jednoty církve, má nadčasovou platnost. Kolik jen dějiny od té doby zažily krvavých scén vyobcování, ničení, likvidace, střílení, věšení všech, kteří se, byť jen o píď, o slovo, o zdánlivě malou úchylku, odkláněli od „generální linie“. Vypuzování cizorodých členů rodiny sugestivně vylíčil Kafka v novele Proměna. Kolikrát jsme byli jen v našem dvacátém století svědky, jak se rodiny, obce, strany, státy zbavovali svých brouků, kazitelů klidu, rozvracečů, rozbíječů, skrytých nepřátel, renegátů, kacířů. Augustin – jak jinak? – dával přednost přesvědčování, ale když tvrdá hlava nebyla s to jeho názor přijmout, muselo nastoupit násilí. Základním Augustinovým principem byla láska, ale byla to za prvé, za druhé a za třetí láska k Bohu, od té se všechno odvíjelo a té se také všechno podřizovalo. Nechceš se, hříšný člověče, podvolit Bohu? Nechceš tím projevit svou lásku k němu? Potom ti musí přijít na pomoc násilí, kterým tě vytrhneme z drápů ďábla a přivedeme k lásce, pravdě a štěstí. A to je také známá stará píseň, její dávné i aktuální projevy není třeba uvádět. Neškodí však připomenout, odkud se tato chmurná melodie vzala.

3.
Někteří teologové se snaží oslabit nebo zamlčet všechno, co připomíná staré dobré časy církevního dogmatismu a klerikalismu, jemuž se pokoušeli někteří odvážní vatikánští předáci na 2. Vatikánském koncilu (1962–1965) čelit. Tak se stává, že jsme svědky jakési nečekané modernizace katolické víry. V souvislosti s pandémií koronaviru se vynořila myšlenka, zda tato moderní egyptská rána není důsledkem božího trestu. Není to nic nového – kolik jen máme po vlastech českých morových sloupů a jiných pomníků, jimiž věřící děkovali světcům za záchranu. Jistě: světec nemůže morem, válkou, povodní, zemětřesením trestat hříšné lidi, to může pouze Bůh, jak nás o tom učí legenda o Sodomě a Gomoř. Starozákonní Hospodin–Jahve nenechá „národy a pronárody“ na pochybách, že je pánem světa a že by se lidé měli mít před ním na pozoru:

„Přistupte, pronárody, a slyšte,

národy pozorně poslouchejte.

(…)

Hospodin j rozezlen na všechny pronárody,

rozhořčen na všechny jejich zástupy,

Zničí je jako klaté,

vydá je na porážku.

Jejich skolení budou pohozeni,

bude se táhnout puch z jejich mrtvol.

Hory se rozplynou v jejich krvi.“

„Můj meč na nebi je zpit hněvem

Hle, sestupuje vykonat soud nad Edómem,

nad lidem, nad nímž jsem vyhlásil klatbu.

(…)

Je to den Hospodinovy pomsty,

rok odplaty v soudní při Sijónu.

Izaiáš 34: 1–3,5,8

 

Sledujeme-li však reakce našich předních katolických kněží, teologů, kazatelů a pedagogů na pandemii, nemůžeme se ubránit dojmu, že dnešní Bůh již není ten starozákonní Hospodin–Jahve, že se změnil, nemá již přímý vztah ke svým lidem (dal například Davidovi možnost, aby si sám vybral jeden ze tří možných trestů), nemíchá se do přírodních procesů (pan Marek Vácha mluví o „vratkosti našeho vesmíru“) a ani to prý ani nemůže. Slovo vratkost je ovšem pojmem lidským, příroda nezná katastrofy, nehodnotí potopy, zemětřesení, požáry, epidemie, vyhynutí dynosaurů a tisíců jiných živočišných a rostlinných druhů jako něco zlého, nepatřičného – vše se děje podle neosobních zákonů. Proto, pozoruje-li člověk mnohé přírodní děje, nutně dospívá k závěru, že příroda je krutá, necitelná, cynická. Ale kdo ji takovou udělal, nastavil? V některých případech sami lidé, buď z neznalosti přírodních zákonů, z nedbalosti, ze zlé náhody, ale také úmyslně (Hirošima), způsobují katastrofy a potom se utíkají k Bohu a prosí ho, aby je zbavil trestu.

Biskup Malý v rozhovoru s paní Senkovou na Dvojce na otázku, jak souvisí korovavirová krize s Bohem, odpověděl – „dejme teď Boha stranou“, vzápětí se sice za ta slova tak trochu omluvil, ale jejich smysl a záměr je jasný – nesmíme všechno svalovat na Boha. Světící biskup vlastně nebyl daleko od následujícího ateistického výroku: Lidé si vymysleli Boha, a ocitají-li se v nesnázích a modlí se k němu, jsou zklamáni, že jejich modlitby nevyslyší. Lev Tolstoj se jednou ptal mužika, zda si uvědomuje, že je pod stálou péčí Boha. Mužik odpověděl, že přece se pán Bůh nebude starat o tak bezvýznamného tvora, jakým on od kolébky až po hrob je.

Rozumím katolickým teologům, že již nemohou lidi strašit Jehovou, ani barokním Bohem, který viděl člověka jen jako „hřích, hnis, vřed, puch, popel, bláto, trupl“ (jezuita Bedřich Bridel), a že chtějí nám říct něco, co by nás zbavilo falešných představ a iluzí. Pan profesor Vácha mluví o tom, že Bůh „není ten růžový z obrázků“, který „se stará, aby se nám vedlo dobře“, ale na druhé straně „Bůh v tom (v pandemické krizi) jede s námi“, pomáhá nám tím, že nám dal rozum, a teď už je jen na nás, jak situaci zvládneme. Připomíná-li pan Vácha rozum, nemluví z něho kněz, ale vystudovaný biolog a genetik. Kdyby použil kněžské argumenty, musel by přiznat, že člověk v rozhodujících chvílích používá víc emocí (viz dnešní Trumpovo křižácké tažení proti Číně), ne rozum. Ten je, běda, velmi často zapřažen do věcí skrz na skrz zlých, do příprav nových dokonalejších a ničivějších kosmických, biologických a elektronických válek.

(Citáty M. Váchy jsou převzty z Aktuálně.cz, 11/4/20)

6. 8. 2020