Pravda a láska

Jiří Jírovec

18. 8. 2020

Budoucnost je naše.
Tedy ne hned, to až pravda porazí lež a láska nenávist.
Jenže je pravda individuální nebo kolektivní kategorie?
A může si jednotlivec přizpůsobit pravdu pro vlastní potřebu?

S pravdou souvisí termín „žít v pravdě,“ jehož opakem je „život ve lži.“
Podle Havla je život sloužící ideologii „životem ve lži“. 
V Moci bezmocných stojí: „Člověk… nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní.
Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.“
To je slovíčkaření nebo spíš blábol, protože ideologie je součástí každého systému.
Žil například Havlův strýc „život ve lži,“ když podnikal v nacistickém Protektorátu?
A co náboženství, to je přece rovněž ideologie, dokonce odporná, protože jménem božím byly páchány obrovské zločiny. 
Stane se ze života ve lži život v pravdě jen tím, když předstíráme (lžeme) že jsme život ve lži přijali?
Například tím, že píšeme hry pro režimem kontrolovaná divadla?
Objevitelé díla Járy Cimrmana žili podle Havlovy definice v tuplované lži.
Přijali život v tehdejší společnosti a navíc byli, jeden jako druhý, v KSČ.
Po roce 1968 se životu ve lži částečně vymkli zahozením rudých knížek.
Nicméně zůstali součástí normalizační kultury, takže jejich život ve lži pokračoval na půl plynu. 
Když Havel v roce 1989 tvrdil, že není proti socialismu a nebude nezaměstnanost, žil ještě ve lži nebo již v pravdě, tedy ve službách ideologie, která si ho vybrala?
Nabízí se otázka, jakou ideologii může občan považovat za vhodnou pro život v pravdě. Odpověď ulehčuje nahrazení slova ideologie termínem „naše hodnoty.“ 
Politici řadí mezi „naše hodnoty“ svobodu slova a shromažďování, právo volit a někdy i zdravotní péči. Jsou to abstraktní pojmy, které neznamenají, že jejich uplatňováním lze cokoli změnit.
Život v pravdě je naprosto manipulativní téze, protože kdo by chtěl žít ve lži, když se člověku již od malička vtlouká do hlavy, že lhát se nemá. 
 
Jakou volbu má občan, který nechce žít v „jejich (nové) pravdě,“ tedy v situaci, kterou považuje z části za nepřijatelnou, ne-li přímo za lživou?
Havlovo zjednodušení života ve lži nenabízí jinou možnost než bezvýhradné přijímutí ideologie (mírněji: hodnot) nového velkého bratra. 
Nepříjmeme-li vše, riskujeme život v sebelži, když ony hodnoty mylně vyhodnotíme.
Můžeme najít „bod zvratu či změny,“ oddělující problematickou minulost od akceptovatelné přítomnosti? 
Katolická církev byla schopna vyprodukovat kruté věci, upalovat svoje odpůrce a lhát, kdykoli se jí zachtělo. 
Jistě, upalování čarodějnic nikdo nepamatuje a tu hrůzu si připomínáme pikniky s táboráky a pivem.
Boj mezi irskými katolíky a protestanty, který si ještě pamatujeme, může kdykoli znovu vzplanout. 
 
Hodnoty, na nichž stojí americká společnost vyprodukovaly odpornou rasovou segregaci.
Útěcha, že to přece bylo dávno, je chabá, protože ta společnost je ochotna používat násilí, vyvolávat války a přinášet utrpení, kdykoli se jí zachce potvrdit hegemonii USA ve světě. 
Není známo, že by Havel byl protestoval proti Guantanamu, mučení vězňů nebo proti válkám.
Právě naopak, podepsal dopis, který podporoval válku proti Iráku a dál se kamarádil s Albrightovou, přestože veřejně prohlásila, že předčasná smrt několika set tisíc iráckých dětí v důsledku embarga, byla přijatelná cena za odstranění Husseina. 
Možná měl míň chodit s Landovským za děvkama a víc se zajímat o svět.
Měl mravní povinnost kritizovat prolhaný západní svět a dokázat tím, že život v pravdě není pouhá fráze.
Neudělal to a tak se stal karikaturou sebe sama. 
Definice lásky je rovněž nejasná.
Pro Havla možná byla synonymem pro mrd, kdo ví.
Dávno zmizelo heslo „MAKE LOVE, NOT WAR.“
Místo lásky (nejen v onom zjednodušeném smyslu) nás obklopuje nenávist.
Me too, já taky, hlásí se k nenávisti duševní impotenti tohoto světa.
Nenáviděte Rusko a Čínu, vyrábějte a nakupujte zbraně pro jejich odstrašování.
Vše dohromady se bude ve válce hodit.
Láska k druhým by nás odvedla nežádoucím směrem.