24. 7. 2020 ParlamentníListy
Redaktor ČT Jakub Železný se v čase intenzivního zpochybňování historie a likvidace jejích připomínek pokusil nastolit téma pojmenování pražského nábřeží po prezidentu Ludvíku Svobodovi. Aby bylo možné o tomto tématu diskutovat seriózně, a ne pouhými nálepkami kalibru „komunistický prezident“, přibližujeme nyní životní příběh sedmého československého prezidenta, ve kterém si s jednoduchým pohledem redaktora Železného rozhodně nevystačíme.
Vlna boření pomníků a přejmenovávání ulic a veřejných prostranství se zatím v Česku moc nechytila. Svérázný pokus nastolit tuto agendu učinil ve vysílání České televize redaktor Jakub Železný, když v rozhovoru s ministrem dopravy Karlem Havlíčkem, který se týkal úplně jiného tématu, zničehonic prohlásil:
„Člověk si neumí moc dobře představit, jak pendlujete mezi nábřežím Na Františku a nábřežím, které se bůhvíproč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi,“ vypadlo z moderátora.
Na Radu České televize již na něj za to přišla stížnost. Podle jejího autora, analytika Štěpána Kotrby, porušil Železný zásadu moderátorské nestrannosti a zneužil situace k aktivistickému výstupu, který nejen s tématem vůbec nesouvisel, ale rovněž se dostal do rozporu s Kodexem ČT.
ParlamentníListy.cz se rozhodly nabídnout komplexnější pohled na osobu Ludvíka Svobody, který rozhodně nebyl pouze „komunistický prezident“, jak tvrdil veřejnoprávní redaktor.
Poté se ujal rodinného hospodářství místo staršího bratra Josefa, který za války zemřel při neobyčejně brutálním kázeňském trestu v rakouské armádě. Když se v roce 1921 pokusil sesazený habsburský císař Karel znovu získat moc v Maďarsku, reagovalo sousední Československo částečnou mobilizací armády, která se týkala i Ludvíka Svobody. Po skončení akce se nechal přemluvit, aby v armádě vznikajícího Československa zůstal jako profesionál.
V roce 1923 se oženil a nastoupil službu na Podkarpatské Rusi, poté přednášel na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a v napjaté mezinárodní situaci třicátých let se vrátil k útvarům. V roce 1938 po Mnichovu armádu opustil a jeho dům v Kroměříži se stal centrem uprchlíků z oblastí zabraných Německem.
Protože Sovětský svaz měl v té době podepsaný s Hitlerovým Německem Pakt o neútočení, byli českoslovenští emigranti internováni. Byli však uznáváni jako Čs. vojenská skupina východní a Svoboda jejich jménem jednal se sovětskými orgány. V prvních letech se snažil dosáhnout zejména toho, aby bojeschopným československým vojákům bylo umožněno odjet bojovat do Francie a poté do Anglie.
Po napadení SSSR Německem se situace zásadně změnila a vznikla možnost ustavit v SSSR samostatnou československou vojenskou jednotku. V roce 1941 se sám Svoboda v SSSR dostal do ošemetné situace, když kontaktoval zástupce velvyslance Slovenského štátu v Moskvě Krna, aby tajně pracoval pro československý odboj v SSSR. Několik horlivých lidí v sovětské tajné službě to interpretovalo jako spolčení s nepřítelem a špionáž.
Svoboda byl postaven před válečný soud a byl nad ním vynesen trest smrti. Důstojník se však bránil a tvrdil, že vše dělal s vědomím Kremlu. Válečný soud informace prověřil a když zjistil skutečný stav věcí, čekala podle vzpomínek na Svobodu místo kulky láhev vodky. Pro Svobodu to měla být celoživotní lekce pro vztah s Rusy: I když situace vypadá zcela beznadějně, pořád se s nimi může dát domluvit.
Objevily se i spekulace, že právě toho večera měl Ludvík Svoboda podepsat závazek k donášení sovětským tajným službám. To se však nikdy nepotvrdilo.
Následně dal Svoboda dohromady z československých občanů, pohybujících se v SSSR, zvláštní vojenskou jednotku, zvanou 1. československý armádní sbor. Ta se následně nezanedbatelným způsobem zapojila do bojů na východní frontě, Svobodovi tankisté byli například v prosinci 1943 první, kdo se dostal do osvobozeného Kyjeva. Za tuto operaci byl Svoboda povýšen do hodnosti generála.
V srpnu 1944 velel v Karpatech bitvě o Dukelský průsmyk, což byla největší operace, jaké se českoslovenští vojáci za 2. světové války účastnili, a mimoto největší horská bitva celé války.
4. dubna 1945 byl generál Ludvík Svoboda jmenován ministrem obrany v nově ustavené Košické vládě, která měla převzít moc v Československu.
Jeho manželka Irena a ještě nezletilá dcera Zoe mezitím významně pomáhaly protinacistickému odboji. Několika skupinám důstojníků pomohla paní Svobodová odejít za hranice a v jejich kroměřížském domě delší čas schovávala výsadek exilových parašutistů s vysílačkou. Po jeho prozrazení se jim oběma jen taktak podařilo uprchnout a do konce války se (více než 3 roky) schovávaly po celé Moravě, zatímco německé orgány se mstily na jejich příbuzných, kteří se jim dostali do rukou. Popravena byla matka paní Svobodové, oba její bratři, i teprve sedmnáctiletý syn Miroslav. A rovněž synovec Ludvíka Svobody, dalších patnáct jejich příbuzných bylo uvězněno.
Ludvík Svoboda působil v poválečných vládách jako nestraník (ačkoliv měl blízko ke KSČ a většinou hlasoval s jejími ministry) ve funkci ministra obrany. Někdy se mluví o tom, že byl tajným členem KSČ, ovšem historik Karel Kaplan, asi nejobeznámenější expert na poválečné období, tvrdil, že na seznamu „tajných členů KSČ“ (který skutečně existoval) Svobodovo jméno nebylo. Členem strany se oficiálně stal až v listopadu 1948.
Ještě předtím jako ministr prožil události únorového převratu. Armáda tehdy (na rozdíl od policie) do událostí aktivně nezasáhla, což ale komunistům spíše vyhovovalo. Po Únoru se podle některých zdrojů měl nepříliš úspěšně snažit udržet podobu armády v legionářských tradicích, a podle všeho se snažil také zachránit některé vyhazované nekomunistické důstojníky.
„Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: ‚Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen‘,“ píše se v knize historika Františka Hanzlíka Bez milosti a slitování, přibližující osudy Bedřicha Reicina, v té době nejráznějšího čističe v armádě. Reicin na podzim roku 1948 získal nově zřízenou funkci náměstka ministra obrany pro věci osobní, která měla v přímé kompetenci personální záležitosti v armádě.
Svoboda proti jmenování Reicina do této funkce protestoval. Následně se měl opakovaně pokoušet v konkrétních případech propouštěných důstojníků intervenovat u Klementa Gottwalda, ale vždy marně. Reicin Svobodu opakovaně prohlašoval za „hlavní brzdu očisty armády“.
Ludvík Svoboda pohledem ČT: Poslušný generál
V listopadu 1952 byl generál Svoboda zatčen. Po intervenci z Moskvy byl po několika týdnech výslechů propuštěn a v lednu 1953 poslán do důchodu. V době jeho zatčení byla jeho rodina vysídlena z jeho rodného Hroznatína. Jako důchodce Svoboda nadále pomáhal v JZD.
Stále byl také poslancem, ovšem tato funkce byla v oné době neplacená a obnášela pouze občasné dojíždění do Prahy. Například jeho poslanecký kolega František Kriegel zvládal jednu z nejnáročnějších parlamentních funkcí předsedy zahraničního výboru jako „vedlejšák“ k primariátu v pražské nemocnici.
V roce 1954 po nástupu Chruščova byl Ludvík Svoboda po tlaku Sovětů rehabilitován, stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda. V té době také psal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života (kolem které bude později ještě hodně rušno). V šedesátých letech pak kromě přednáškové činnosti usiloval o rehabilitaci postižených důstojníků.
Když v roce 1968 v důsledku bouřlivých událostí Pražského jara odstoupil prezident Antonín Novotný, byl Dubčekovým vedením vybrán jako prezidentský kandidát, což se fakticky rovnalo zvolení. Samotná volba proběhla 30. 3. a bylo to poprvé od roku 1945, kdy byl československý prezident volen tajně, tedy hozením lístku do urny. Ludvík Svoboda získal 282 z 288 hlasů, a byl zvolen sedmým prezidentem Československa. Po zvolení překvapil položením květin k hrobům T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, což byla tradice, kterou jeho předchůdci nedodržovali.
Až v té chvíli se stal oním „komunistickým prezidentem“.
