Evropa, coby nositelka osvíceneckých tradic, se nám ztrácí

Přeměna prastarého křesťanského chrámu na mešitu je ale jen vrcholek ledovce, něco, co konečně praštilo do očí i mnohé obhájce Turecka coby „výspy Západu proti barbarskému Rusku“. Ti ovšem nyní mlčí, a mlčí z dobrých důvodů. Co by měli také říkat, když ve stejný den, v jakém prezident Recep Erdogan podepsal zákon, kterým „zahájil tažení, které bude končit osvobozením mešity Al Aksá v Jeruzalémě“, zvýšili dodávky evropských peněz do Turecka? Tedy peněz všech evropských daňových poplatníků. To Evropa „vykrmuje“ Erdogana a jeho mocenské choutky „od Vídně po Kavkaz“, v naději, že nejdříve půjde na ten Kavkaz… 

 

Web The Jerusalem Institute for Strategy and Security si všímá bezprostředního ohrožení: „Od severozápadního Iráku po Tripolis na africkém pobřeží Libye si Turecko protahuje svaly – bez sebemenší stopy údajně „prozápadní“ a „pro NATO“ orientace, kterou západní turečtí apologeti tak rádi připomínají.“

 

A článek s názvem „Erdogan’s Arc of Destabilization“ pokračuje:

“Turecké síly v současnosti posilují nově vybudované základny v iráckém Kurdistánu. Turci vytvořili pět nových pozic na horském terénu poblíž vesnic Sharanish a Banka, v oblasti Zakho sousedící s hranicí s Tureckem. Od zahájení operací „Eagle claw a Claw Tiger“ v oblasti v polovině června…. operace Claw Tiger se hodí do vzepjetí turecké vojenské asertivity, která se v současné době rozšiřuje od severního Iráku přes severní Sýrii, sestupuje přes Středozemní moře a přes Izrael a dosahuje Libyi. Turecko zvyšuje také svou vojenskou přítomnost na jih a na východ od této oblasti, v Kataru, Súdánu a Somálsku. Ve Středomoří Turecko vyzývá ke konfrontaci Řecko, Kypr a Izrael k boji o zásoby plynu pod mořským dnem.“

 

Článek, k němuž je odkaz v komentářích, shrnuje veškeré vojenské aktivity Turecka, které jsou mimochodem v rozporu s mezinárodním právem, jak přednedávnem konstatoval i legislativní odbor Bundestagu. Od bombardování autonomního regionu Kurdistán v severním Iráku pod záminkou boje proti Kurdské straně pracujících – PKK, kterou úslužně považují za teroristickou téměř všechny vlády v Evropě, přes dobývání Libye a jejích ropných polí až po aktivity v dalších státech Afriky.

Článek v JISS končí konstatováním, že turecké války „mají svůj původ v kombinaci nacionalistické asertivity, zabarvené osmanskou nostalgií a ambicemi sunnitského politického islámu ve stylu Muslimského bratrstva. Jde o mocnou směs, která se nemusí zodpovídat před soudem tureckého voliče až do roku 2023. Od nynějška je jeho hlavním dopadem destabilizace, která se táhne napříč zemí a mořem od Iráku po Libyi.“

 

Ti, kdo prozřeli, jsou však v Evropě stále v menšině. To, že Rada ministrů sestavila na nátlak Řecka plán sankcí vůči Turecku, které budou aktivovány v případě, že Turecko nepřehodnotí přeměnu chrámu Hagia Sophia na mešitu, je pouze chabá útěcha. Pokud to budou stejné sankce jako v případě napadení severní Sýrie, u nichž bylo výslovně zdůrazněno, že nesmí poškodit tureckou ekonomiku, asi moc platné nebudou. Žádost Atén o sankce podpořili kromě Francie a Kypru i Švédsko, Lucembursko, Slovensko, Rakousko, Litva a Estonsko. Váhavý přístup nepřekvapivě zaujalo Německo, zdůrazňující potřebu „dialogu s Tureckem“ a také Itálie. Tam se to, předpokládám, po podzimních parlamentních volbách rapidně změní. Otázka je, co se stane do té doby…