Patrick Ungermann
6. 6. 2020
Léta chodím do obchodního domu, který „drží ceny při zemi“. Není drahý a tváří se, že drahota je ošklivá. Po celou dobu držení cen při zemi ceny stoupají. Země se sune směrem nahoru. Jistě se to děje všude, jistě i s našimi platy. Někdy rostou o inflaci, někdy lépe, jindy hůř… O protiváhu k cenovému růstu se i v prodejně, kam chodím, snaží krátké nárazové slevy. Tady se raketovým tryskem vzneslo nad míru vlastně jen máslo. Naštěstí jsem se na internetu dočetl, že tohle inteligenta nerozhází.
Když jsem poprvé koupil minerálku v umělohmotné láhvi, přišlo mi to divné. Od té doby se takřka neomezeným možnostem plastu nepřestávám divit. Šroubovice na hrdle láhve po čase ztratila polovinu závitů. Láhev nakonec zavíčkujete, ale, jak říkám, až nakonec. Stěny této láhve se ztenčují na zlomek milimetru. Láhev se vám začíná v rukou ohýbat, jako by tekla. Zatím drží po kupě, ale, jak říkám, zatím. I to je držení cen při zemi. Na výrobku se šetří. Tomu se říká skrytá drahota.
Sedím ve fialové úřadovně telefonní společnosti. Zase mi vypršela smlouva a znovu přemýšlím o výhodném tarifu. Nejsem na to sám. Slečna, oblečená do barev místnosti, uznává, že platit za dvě telefonní číslo a za jeden internet 1225 korun není terno. Slibuje, že ušetřím, a k daným možnostem mi přičítá XY televizních programů za tisíc tři sta šedesát. „Slečno,“ povídám, „televizní programy dnes skoro nikdo nechce. Jejich informační hodnota se většinou drží průměru a níž. Už jsme se toho přejedli. To, že mi dosavadní situaci podražíte o 135 peněz, není sleva, ale zlý sen.“ Tarif za dvanáct set jsem si vynutil jedině pohrůžkou, že rádoby sleva mě zvedá ze židle a nutí odejít ke konkurenci. Smlouvu, kterou jsem si vymohl, slečna – firma odmítla vytisknout na papír, orazítkovat a předložit k podpisu. Slečna – firma mě chlácholila, že výhodou mé (virtuální) smlouvy je její neurčitá doba. „Máte pravdu,“ uznal jsem. „Dohoda, kterou může kdykoli zrušit váš jakýkoli jiný tarif – produkt, je pro vás (pro firmu) skutečně výhodná…“
V zažitém kapitalismu snadno pozorujeme mezi lidmi dělítko, kterému se odjakživa říká třídní rozdíly. Nehodlám takový výraz zesměšňovat. Jen bych rád podotkl, že třídní rozhraní nepokládám za ukazatel, ale za výsledek ukazatele. Kapitalismus umožňuje dělit nás na ty, kteří jsou a kteří nejsou do kšeftu. Jedny baví činorodě vydělávat, mají podnikavého ducha. Druhé lidi baví něco jiného, mají holt jiného ducha. Abychom ještě dovedli žít společně a ziskuchtivost aby se nevymkla z rukou, měla by mezi lidmi do kšeftu a lidmi do něčeho jiného stát jakási etická mázdra, která v pravý čas povyhazuje kupčíky z chrámu. V současnosti (Janova zjevení) netvoří etickou mázdru ani náboženské předpisy, ani filosofické mravní imperativy, ani čistě zvykové právo. Zatím bývají pojistkou snesitelného jednání zákony státu, v posledních letech narušované lidskoprávním globalismem. Proto se samotný státoprávní ručitel etické mázdry stává polem zápasu.
Mezi vůlí vydělat na lidech a vůlí vydělat na zvěři stojí ve skutečnosti jediná právní hráz – původní práva člověka, která vyrůstají z teorie společenské smlouvy. Společenská smlouva se jako všestranně schválený pořádek ve skutečnosti odehrála málo kdy málo kde… Otevírají se časy nových a ještě novějších lidských práv, pomalu bez záruky původních práv člověka. Mezi původní práva člověka patřilo například právo na život. Zbavení života se za určitých okolností trestalo od pradávna. Právo na život mívalo přednost před právem na migraci. Mívalo přednost před právem na výdělek ve stavu obecného ohrožení. Mívalo přednost před snahou znesvářit (poštvat) veřejné mínění i před právem na potrat z pohodlnosti. Staré právo, postrádané mezi všemi opravdovými uprchlíky, je právo na nepostradatelnost domova. Dále ho postrádají místa zasažená globalismem. Důležité je právo na rovnoprávné zacházení. To byla deviza původní občanské společnosti. Citlivé uplatňování jedněch zákonů pro všechny umělo rozlišit mezi neprávem vylučovanými a vylučujícími se. Mezi stiženými nepřízní a příživníky. Mezi snahou a nečinností.
Úmysl některé lidi zvýhodnit oproti jiným lidem, to je úmysl lidi mezi sebou znerovnoprávnit. Ledoborcem větších a menších práv bývá v novější době politický aktivismus, který mívá až tři hlavy: Hlava pouliční dovede dělat kravál a testovat veřejnost i složky zákona. Hlava mediální umí vykreslit kladné a záporné profilové skupiny, podílí se na tvorbě subkultur a životního stylu. Třetí hlava je lobby mezi těmi, kdo platí politiku a hlasují o zákonech. Prozíravější aktivismus se spíš snaží vystupovat v rozměrech šedé eminence. I tak jej můžeme rozpoznat. Vytrácí se v něm totiž hranice mezi pocitem a poznáním. Mezi publicistikou a propagací. Mezi opravdickými úmysly a balamucením (úmysly na oko). Typický bývá příklon k situační etice (sběr politických bodů). Vítězí ideové stanovisko.
Většina lidí má své vlastní ideje. To proto jsme lidmi, že myslíme, něco si představujeme, něco nějak nazíráme i prozíráme. Není zlé mít své ideje. Politický aktivismus v užším významu je silné skupinové sepětí s důrazem na účelovou dělbu práce. Jeho lidé si postupně berou do hlav víc společných idejí než svých vlastních. Stávají se úzce kolektivně zaměřenou myslí. V tom je situační síla aktivismu, v tom ale jsou i jeho konečné meze. Jeden určitý aktivismus málo kdy osloví většinu národa. A neosloví-li, začíná se hněvat…
Vzpomínáte na moudrou vánoční pohádku Anděl Páně I., Anděl Páně II.? Není úzce křesťanská, je široce křesťanská. A praví se v ní, že viníci, než dojdou nebeské spravedlnosti, zřejmě budou předáni spravedlnosti světské. Z vesmírného hlediska je celkem možné, že světská spravedlnost působí spíš jako pohlavek, než jako terapeutický rozhovor zakončený nezbytným pokáním, které očišťuje. Jestliže nebyla naše poněkud strohá světská spravedlnost zneužita, ctí alespoň tu zásadu, že práva mám taková, jakým odpovídají mé skutky. Jinými slovy, důraz se stovky let kladl na vazbu práv a povinností. To je to, co lidskoprávní úsilí často snad ani nechce vzít v potaz. Proč by se měl vrah ve vězení dívat na televizi, když zabil někoho, kdo se třeba také rád podíval na televizi? Proč by zloděj v arestu nemusel pracovat, když jím okradený (ošizený) člověk musí teď pracovat o to víc, aby se domohl bývalých prostředků? Trest přece není odpočinek.
Snad byste namítli, že jsem člověk primitivních, tedy prvotních – dřívějších názorů. Odpovím, že relativizace viny a trestu může souviset s nárůstem kriminality i s poklesem věkové hranice u delikventů nováčků. Rodič mi ledasco zatrhnout nesmí, učitel mi může udělat máloco. Co mi může provést zákon? Nová lidskoprávní situace do kalných vod nevýchovy s malým množstvím výchovných pák směřuje. Opozice k tvrdým školám s karcerem a rákoskou dnes neplatí, poněvadž dnes není takových škol. Masové nedostatky vyhlížejí jinak, než vyhlížely dřív, a tak se karta pokroku obrací. Svého času rebelanti se namnoze stali strukturami. Svého času novátoři nezřídka třímají glóbus zpátečníků, a snad jen průkopníkům se vede stále stejně bledě.
Vraťme se do fialového prostředí s mobilními telefony, nebo do prostředí obchodního domu, co „drží ceny při zemi“, a kde zítra minerálku zavíčkuješ o něco hůř než dnes… Přiznejme si pod obrazem novější třicetileté zkušenosti, že snaha vydělat na lidech lidem moc nepomáhá. S nadsázkou nás taková snaha posouvá od místa zákazníka u řeznického pultu na tu druhou stranu, tam, co visí, však vy víte, co. Pokud by mělo být normální, čili přijatelné, že lidskoprávní poměry budou do budoucna zobchodovatelné, ona nadsázka docela padá.
Nechci vás šturmovat k politickému aktivismu. Stačí, budeme-li aktivními Čechy, občanskoprávně bdělí a zasahující lidé.
