Tuhle krizi nesmíme promarnit

Zbyněk Fiala

Zbyněk Fiala

24. 3. 2020 VašeVěc
Změna státního rozpočtu se schodkem teď už 200 miliard korun má hlavně symbolický význam. Nikdo neví, co se letos s ekonomikou stane. Nové číslo pouze naznačuje směr, půjde to dolů. Tak to v krizích bývá, ale krize lze využít jako příležitost k zásadní změně. Bude-li k lepšímu, pak by šlo o investici.


Kolik nás bude ten nepatrný prevít stát? Platný státní rozpočet ve výši 1,6 bilionu korun představuje 29 procent z HDP, který loni činil 5,5 bilionu korun. Navýšení schodku státního rozpočtu o 200 miliard korun je tedy přesunem v rozsahu necelých čtyř procent HDP. Určité tempo výdajů už je nastaveno. Platí se těm, kdo zůstali s dětmi doma, dojde na kurzarbeit, odkládají se daně, ruší se několik měsíců pojištění části populace, chystají se garantované půjčky, které později také nakouknou do státní kasy.

Výše dluhu se bude odvíjet od toho, jak dlouho to bude trvat. A to je přesně to, co nevíme. Podle některých teorií nelze dopad pandemie zmírnit, jen lépe rozložit v čase, aby se nezahltila kapacita nemocnic. Nejdelší časové vymezení jsme zatím zaslechli z prostředí krizového štábu, že hranice budou zavřeny třeba i dva roky. Bližší je termín možného otevření škol, snad v půli května, ale kdoví jestli. První zmírnění nouzového stavu lze očekávat v půli dubna, možná. Nejspíš bude kombinováno se zpřísněním v ohniscích nákazy.

Na druhou stranu, léky jsou na cestě. Mnohem jednodušší než s remdesivirem je situace s antimalarikem, které u nás užívali také revmatici (zmírňuje záněty) a pacienti s lupénkou (pomáhá při autoimunitních problémech). Ukázalo se, že také zkracuje období množení koronaviru SARS-CoV-2 v organismu, to by urychlilo léčbu. Tenhle lék z roku 1955 byl běžně v lékárnách, teď bude soustředěn na intenzívní léčbu korunáče. Kubánci zase pracují s interfereonem a vybavili jím lékaře, kteří vyjeli na pomoc Itálii.

Ale to, že fabriky časem znovu roztočí kola, neznamená, že ekonomika se nadechne a pojede v dřívější síle. Svět neuzavřou jenom hlídky na hranicích. Zpřetrhané dodavatelské vztahy se nemusí dařit obnovovat. Někde to nedovolí pokračující epidemie, jinde zkrachovali partneři, a promluví do toho i spotřebitelská poptávka, která může spolupráci s některými regiony úplně odmítnout. Ale i kdyby spotřebitelé nakupovat chtěli, odbyt může uváznout na tak prostinkém faktu, že kapsy budou prázdné a lidé pomelou z posledního.

Když jsem se dříve bavil s někým s opravdovým vlivem o tom, jak změnit přílišnou závislost české ekonomiky na exportu, a to ještě jen aut a zemědělských surovin, a ke všemu většinou jen do Německa a EU a jenom v podnicích se zahraničními vlastníky, krčili rameny. Karty jsou rozdány, teď už se nedá nic uhrát, stačí, když se nepodhodíme. Je to jako chytat rukama rozjetý vlak.

Jenže ten vlak zpomaluje a možná se úplně zastaví. Otvírá se okénko příležitosti k přehození výhybky domů.

Náznaky příležitosti už lze vyslechnout i shora. Třeba prezident Miloš Zeman, známý svými konzervativními stanovisky, najednou zmínil možnost obratu trendu, který nás hnal do rostoucí urbanizace. Roku 2050 mělo žít ve městech 80 procent světového obyvatelstva. Co když se tento trend obrací k „deurbanizaci“? Zeman to zmínil na setkání s vítězi soutěže o nejlepší vesnici. Motiv vidí spíš uvnitř, lidem se začne na vesnici líbit.

To by se tam museli také něčím živit. Stále častěji se ukazuje, že prvním impulzem k obnově hospodářského života v nějaké komunitě je vybudování společného energetického zdroje, třeba komunitního větrníku s nějakým solárním zdrojem, bioplynkou a případně i akumulací. Je to investice, ze které poplyne snadno předpověditelný dlouhodobý příjem, proto si na to lze půjčit. Kdyby na to stát přispěl, zkrátí se období návratnosti a obec má finanční zdroj pro další rozvoj lokálních hospodářských aktivit.

Prožil jsem teď pár týdnů přípravou televizního dokumentu o tom, jak naši společnost promění nastupující technologie. V Praze a Brně máme evropská centra excelence pro spojení strojírenství a umělé inteligence. Síť RICAIP, která vzniká společně s nejlepším německým pracovištěm, usiluje o vznik univerzálních výrobních jednotek nabízejících výrobu jako službu. Taková jednotka dostane digitální předlohu a převede bity do atomů, řádky programu do hmoty. Výroba bude pružná, okamžitě přizpůsobitelná novému zadání.

Tlak na decentralizaci je objektivní. Jak mi vysvětlil profesor Vladimír Mařík, vědecký ředitel CIIRC ČVUT, autorita v oboru umělé inteligence, systémy se stávají tak složitými, že jejich centrální řízení je prakticky nemožné. V podstatě dnes můžeme složitý systém modelovat a řídit pouze jako kooperující skupinu autonomních samostatných jednotek, z nichž každá plní předem danou funkci lokálně a s ostatními komunikuje a vyměňuje si informace globálně. Já v tom slyším – globální zdroje informací a samostatné místní výrobní jednotky se širokou škálou schopností.

V podobném duchu mluví i ředitel RICAIP Tilman Becker, doktor přírodních věd, který vidí perspektivu návratu výroby ze zámořských „offshorových“ center, zpátky do EU a regionů. Také ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček vyjádřil naději, že potřeba přizpůsobování změnám v globální spolupráci nás přivede k obnově místní výroby na podstatně vyšší technologické úrovni. Doporučil přitom využít opuštěné průmyslové stavby, kterými je republika poseta. Jenže při jiné příležitosti se do toho trochu zamotal a začal odmítat orientaci na bezuhlíkovou ekonomiku. Chce se nad tím tvrdě utkat s EU a nejspíš vybojovat pokračování konkurenční nevýhody ze století páry…

Tak uvidíme. V každém případě se budou vydávat obrovské peníze. Vraťme se k částce 200 miliard korun, o kterou má narůst schodek státního rozpočtu (s největší pravděpodobností to bude víc). Jak si tu částku představit? Státní rozpočet v původní výši 1,6 bilionu korun je shodou okolností zhruba stejně velký jako celkový dluh vládních institucí. Ten je v poměru k HDP také pod 30 procenty. Nezapomínejme však, že v letech 2012-2013 byl tento dluh na 45 procentech HDP, o polovinu vyšší. Ani zdaleka tedy zatím nemíříme tam, kde jsme byli.

Jinou věcí je, že HDP nejspíš klesne a produktivita se sníží, to problém přifukuje. Ale kdyby nás zajímal jen rozpočet a dluh, nebe se neřítí, je tam prostor. Ministryně financí Alena Schillerová není v tomto ohledu daleko od pravdy, když říká: „Česká ekonomika je silná, stav našich veřejných financí dobrý, bankovní sektor je mimořádně zdravý, rozpočty samospráv mají bezprecedentní rezervy, a také zdravotní pojišťovny jsou na tom dobře. Máme polštář, díky kterému rány tuzemské ekonomice maximálně zmírníme.“

Mnozí z nás ani netuší, co už jsme dokázali vydržet. A zapomeňme na 90. léta, ta už přebolela. Držme se současnosti. Řadu let odvádíme zahraničním investorům 300 nebo více miliard korun ročně na dividendách a dalších výnosech. A protože se většinou jedná o firmy, které jsou přímo nebo smluvně součástí nadnárodních celků, můžeme klidně přičíst ještě skrytý odvod srovnatelné částky ve formě vývozu zisku, který se odehrává v nevýhodných platbách a nevýhodných cenách. Zdůvodňuje se to snadno. Česká ekonomika produkuje střední přidanou hodnotu. Střední je nižší než vysoká, kterou najdeme v konečném produktu u finalisty. Jsme jen dodavatelé, naše ceny jsou proto jiné.

Peněz se tedy nelekejme, na množství nehleďme. Kdyby se vláda s tím schodkem spletla a nový dluh jí naskočil – jako za Kalouska – třeba nad půl bilionu, můžeme to vyhodnotit až podle výsledku. Za Kalouska jsme si za ty peníze koupili další hospodářský pokles, to je jako nechat se obrat a ještě zmlátit. Teď se vydávají peníze pro lidi, kteří na pár týdnů nebo měsíců přišli o příjem, ale nesmí přijít o práci. Zatím jsme neodbočili špatným směrem.

Ale i kdybychom vládní sekeru opravdu zaťali tak hluboko, pořád je to nic proti nákladům na intervence ČNB do snížení kurzu koruny v letech 2013-2018. Ta stála desetkrát víc, než vláda požaduje. A dosáhla toho, že koruna, kterou charakterizovalo od začátku milénia trendové posilování, se vrátila k hodnotám z roku 2008. Takže jsme vyhodili dva biliony korun a dvanáct let k tomu.

Pandemie koronaviru není čirý přírodní úkaz, který by přišel, ať děláme, co děláme. Podobně jako její obdoba před sty lety, španělská chřipka, je důsledkem hluboké globální krize. Toto tvrzení samozřejmě pobouří ty, kdo na současném stavu pohádkově vydělávají. Budou proto radit, abychom se co nejrychleji vrátili se k původnímu stavu. Budou trvat na tom, že hudba na horní palubě Titaniku musí znovu začít hrát.

Tuhle krizi však nesmíme promarnit.