11. 3. 2020 Tribun
Pokud žádnou zimu ani romantiku nevidíte, vězte, že já také ne. Přitom pamatuji jak sníh, tak romantiku, ale poslední dobou je sněhu čím dál méně (letos nebyl už vůbec žádný) a romantiky také, tu postupně vytlačují turisté a komerce. Možná, že někdo umí ještě vyfotit Prahu tak, aby v sobě měla něco tajemného, ale já už to nesvedu. Město, ve kterém jsem se narodil, a které ještě před pár desítkami let dýchalo tajemnem, je mrtvé.
Stal se z něj Disneyland pro turisty, zbyly z něj jen nablýskané kulisy. I když většina domů stále stojí tam, kde vždy stávala, a většina ulic se jmenuje tak, jak se vždy jmenovala, je to už jiné město. O poznání bohatší a o poznání chladnější. Lidský rozměr se vytrácí. Já se v Praze narodil a žiji v ní celý život, přesto se v ní čím dál tím víc cítím jako cizinec a centru se už vyloženě vyhýbám.
A nejsou to jen davy turistů a hospody, kam se člověk bojí vstoupit, aby mu nedávali najevo nelibost nad tím, že není movitý turista, kterého by mohli oškubat, je to i – a možná především – uzavřený Pražský hrad a vstupné tam, kam jsem dřív chodil volně, jako je sv. Vít nebo Zlatá ulička.
Ta fotka to vlastně vystihuje velice věrně: je banální, nezajímavá, prázdná, zbytečná. Nalijme si čistého vína: současná Praha má asi takový genius loci, jako montovaná tovární hala někde u výpadovky. A stejně tak i funguje, stejně tak se k ní lidé chovají. Mnoho z nich v přesvědčení, že tak to je správné, tak to má být.
Vítejte v Praze, výkladní skříni devastační prosperity.
