Petr Žantovský9. 3. 2020
Před nedlouhým časem vyvolal veřejnou polemiku film, věnovaný Janu Masarykovi (1886–1948), synu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a v exilové i poválečné vládě ministru zahraničí. Onen film byl poměrně přesným dokladem toho, jak s ubíhajícím časem máme tendenci zjednodušovat a trivializovat lidi, události a okolnosti, jak z toho všeho děláme černobílý obrázek pravdy a lásky, případně lži a nenávisti.
Proč to zdůrazňuji? V dnešní době, krátce před 75. výročím ukončení 2. světové války, se znovu vede, nejen v naší zemi, ale bohužel i v ní, diskuse o míře zásluh té či oné protinacistické mocnosti. Přitom už desítky let, před listopadem 1989 i po něm, se generace žáků a studentů dovídaly, že za té strašné války, které Rusové říkají „Velká vlastenecká“,
zahynulo nejen cca 6 milionů Židů v důsledku vyhlazovacího úsilí německých nacistů, ale také cca 26 milionů občanů tehdejšího Sovětského svazu padlo na bojištích té války proti Hitlerovi. Mnozí z nich i během osvobozovacích akcí ve střední Evropě, a samozřejmě u nás, na území Protektorátu. Nu a pak se z úst novináře Klvani, který vystupuje na veřejnosti velmi autoritativně a zjevně chce být brán vážně, dozvíme, že na jaře 1945 naši zemi Sovětský svaz neosvobodil, nýbrž přepadl. Není v tomto ahistorickém omylu sám. Jeden polský ministr svého času pronesl též velmi „zasvěcenou“ myšlenku, totiž, že koncentrační tábor Osvětim osvobodili nikoli Rusové, nýbrž Ukrajinci. Usoudil to z toho, že operace se zúčastnily jednotky 1. Ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva. Chytrý ministr podle názvu došel k domnění, že vojáky té jednotky byli Ukrajinci. Zřejmě mu jeho poradci nebyli schopni vysvětlit, že názvy „frontů“ se neodvozovaly podle národnosti vojáků, ale podle místa, kde se „front“ zformoval a odkud byl vyslán na jednotlivá bojiště.
Těmito nesmysly jsme z veřejných zdrojů krmeni čím dál víc a častěji. Tu a tam to nějaký obzvláště disponovaný starosta doplní záměrem postavit v Praze nacistům rovnou pomník, zatímco jiný starosta by se zase rád zbavil pomníku velitele právě onoho frontu, maršála Koněva.
O důvodech onoho přepisování dějin asi není třeba dlouze spekulovat., Cílem je už několik desítek let revize výsledků války a anulace Benešových dekretů, rovnajících se de facto předání nejprve majetku, a poté zřejmě i území naší země do rukou potomků „hnědého moru“.
Proto jsem se také vrátil k textům Jana Masarykova z posledních týdnů války. Dočtete se v nich, jak tehdejší šéf české diplomacie komentoval dění těsně před koncem války a těsně po něm, jak viděl roli jednotlivých spojenců protinacistické koalice, a také jaká byla jeho přání pro budoucnost naší země a jejích vztahů k vítězným mocnostem. Aniž bych měl ambici cokoli k Masarykovým slovům dodávat, mám za to, že budete možná na mnoha místech toho textů překvapeni.
Tím spíše, že za pár dní si připomeneme vstup nacistických vojsk a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Není totiž vyloučeno, že i u příležitosti tohoto truchlivého výročí velcí tlampačové naší současnosti přijdou zase s nějakou inovativní historickou myšlenkou.
13. února 1945
Oslavujeme pád Budapešti. Němci zle odplatili Maďarům za dlouholetou pomoc a spolupráci. Z osvobozené Budapešti není daleko do Vídně a Bratislavy. Podíváte-li se na mapu, ihned pochopíte, co to znamená. Z druhé strany táhnou ruští bohatýři na Drážďany, blíží se k Ještědu, Pradědu, Sněžníku a Sněžce. Teď právě v tuto hodinu musíme sovětským osvoboditelům dokázat, že jsme hodni oběti, kterou přinášejí, tak aby naše drahé Československo zase volně vydechlo. Teď v tuto hodinu je třeba vykasat rukávy a vypnout všechny síly, aby ti němečtí přivandrovalci od nás utíkali ještě rychleji, než se k nám přihnali, a aby utíkali s prázdnýma rukama, tak jako přišli. O to se musíme postarat vy a my. Je to naše velká historická povinnost.
A teď slovo o krymské konferenci. Než se tři velcí státníci sešli, našlo se dost sýčků, kteří vykládali, že při této konferenci dojde k roztržce, že jsou nepřekonatelné různice mezi velkými Spojenci, zkrátka vědomě kalili vodu. Tito sýčkové byli nejen v Německu, ale i v neutrálních zemích, a dokonce i v zemích spojeneckých. Výsledkem krymské konference, která je triumfem
spojeneckého státnictví, dostali důkladně za vyučenou. My malí i menší, jejichž štěstí, klid a budoucnost tolik závisí na vzájemné dobré vůli mezi velmocemi, můžeme od srdce blahopřát sobě i jim, že dospěli k tak dalekosáhlým rozhodnutím a k vyjasnění všech zásadních a základních problémů. Představte si, že se nestalo nic menšího, než že tři velmoci sňaly z Evropy a z nás jednou provždy německou žravou můru. Německo jako velkoříše a vojenská moc je již odbyto a náleží minulosti.
Já osobně jsem od roku 1938 vždycky bouřil a brojil proti pruskému generálnímu štábu, tvrdil jsem vždycky, že Hitler a generální štáb jsou stejně vinni. Dnes vám to naplno řekly velmoci, architekti nového světa. Německo už nikdy nebude znepokojovat své sousedy a celý svět, už nikdy se nevrhne na Československo a už nikdy nebudeme poslouchat nabubřelou Deutschland, Deutschland über alles a Horst Wessel Lied.
Ale to není všechno. My v Evropě máme ještě mnoho jiných starostí. Události v některých osvobozených zemích ukázaly, že nacismus po sobě zanechal bídu a rozvrat, nedůvěru a strach. Velmoci s velkolepou samozřejmostí pochopily, že i v těchto věcech musí postupovat společně a že musí pomoci nejen hospodářsky, ale i mravně.
O nás se na Krymu nemluvilo. Československo není v komuniké jmenováno. To je dobré znamení. Znamená to, že nemáme mezinárodní problémy, že vnitropoliticky držíme pohromadě a že Stalin, Roosevelt a Churchill věří, že budeme hodni blížící se svobody. Prezident Beneš, uznávaný za hlavu státu jak doma, tak i v zahraničí, je přijímán jako skutečný vůdce národa jak lidem, tak politickými činiteli. My zachováme národní frontu, a to jak mezi lidem doma, tak mezi politickými skupinami v exilu.
Připravujeme se domů a jednáme o všech věcech zde mezi sebou a s našimi přáteli v Moskvě. Jednání jde dobře a jsem přesvědčen, že doma budeme všichni postupovat svorně, ve vzájemné důvěře, abychom dokázali světu, že si umíme demokratický řád, o kterém se mluví v krymské deklaraci, nastolit, obnovit a uhájit sami, vlastní vůlí, vlastním přesvědčením a vlastní prací. Budeme ovšem potřebovat hospodářskou pomoc, poněvadž po německých ničemech zůstane svědectví nedostatku a bídy.
Naše velká a trvalá vděčnost patří slovanským osvoboditelům, naše velká vděčnost patří třem velkým státníkům a naše velká vděčnost patří Prozřetelnosti, která v této chvíli, v dějinách lidstva nejkritičtější, vložila budování nového světa do rukou Winstona Churchilla, Franklina Roosevelta a Josifa Stalina a nám dala Edvarda Beneše. My Čechoslováci věrni a vděčni zůstaneme.
21. února 1945
Ukončujeme důležitou, vyčerpávající, ale definitivně kladnou kapitolu našich bouřlivých dějin. Začínáme novou, nemýlím-li se, tu nejdůležitější ode dne, kdy prý na Řípu stanul praotec Čech. Prezident Beneš vám řekl, jak si naše příští podnikání představuje. Stejně jako on, tak i já, my i vy, všichni víme, že s programem, který jsme si vytkli, nebude lze doopravdy začít, dokud celá země nebude osvobozena. Přípravy děláme a děláte, ale teprve po poradě s vámi po osvobození Prahy začneme pracovat, abych tak řekl, načisto.
Ze všech Čechoslováků v cizině jsem snad k vám já mluvil nejčastěji. Děkuji vám za to, že jste mne poslouchali a že jste mně věřili, stejně tak jako já vždycky a bez výjimky věřil vám. Představím-li si, co vás i mne potkalo ode dne, kdy jsem 8. září 1939 oficiálně zahajoval
Československý rozhlas v Londýně, jde mi hlava kolem. My v zahraničí jsme měli tu ohromnou výhodu, že jsme žili ve svobodě, kdežto vy jste museli dlouho a dlouho tajit čistou hudbu duše českého a slovenského člověka. Dnes Leningradští, Moskevští, Stalingradští, Charkovští a Kijevští, ale také Londýnští a Washingtonští společně jsou dohodnuti vás co nejdříve osvobodit. Sovětští ukazují cestu.
Až k tomu bude čas, budu vám povídat o Anglii, o této slušné, klidné, hrdinné a nesmlouvavé zemi, o jejích pohostinných, skromných a nevtíravých, statečných lidech. Britové nás mají rádi. Zvykli si na nás a my na ně.
Za pár dní se prezident Beneš vrací přes Moskvu domů, jediná hlava malého státu, která má s vítěznými Sověty smlouvu o přátelství, pomoci a spolupráci. Tento dokument se neopírá jen o vůli vlád – to by samo o sobě nestačilo – ale i o vůli našeho lidu doma. Byl posvěcen krví našich synů a je a zůstane naším cílem naplnit jeho slova činy i duchem. K tomu je třeba, abychom jeden při druhém pevně stáli a abychom teď co nejintenzívněji o svou svobodu bojovali, abychom tak směli ve svobodě, svornosti a práci klidně žít.
Odcestujem s pánom prezidentom nejprv sám do Moskvy, aby som sa aj ja poďakoval za zmluvu, za Košice, za Poprad, za Levoču, za náš armádny zbor a za všetko, čo pre nás v tejto vojne urobili, robia a ešte urobia. A potom na chvíľu pôjdem sa kuknúť na Slovensko – keď aj nie do Turca a na Bystričku – predsa len domov pod Tatry, blízko Kriváňa a nedaleko tých hôr, kde dnes naši partizáni platia Nemcom čásť dlžby – a my všetci budem skopčákom platiť dlho a tvrdo. – Vigyáz Tiso – Achtung Bienert. (Pozn. Zde je míněn poslední předseda kolaborantské protektorátní vlády Richard Bienert, děd jisté Terezie Kaslové, která se ve sporu s dnešním českým presidentem tak ráda ohání slovy jako právo, spravedlnost, možná i ta pravda a láska občas padne. Pozn. PŽ)
11. dubna 1945
Jsem na pár dní v Londýně na cestě do San Franciska. Je to zvláštní osud – jedu z Londýna přes Moskvu a Londýn a přes San Francisco do Prahy. Ano, do Prahy. Zaplať Bůh. Jsem však velmi vděčný, že se mi dostalo té cti a radosti navštívit slovanskou metropoli Moskvu, pohovořit s vedoucími činiteli Sovětského svazu, zjistit, že oni a ruský lid nás mají rádi, vědí o nás a vidí v nás věrné spojence.
Záviděl jsem Benešovi a nové vládě, že už jedou domů, ale rozkaz je rozkaz, tak jedu do Kalifornie, kde možná budu rokovat o příští světové mírové soustavě, zatímco Praha bude osvobozena a já u toho nebudu.
Program nové vlády je velký a ukládá jejím členům historickou odpovědnost. Příští měsíce budou obzvlášť obtížné – tentokrát to nebude jásavé, radostné, jako tomu bylo v roce osmnáctém. Přijdeme domů k našim milovaným, unaveným a očekávajícím pomoc, rychlou a trvalou. Na Slovensku je nedostatek takřka všeho a v českých zemích to nebude o mnoho lepší. Proto se dívám střízlivě a realisticky na povinnosti nás všech a při vší vděčnosti za konečné osvobození Čechů a Slováků nejsem ani chvíli bezstarostný.
Ale při tom všem, pro nás všechny, kteří jsme, každý jak uměl, šest let pracovali, chvíle osvobození bude mohutnou vzpruhou k další intenzívní práci. Už aby to bylo. V Moskvě jsme viděli zblízka ohromnou sílu – morální a fyzickou – sovětského lidu. Měli jsme příležitost obdivovat ruské umění – divadlo, balet, hudbu a všestranné kulturní podnikání těžce
zkoušeného slovanského spojence. Byl jsem ve velké továrně a viděl jsem, co Rusové umějí a jak jsou hrdí, že mohou pomáhat bojujícím hrdinům. Myslím, že jsme se všichni v Moskvě hodně naučili.
V Londýně už přes týden nevybuchují Hitlerovy obludné vynálezy. Přeji to Londýnským, s kterými jsme se víc než pět let dělili o starosti, nebezpečí, někdy i radosti z celého srdce.
Smyčka na hrdlech gangsterů a jejich pomahačů se definitivně utahuje. Běda těm, kteří pohoršení přinášejí, stokrát běda těm, kteří světu přinesli tolik pohoršení, utrpení, smutku a spouště – žádný pardon, žádné alibi. Vymýtit, rozdupat a pro všechny časy znemožnit, to je náš a váš program. Ukažte spojeneckým osvoboditelům, že jste hodni těch obětí, které nám přinášejí.
Naše osvobození je a musí být zpečetěno společně prolitou krví za lepší budoucnost našich nevinných děcek. Jedu přes San Francisco do Prahy a mám vás moc rád.
5. srpna 1945
Sedm let jsem se těšil na československý mikrofon. Těch cizozemských jsem měl až dost. Konečně mně to vyšlo. A tak se s vámi srdečně vítám a ze srdce vám děkuji za to, že jste mne po celou válku poslouchali, i když to nebylo zaměstnání právě bezpečné.
Ani nevíte, jak mne trápila myšlenka, že někdo z vás to poslouchání odstůně. Ale zaplať Pánbůh, že je to už za námi, a dnes, máte-li ovšem přijímač, můžete poslouchat volně a můžete si natočit kteroukoliv stanici chcete tak, jak to má být a musí být v slušném demokratickém státě.
Byl jsem požádán, abych vám něco řekl o konferenci v San Francisku. Byla to konference dlouhá, trvala devět neděl, únavná a komplikovaná. Ale na dobré vědomí a svědomí vám mohu říci, že s výsledkem můžete být spokojeni. Malá, skromná, ale pracovitá delegace československá velmi dobře pracovala a zaslouží si našich díků. Základní podstata naší politiky, to jest úzká spolupráce se Sovětským svazem, se na konferenci v San Francisku velmi pěkně projevila. Spolupráce s delegací sovětskou byla každodenní, intimní a přátelská. Skoro všechny požadavky, s kterými jsme do San Franciska přišli, byly vyplněny a charta, kterou jsem vaším jménem podepsal, je dokument dobrý, který, budou-li jej všechny zúčastněné státy loajálně plnit – a jsem přesvědčen, že budou – může zajistit dlouhý a blahodárný mír.
Na rozdíl od Společnosti národů ženevské, která teoreticky vyhovovala všem požadavkům poválečného světa roku 1918, která však neměla možnost být rezolutní a třeba i se zbraní v ruce zasáhnout proti rušitelům míru a agresorům, Spojené národy, abych tak řekl, mají zuby. Já sám jsem se v konferenci ztotožnil s tezí, že první a nejdůležitější podmínkou je, aby se dohodly velmoci, které budou mít největší odpovědnost a na něž padne největší tíha všech příprav k zamezení příští války.
Tato teze zvítězila. Sovětský svaz, Spojené státy americké, Velká Británie, Francie a Čína se dohodly a odpovědnost přijaly. To znamená, že nám zaručují bezpečnost.
V nejbližší době vydáme celou novou chartu s podrobným vysvětlením a prosím vás pěkně, abyste si ji přečetli. Nebude to snad čtení obzvlášť zábavné, ale přece jenom bude dobře, když
vy, vzdělaní a inteligentní demokrati, budete vědět, na jakých základech bude záležet příští mírový, demokratický a sociálně spravedlivý rozvoj těžce zkoušeného lidstva.
Mluvím-li o San Francisku, nemohu nevzpomenout na našeho dlouholetého dobrého a obětavého přítele prezidenta Roosevelta, který nám odešel právě v tu chvíli, když jeho, abych tak řekl, děcko se učilo v San Francisku chodit. Každý pořádný Čechoslovák musí na něho vzpomínat s velkou vděčností.
Měl jsem v San Francisku příležitost hovořit s Rooseveltovým nástupcem, prezidentem Trumanem, a shledal jsem v něm muže rozšafného, výborně informovaného a energického. Projevil své přátelství k naší republice a pevnou víru v naši dobrou budoucnost. Bylo mi velkou ctí a radostí spolupracovat se sovětským komisařem věcí zahraničních Molotovem, který v San Francisku hrál velmi důležitou roli. Tam také jsem byl v úzkém kontaktu s tehdejším ministrem anglických věcí zahraničních Anthony Edenem, který byl po celou dobu svého úřadování naším neochvějným a loajálním přítelem. Za Mnichova se choval vzorně a po celou dobu té nekonečné války vždy byl nápomocen radou i skutkem. Dnes odchází z veřejného života a já, i vaším jménem, mu ze srdce děkuju.
Delegace československá se spřátelila s většinou zástupců těch tak rozdílných vlád, které v San Francisku byly zastoupeny. Rezultát San Franciska ukazuje, že plodná a trvalá spolupráce mezi státy, které mají zcela rozdílnou politickou filozofii, je možná a na této spolupráci bude tolik záležet. Obzvlášť bych chtěl akcentovat nutnost spolupráce Spojených států amerických se Sovětským svazem. To jsou dnes ty dvě velmoci, které musí tvořit hlavní sloupy příštího míru. Rozumí se samo sebou, že také Velká Británie, Francie a Čína budou hrát důležitou roli.
Opakuji ještě jednou, že se San Franciskem můžeme být spokojeni a že to pro nás dopadlo dobře.
A teď, předtím, než vám povinšuju dobrou noc, chci vám ještě říct, jak se mi Praha líbí, jak za těch sedm let v mých očích ještě zkrásněla. Jak moc jsem byl dojat, když jsem předevčírem jel pohladit památku Lidických a když mi tam předvedli nejmladšího občana Lidic, který se v Praze narodil v den té německé bestiality. A tak byla zachráněna i jeho maminka. Vím ovšem také, že u nás všelicos ještě bude chybět. Vždyť to jinak nejde po tak dlouhém destruktivním běsnění. Ale když jste to všechno doma přečkali, přečkáte ještě i tuto přechodnou periodu, kdy bude nedostatek nových věcí, které si tolik zasluhujete.
Opakuji ještě jednou, bez vás bych nebyl býval mohl mluvit do rozhlasu. Vědomí, že vy vytrváte, že se neshrbíte a že v pravý okamžik Němce vyženete z Prahy, to mi dodávalo síly v dobách, kdy se mi po vás tolik a tolik stýskalo. Ale už je čas přestat se sentimentalizováním. A jak jsem vám říkával z Londýna, z New Yorku a San Franciska: Hlavy vzhůru a jde se! Mám tak trochu příjemný pocit, že jsme se navzájem nezklamali. Na viděnou!
