Svět ruskýma očima 545

Erdogan dal Putinovi ultimátum

Ljubov Stěpušova
30. ledna 2020

Ultimátum zní: Buď Rusko přeruší útok syrské armády na Idlíb, anebo Turecko učiní „vlastní opatření“. Co může dělat a bude něco dělat?

Ve středu zabrala syrská armáda klíčové město Maarrat en-Nuuman v provincii Idlíb při útoku na stejnojmenné hlavní město – poslední tvrz terorismu v zemi. Představitel syrské armády generál Mayhut oznámil, že syrské ozbrojené síly pokračovaly v operacích v jižních částech Idlíbu, aby ukončily zločiny teroristických skupin.

Podle státních médií se útok na Maarrat en-Nuuman konal zároveň s vyčištěním území na západ od města Aleppo. Maarrat byl v rukou militantů od roku 2012. Má strategickou polohu na dopravní tepně M5, spojující Damašek a Aleppo. S obsazením města jsou státní vojska blízko k úplnému kontrolování nejdůležitější magistrály ze severu na jih a je potřeba obsadit již jen město Sarakíb.

Turecký prezident dal ve středu Vladimíru Putinovi ultimátum s výzvou, aby zapůsobil na Damašek k zastavení jeho útoku. Prý jde o porušení dohody o podpoře míru v provincii uzavřené loni mezi Tureckem a Ruskem. Jinak se Ankara zařídí podle svého. Dotázal se: „Rusko nám říká, že bojuje s terorismem. Kdo ti teroristé jsou? Lidé bojující, aby bránili svoji zemi?“ Dále oznámil: „Dosud jsme čekali, ale od této chvíle budeme činit vlastní kroky. Není to výhrůžka, ale očekáváme, že Rusko bude nutně režim varovat.

Ankara přesunula do Idlíbu konvoj k posílení své přítomnosti v Sýrii. Podle dohody s Moskvou má Turecko 12 míst ke sledování deeskalační zóny, ale potyčky mezi militanty a syrskými vládními vojsky jsou na denním pořádku.

Teroristické skupiny usazené v Idlíbu byly vyhnány z celého osvobozeného území právě sem a spojeny jsou hlavně s al-Kájdou. Mnoho z nich je tureckých proxy. Turecko neuznalo vládu Asada a předpokládá, že idlíbští „povstalci“ se vzepřou jeho „krvavému režimu“.

Mehmet Aguthu, turecký analytik portálu London Energy Club, řekl: „Turecko potřebuje v syrské otázce naléhavě Rusko, problémy Idlíbu může řešit jen s ním. Vztah není totožný, je velká nerovnováha a čím déle bude trvat, tím více bude ohledně Turecka otázek kolem výsledku.“

Pracovník Ruské univerzity družby národů Dmitrij Jegorčenkov řekl webu Pravda.ru, že syrská vláda reaguje na každodenní útoky teroristů – stovek bojovníků, kteří porušují dohody Astanského formátu o zavedení příměří, zóny odzbrojení atd. Tyto dohody nejsou plněny, a to vinou Turecka, které na sebe vzalo hlavní odpovědnost za příměří v Idlíbu. Co myslel Erdogan pod pojmem „vlastní opatření“, to mohl Jegorčenkov těžko říci, ale pokud to je přímý vojenský zásah, bylo by dobré se podívat na jeho průběh. Ukáže se, zda je Turecko ve spojení s různými skupinami v Idlibu, nebo ne. Úvahu uzavřel: „Už je na čase, aby Erdogan přestal vinit Rusko a syrskou vládu, která má plné právo bojovat s terorismem na svém území a měl by se snažit plnit svoji část Astanských dohod.“
Analytik z Global Source Partners řekl Hlasu Ameriky, že kdyby nebylo ruského vojenského letectva a PRO, Turecko by se Asadovy armády nemuselo bát. „Syrská vojska nemají dost odolnosti a sil proti dobře vyzbrojené a vycvičené (turecké) armádě, která v Sýrii podporuje ozbrojené skupiny.“
Převzato z Pravda.ru

O čem se dohodli Stalin, Roosevet a Churchill v Jaltě

Jurij Rubcov
3. února 2020

Po konferenci v Teheránu v roce 1943 se Stalin, Roosevelt a Churchill až v Jaltě dohodli na uspořádání světa po 2. světové válce.

Mezi zástupci různého politického uspořádání, na jedné straně Sovětským svazem a na druhé straně USA a Británií, byly hluboké rozdíly, což ale nezastínilo hlavní účel jejich spojenectví – zničení německého militarismu a nacismu. Dohodli se na načasování, velikosti a koordinaci nových a ještě mohutnějších útoků „na srdce Německa“ k bezpodmínečné kapitulaci. V komuniké z konference bylo uvedeno: „společně budeme diktovat nacistickému Německu, jakmile bude s konečnou platností zničen německý ozbrojený odpor“. Na Jaltské konferenci se Velké trojce povedla společná dohoda o celé řadě principiálně důležitých problémů.

K získání záruk, že „Německo nebude nikdy více schopno rušit mír na celém světě“, se spojenci rozhodli „odzbrojit a rozpustit veškeré německé ozbrojené síly a navždy zničit německý generální štáb…, zabrat nebo zničit veškeré německé válečné zařízení, likvidovat nebo převzít pod kontrolu veškerý německý průmysl, který by se mohl využít k válečné výrobě, vystavit všechny válečné zločince spravedlivému a rychlému potrestání…, sprovodit ze světa nacistickou stranu, nacistické zákony, organizace a zařízení, odstranit veškerý nacistický militaristický vliv z veřejných institucí, z kulturního a hospodářského života německého lidu“.

Rozhodlo se o rozčlenění Německa na okupační zóny. Nebyl přijat Churchillův návrh na vyčlenění Pruska a vytvoření jihoněmeckého státu s hlavním městem Vídeň. Ohledně okupačních zón žádné rozpory nebyly, otázka byla v zásadě dohodnuta 12. září 1944 „Protokolem o úmluvě mezi vládou Sovětského svazu, USA a Spojeného království o zónách okupace Německa a o správě Velkého Berlína“. K tomu se dohodli vyčlenit zvláštní zónu Francii.

Jednající strany se nevrátily k hranicím z Versailles. To se týkalo hlavně Polska. Jeho hranice se Sovětským svazem šla podél Curzonovy linie. Fakticky se vrátila k tomu, co se ustanovilo jako výsledek osvobozovací trasy Rudé armády v září 1939. Do Sovětského svazu se vrátila západní Ukrajina a západní Bělorusko. Došlo k ústupku, a to k odstoupení značné části Bělostocké oblasti sovětského Běloruska Polsku.

Proti sovětsko-polské hranici po Curzonově linii spojenci nic nenamítali. Churchill k tomu řekl, že rozhodnutí „není založeno na síle, ale na právu, když se vezme v úvahu utrpení, které musel prožít Sovětský svaz při obraně svého území před Němci a velké činy Sovětského svazu při vyhnání Němců a osvobození Polska“.

Sovětské návrhy ohledně západní hranice Polska se setkaly s námitkami. Stalin navrhoval zvětšit polské území na úkor Německa. Churchill i Roosevelt to odmítali. Důvod byl v tom, že celé Polsko osvobodila Rudá armáda a upevňovali se tam komunisté. Rozhodnutí se odložilo až na další konferenci. Na ní souhlasili, že „Polsko se musí zvětšit na severu a na západě“. Na Postupimské konferenci Velké trojky v červenci a v srpnu 1945 prošla západní hranice na Odře a Nise zásluhou tvrdé politiky sovětské delegace.

J. V. Stalin nezpochybňoval britskou a americkou kontrolu nad Itálií a potvrdil dohodu s Churchillem z Moskvy považovat Řecko za čistě britskou sféru vlivu, avšak tvrdě stál na tom, že Balkán zůstane ve sféře vlivu sovětského. Jednalo se hlavně o Jugoslávii. S Jugoslávií byla v osobě Josipa Broze Tita podepsána za dva měsíce dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Co se týká Rumunska a Bulharska, které byly obsazeny v době bojů vojsky Rudé armády, činily si Spojené státy a Británie nároky s tím, že Sovětský svaz poválečné uspořádání těchto zemí nekonzultoval. Sovětům se podařilo přesvědčit partnery, aby se tyto problémy řešily diplomatickou cestou, v budoucnosti výhodnou pro Moskvu.

V Jaltě byl mezi zeměmi dosažen kompromis. Západní Evropa a Středozemí zůstalo pod vlivem Západu a Východní Evropa přešla do politického vlivu Sovětského svazu.

J. V. Stalin si byl vědom toho, jak důležitá je především pro USA účast Sovětského svazu ve vítězném ukončení války na Dálném východě a dokázal pro Sovětský svaz rozhodnout záležitost návratu jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů, které Rusko ztratilo ve válce s Japonskem v letech 1904 až 1905. Roosevelt a Churchill dali souhlas, když jim Stalin slíbil začít v dohodnutém termínu boje proti japonské Kvantungské armádě.

V Jaltě byla definitivně zformována ideologie a začala praktická realizace myšlenky nové mezinárodní organizace – Organizace spojených národů. Vznikla 25. dubna 1945. Na rozdíl od formálně existující Ligy národů (zrušena v roce 1946) se měla OSN stát skutečně schopnou činnosti a autoritativně měla bránit snahám jakýchkoliv agresivních sil porušovat systém světového uspořádání a systém mezinárodního práva. Jako základ činnosti organizace při řešení kardinálních otázek byl zaveden princip jednomyslnosti velmocí – stálých členů Rady bezpečnosti majících právo veta.

Zejména k partnerům Ruska ve velké pětce, stálým členům RB – USA, Číně, Británii a Francii, se obrátil Vladimir Putin na fóru památky obětí holocaustu v Jeruzalémě s návrhem uspořádat společný summit. Jaltsko-postupimský systém světového uspořádání se ukázal být zcela pevný, když ustál několik desetiletí a nedopustil lidstvu spadnout do nové světové války. Dnes je ten systém deformovaný, je na něj útočeno na všech frontách – od demontáže systémů strategické stability a překreslování hranic v Evropě, až po „historické války“.

K „útokům na Jaltu“ se propůjčily státy, jejichž podřízené postavení ve vtazích mezi patrony a klienty, spolu s politickou nezralostí jejich vlád ještě více podrážejí mezinárodní právní systém. Ukázalo se to na událostech kolem 80. výročí začátku 2. světové války a sedmdesátého pátého výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim.

Moskva poslala do Washingtonu, Pekingu, Londýna a Paříže jednoznačný impuls: političtí následníci Teheránu, Jalty a Postupimi, opírajíce se o tradice Velké trojky, mají za povinnost vzít na sebe odpovědnost za mír v těchto dnech, posuzovat a později řešit nejdůležitější otázky světových výzev.

Pokud Jalta zastarala, je potřeba se domluvit na nových souřadnicích a neničit světové uspořádání, za které lidstvo zaplatilo velmi draze.

Převzato z Fondsk.ru

Turné ministra zahraničí USA po postsovětských zemích: Úspěch nebo krach?

Ljudmila Korsunova
5. února 2020

Někteří experti považují za hlavní důvod Pompeovy cesty snahy připomenout se, jinak se tyto státy starají spíše o svoji vnitřní politiku a Američané nemají rádi, když se jich na nic neptají. Výjimkou je Ukrajina, kde je Zelenskij neustále připraven vyplnit jakýkoliv rozkaz západních „partnerů“. Z návštěvy ministra Pompea nemají navštívené země žádný prospěch. Politolog Vladimir Žarichin přirovnal Pompeův výlet k lovu ryb na prázdný háček. Řekl: „Zatím se loví na prázdný háček s nadějí, že to dokáže vzkřísit dřívější vztahy z doby, než se země zaměřily na své domácí problémy.“

Zrušit sankce USA nechtějí a nic jinak výhodného nenabízejí. Lukašenko přímo navrhl sankce zrušit, ale Pompeo dal na vědomí, že na to ještě není doba. Prý: Dokažte oddanost a poslušnost, potom si promluvíme. Podobá se to lovení ryb na prázdný háček.

Pompeo navštívil tyto země proto, že všechny sousedí s Ruskem. Na Ukrajině se USA povedlo udělat státní převrat a do čela země postavit své kandidáty. O totéž se snaží i u druhých států, především u Běloruska. Své plány mají i pro Asii.

Podle politologa Andreje Koškina chtějí USA vytvořit proamerickou „velkou Asii“. Tak by se mohl Uzbekistán stát dalšími dveřmi do Afghánistánu, kde jejich vojáci kontrolují obchod s drogami. Koškin uvádí: „Afghánistán je křižovatkou cest a USA jsou si toho dobře vědomy. Kontrolují Írán, Čínu, Rusko a Tadžikistán. Je to strategicky velice důležité předmostí.“ Právě na Středním východě nemají USA úspěch. Možná proto zvolily jiné směřování.

„Zaměření na Asii se nyní aktivně propracovává – je tu kaspická ropa a ropné oblasti států Střední Asie. Je to Turkmenie a vše co se váže k jižnímu Kavkazu.“

Pompeova cesta dává vědět o prioritách Američanů v zahraniční politice. Ohledně Ruska řekl tiskový mluvčí Peskov, že USA mají právo budovat si vztahy s jinými zeměmi a že Rusko má s mnohými státy, které Pompeo navštívil, dobře rozvinutou spolupráci i obchodní a hospodářské vztahy. Nejspíš měl na mysli vztahy s některými státy prostřednictvím svazků na způsob Eurasijské ekonomické unie a SNS.

Pompeův výlet je podobný jiným. Američané se opět pokusili zpracovat sousedy RF. Jenom se ten rybolov nepovedl.

Převzato z Rusvesna.su

Demokraté mohli odstavit Trumpa, ale nevybrali správnou metodu

Ljubov Stěpušova
6. února 2020

Demokratická strana utrpěla naprosté fiasko. Ve středečním hlasování ve věci obvinění Trumpa ze zneužívání pravomoci a maření práce Kongresu nenabrali senátoři dostatek hlasů pro to, aby obvinění prošlo. Demokratická strana utrpěla politickou katastrofu, která může ovlivnit nadcházející volby, i prezidentské a ve Sněmovně reprezentantů mohou přijít o většinu.

Podle průzkumu Gallupova ústavu vzrostla na konci procesu impeachmentu popularita Trumpa z loňských 39 % na 49 %. To je dosud při vykonávání jeho funkce nejvyšší nárůst popularity.

Neúspěch demokratů je možno vysvětlit tím, že vsadili na kritiku Trumpa výhradně v otázkách zahraniční politiky. Především jej obvinili, že dostatečně energicky nebojuje s Ruskem a že je možná „agentem Putina“. Demokraté zinscenovali důkazy o tom, že předvolební kampaň Trumpa v roce 2016 byla zorganizovaná Kremlem, aby „byla podkopána naše demokracie“ a aby „se do USA zasévaly sváry“.

Protiruská kampaň dosáhla hysterického rozměru srovnatelného s „honem na čarodějnice“ – pronásledováním za „spojenectví s komunisty“ v padesátých letech. Avšak ve skutečnosti bylo dokázáno, že Rusko v roce 2016 utratilo několik set tisíc dolarů za politickou reklamu v sociálních sítích. To je minimum proti mnoha miliardám ztraceným korporacemi a fyzickými osobami při prezidentské kampani kandidátů.

Po krachu vyšetřování ruského „zasahování“ týmem v čele s bývalým ředitelem FBI Muellerem se demokraté neuklidnili a zahájili akci Impeachment, přičemž se opět zaměřili na vnější faktor, který je obyčejnému Američanovi lhostejný. Obvinění Trumpa ze zneužití pravomoci spočívalo v dočasném zadržení vojenské pomoci ukrajinské vládě, dokud ta nevyřeší činnost syna demokratického kandidáta na prezidenta Bidena v ukrajinské plynové společnosti Burisma.

Podle názoru demokratů chtěl Trump dostat od Ukrajiny informace o tom, že Bidenův syn Hunter obdržel 1 milion dolarů „za nic“, když to protekčně narafičil tatík. Evidentní konflikt zájmů připravil Bidena o ambice.

Tento případ pro Američany nic neznamená, je to v jejich mentalitě. Sami Ameriku považují za korumpovanou a jejich pohled na Neameričany je prostý: Ano, ať loupí u nějakých Ukrajinců, stejně ani nevíme, kde to je! Taková není jen mentalita prostého farmáře, ale i amerického senátora.

A kde je spolehnutí na nespokojené obyvatelstvo

Ve volbách v roce 2016 předstihla Clintonová v absolutním počtu hlasů Trumpa, ale neproporcionální americký systém voleb ji odstavil. Hned příští den po Trumpově inauguraci a dále celý rok probíhaly v USA milionová protestní shromáždění proti tomu „buranovi“. Požadovala se práva žen, imigrantů, protestovalo se proti likvidování systému zdravotního pojištění Obamacare atd.

Avšak podpořit revoluci zdola se demokraté neodvážili, protože měli před očima samotnou zkušenost vlastního jednání při organizování barevných revolucí v jiných zemích.

V domácích záležitostech demokraté s Trumpem často spolupracovali, třeba v projektech zákonů ke snížení korporativních daní, posílení politiky proti imigrantům, určení rekordních vojenských rozpočtů a zvýšení limitu státního dluhu.

(Poznámka: Demokratická strana je strana Wall Streetu, spekulativního kapitálu a vojenských a zpravodajských orgánů spojených s privilegovanými vrstvami vyšší střední třídy, kteří sledují své zájmy prostřednictvím politiky globalizace. Republikánská strana je strana palivo-energetického komplexu, průmyslníků, vojensko-průmyslového komplexu, tedy představitelů reálného sektoru hospodářství, kteří usilují vrátit do USA výrobu. Chápou, že v případě války země, která nevyrábí stroje a kovy, nepřežije. Je to strana protekcionistů.)

Jaká bude Trumpova politika směrem k Rusku?

Podle Konstantina Blochina, odborníka Ruské akademie věd na bezpečnost se v tomto směru nic nezmění, protože se v USA vytvořil protiruský konsensus dvou stran. Demokraté i republikáni jsou rusofobní. Ve všech strategických dokumentech je odstrašování Ruska div ne hlavním cílem USA. Politický boj bude pokračovat. Trump není jediný reálný kandidát republikánů, ale jediný reálný kandidát na to, aby se stal prezidentem USA. Demokraté nemají žádného.

Berni Sanders má 78 roků, celý balík nemocí a jeho dost levicový obrat straší nejen demokraty, ale i kapitalistickou Ameriku. Biden je systémový politik bez charismatu, pro americké voliče opakování minulého. Warrenová je exotika, první žena prezidentkou USA? Buttigieg je zcela otevřený homosexuál – uzavřel Blochin.

Převzato z Pravda.ru