Vy jste si říkali „soudruhu“, my si říkáme „vole“.

Pavel Kalvach
4. 1. 2019
Píši o poučení, kterého se mně dostalo na poště.
Napomenul jsem chlapíka, který předbíhal frontu. Jemu byla slušnost cizí, takže pohotově vysvětlil svůj motiv. Jednak „Odvážnému štěstí přeje“, jednak „Vy staří nikam nespěcháte, kdežto my máme spoustu povinností“. Když jsem mu řekl, že jsem kategorii jeho povahy poznal hned jak vešel, byl zvědav, podle čeho. Řekl jsem mu, že se klasifikoval tím, že do mobilu říká lidem „vole“. To jej zjevně povýšilo, takže mi vysvětlil výše zmíněnou větou, jak jeho dnešní společnost vítězně triumfuje nad soudruhy.


Nebylo by na tom nic tak zajímavého, kdyby tento lidový tribun nemluvil hlasem mas, slavně vyproštěných ze řetězu před 30 lety. Samozřejmě, naprostá většina měla tehdy oči pouze pro strhávané hraniční ploty, pro volnost pohybu a mluveného i psaného slova, rozbití okovů zapšklé a ponižující státní kontroly. Jen málokteří si všimli, že nám devadesátá léta přinesla obratem též nové morální standarty. Před novinovými stánky se vyvalily obnažené vnady nestoudných žen, dívky Blesku začaly přitahovat „čtenáře“ k nákupu bulváru, ze skryté kabiny se v televizi linula osobní tajemství o délce genitálu, cestující v Ruzyni vítal transparent „Poskytneme vám veškeré sexuální služby“. Televizní reality show lákala diváky slibem „dostaneme se s kamerou lidem i do sprchy“. Začaly prostě báječné časy.

Ukázalo se dále, že početní lidé již nebudou muset pracovat, protože si nahrabali dostatečný majetek při porcování státu a sklízení restitucí po dědečkovi. Druzí naopak – jak je smyslem revolucí – si budou muset utáhnout opasky. Zejména důchodci a lidé s menší dávkou drzosti. Nad tím se postupně všem rozsvěcuje, byť neuvěřitelně pomalu. Pojďme se však podívat, proč se nám tu tak rozšířila světová rarita oslovovat se „vole“.

Ve vysmívaných dobách před listopadem 89 se klackovalo po ulicích mnoho troubů, kteří nebyli poctěni výchovou v řádných rodinách a potřebovali toto oslovení na dodání si vyšší pozice při klábosení s druhými. Jde o expletivum (z latinského „sloužící k vyplnění prázdného prostoru“), v našem případě ovšem s důležitým podtextem „stojím nad tebou“. Expletiva jsou slova, užívaná bez jinak významného obsahu, jako vložky do váhavé řeči. Pomáhá si jimi řečník, který nemá dost pohotovosti pokračovat plynule ve svém sdělení. Patří k nim anglické „Well“ na začátku věty, „you know“, „in fact“, „indeed“ uprostřed věty, nebo ruské „tak skazať“, německé „so zu sagen“, „allerdings“, „übrigens“ a nově také česká „Víte, co?“, „řekněme“, nebo „pokud se nepletu“. Posluchačům mohou přijít tato expletiva při příliš častém použití komická, protože představují určitý řečový tik. Nejsou však ve své většině pohoršující. Horší je ovšem, když volíme za expletivum výraz druhého shazující, nejen tedy jalový, ale urážející. A pro tento druh mletí pantem se rozhodla značná část české veřejnosti. Hulvát k hulvátovi, otec k synovi i obráceně, milenka k příteli i student vysoké školy k druhému, lékař k druhému lékaři, vysoký politik atd. Ach, to je blaho, nebýt napomínán, ach to je blaho, rozhazovat kolem sebe cucky z vlastní myšlenkové žumpy!

Ano, mnohé hodnoty našich životů se změnily: Jak upozorňuje velmi výstižně Doc Paed Dr, MUDr Jaroslav M. Kašparů, PhD, ze sedmera hlavních hříchů se staly v blahobytné a neomalené společnosti tzv. přednosti. „Okrádání – svobodný trh, neúcta k tradici – vítězství zdravého rozumu, zanedbaná výchova dětí – tvorba vlastního názoru potomstva, likvidace pozitivních hodnot – zbavení se předsudků, hulvátství – svoboda projevu; lakomství – zákon ekonomiky, nestřídmost – vyšší životní úroveň, smilstvo – prevence neuróz, lenost – odkládání povinností a úkolů na později, hněv – zdravá reakce na nekorektní jednání druhých, pýcha – zdravé sebevědomí“. Připouští si někdo starost, jak v těchto protivách nalézt zdravou rovnováhu?

Náš filuta na poště mluvil jménem mnoha našich institucí, dokonce i institucí kulturních. Musel jsem mu dát zapravdu, například při poslouchání zpráv o Brněnském experimentálním divadle, kde scény Krista znásilňujícího muslimku, pohoršily slušné lidi; ti se pokusili ohavnému představení zabránit. Prohráli! Většinová společnost dala přednost perverzi a policie proti narušitelům „umění“ zasáhla. Ani kardinál Duka neuspěl následně u soudu; televize ještě posměšně dodala, že náklady zbytečného soudu si zaplatí. Společnost rozmařilá, blahobytem přecpaná, toužící po kratochvílích v násilném vyhledávání dnes oblíbených „adrenalinových“ zážitků, nemá jiné cesty než do dekadentní žumpy. Jen soustředěné úsilí by ji mohlo z této zákonité dráhy vysvobodit, jen kultivace a rasantní akcent na vedení věcí společných lidmi oduševnělými.

Samozřejmě hlavní vina padá na naše školy, které mají zakázáno vychovávat děti. Zakořenila se jakási chorobná doktrina, že děti jsou nedotknutelné, a proto ve školách přestaly existovat tresty. Nedávno jsem si vyslechl v tramvaji od dvou třináctiletých školaček, „proč holky ze třídy tak serou na školu“. Mělo to být hlavně proto, „že Heinová je vypatlaná a k dětem si moc dovoluje. Máma si proto bude muset promluvit s ředitelem.“ Tak ten to slízne, uvědomil jsem si a bylo mi jej líto. Nebude mu dovoleno, aby stížnost jednoznačně zamítl. U nás se za učitele nikdo nepostaví. Nejméně pak ministři školství se svými inspektory; ti jen nečinně přihlížejí, jak se ve školách množí šikana, a slabší děti jsou vydány na pospas rabiátům, kteří je bijí. Ani 160 registrovaných útoků zvrhlých žáků na učitele nevyburcovalo ministry školství a jejich školní inspektory z bohorovné lhostejnosti.

Další prostor by mi nikdo nedopřál. Končím tedy tímto: Donald Murray v knize „Divná smrt Evropy“ vysvětluje, že společnost, definovaná barem, zahálkou a prostopášnostmi, společnost, která nesleduje jiný cíl, než se nakrmit a bavit, nemá naděje na přežití. Každý se tedy může rozhodnout, zda se přidá k volům, nebo zda ten zmar pomůže přibrzdit.

Pavel Kalvach je profesor neurologie