O odsunu Němců, revizi druhé a přípravách třetí světové války Čtrnáctá kapitola esejů O českém národě

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
7.1.2020
Je nepřijatelné, že se v Německu prosadilo mínění, že odsun Němců ze Střední Evropy, z Pobaltí a Balkánu nebyl, jak se vyjádřila Merkelová, obhajitelný „žádnými politickými ani morálními důvody“. Mohli bychom nad šokujícími slovy německé kancléřky mávnout rukou jako nad přeřeknutím nebo nad výrokem uplatněným v předvolební kampani …

1.
Je nepřijatelné, že se v Německu prosadilo mínění, že odsun Němců ze Střední Evropy, z Pobaltí a Balkánu nebyl, jak se vyjádřila Merkelová, obhajitelný „žádnými politickými ani morálními důvody“. Mohli bychom nad šokujícími slovy německé kancléřky mávnout rukou jako nad přeřeknutím nebo nad výrokem uplatněným v předvolební kampani v Mnichově, kde sídlí sudetoněmecké spolky štědře a po celá léta placené vládou, ale takové omluvy v žádném případě nemůžeme připustit – zmíněný výrok totiž zapadá do dlouholetého procesu, kterým se značná část německých pravicových politiků, historiků, publicistů snaží oslabit a snížit vinu Německa za rozpoutání druhé světové války. Ani klíčový projev prezidenta Spolkové republiky Richarda von Weizsäckera, který v projevu ke čtyřicátému výročí konce války přiznal vinu Němců na rozpoutání války, neznamenal, jak se běžně tvrdí, konečné slovo nejvyššího představitele německého národa k této otázce. 
Nemůžeme nevyjádřit nesouhlas s Weizsäckerovým postojem k odsunu Němců ze zemí, kde již od nástupu Hitlera k moci začali plnit úlohu páté kolony. Prezident považuje pocity vyhnanců za oprávněné, protože se stali bezdůvodně obětí „těžkého bezpráví“ – vždyť oni „chtěli jen dobré“ (ale pro koho?), a odmítá vydávat jejich lásku k vlasti za revanšismus. Tím přímo skandálně, jak se vyjádřil jeden komentátor, zprostil viny velkou skupinu lidí, kteří hráli klíčovou roli v Hitlerově útoku proti demokratickému Československu, proti státu, který stál v cestě německému tažení na Východ. 
Richarda Weizsäckera provází pověst čestného člověka, který představoval přímo vzor demokratického politika. Vždyť Václav Havel, jeho přítel, sám vyslovil přání, aby se jeho nástupcem stal státník Weizsäckerových kvalit. Ale v rozporu s touto ideální představou je závažná skutečnost, že prezident Spolkové republiky vystupoval jako nestranný soudce, který jako by se nijak nepodílel na tom, co se dálo kolem něho. Ale stačí se seznámit s poměry v rodině, v které vyrůstal, aby bylo zřejmé, že byl vychován v přísně nacistickém duchu. Jeho otec Ernst von Weizsäcker patřil jako státní sekretář na ministerstvu zahraničí, jako vysoký důstojník SS a člen Himmlerova štábu k špičkám nacistického vedení. Jeho starší bratr Carl Friedrich, atomový fyzik, na začátku války vypracoval pro nejvyšší místa zprávu o možnosti sestrojit atomovou pumu a dokonce se pokoušel zapojit do tohoto projektu svého učitele Nilese Bohra. 
Navzdory těmto faktům Richard Weizsäcker sám nepovažoval za nutné vydat počet ze své nacistické minulosti; to ho spojuje s Joachimem Gauckem, jedním z jeho nástupců, který prožíval konec války jako katastrofu a který ve svých pamětech také nepodává přesvědčivou zprávu o cestách, kterými prošel, aby se zbavil hnědého poblouznění. Nesebekritický postoj je ostatně typický pro nacisty na všech stupních mocenského žebříku. 
Nikde jsem nenarazil na výjimky, ani u „střelců“ Sonderkomanda SS a policie, kteří v Babím jaru u Kyjeva za dva dny postříleli 33 771 Židů – starců, žen a dětí. Hermann Göring se v závěrečné řeči před Norimberským tribunálem sklonil před „statečným a obětavým“ německým lidem; prohlásil, že lid „konal v důvěře ve vůdce,… neměl na události vliv,… nevěděl o těžkých zločinech,… ničeho se nedopustil“. (Kdo tedy ty zločiny páchal?) Někteří američtí právníci, nezávisle na Göringovi, zastávali podobný postoj, když navrhovali, aby byli potrestáni pouze ideologové a nejvyšší představitelé režimu, zatímco vykonavatelé jejich příkazů měli být zbaveni viny. 
Buď jak buď, naprostý krach denacifikačního procesu za Adenaerovy vlády odpovídá tomuto obecnému povědomí německé veřejnosti. Göring popřel, že by o válečných zločinech věděl, ale někdo je musel provádět. Eichmann organizoval genocidu Židů, ale sám se poprav nezúčastnil a nikoho nezabil. Cožpak je možné dát vykonavatelům nepředstavitelných zločinů generální pardon? 
I když Ernst von Weizsäcker patřil k špičkám nacistické vlády, jeho syn Richard svého otce nikdy nepřestal obhajovat, zbavovat viny; dokonce se hlásil u Norimberského soudu jako jeho obhájce. V této souvislosti připomenu pozoruhodnou okolnost – k soudu se dostavila také hraběnka Marion Dönhoffová, která se rozešla se svou nacistickou rodinou a již před válkou získala pověst statečné ženy angažující se v demokratickém a levicovém tisku. Nevím, co ji přimělo svědčit ve prospěch vysokého důstojníka SS, který měl privilegium, že před audiencí u Hitlera nemusel odložit pistoli. 
Napadá mě, že tu působil moment, který není na první pohled zřetelný – Weizsäckerové, Dönhoffové, ale také von der Leyenové a další bohaté a vlivné východopruské šlechtické rody se vyznačovaly vysokou mírou solidarity a národní hrdosti, která v rozhodných okamžicích dovedla překlenout i ty největší politické a ideologické rozpory. Slavní junkeři ze severu bývali vždy oporou pruských armád. Ostatně paní Uršule van der Leyenové dcerka protestantského kazatele svého času neomylně přidělila ministerstvo obrany, a nová ministryně, jak si vybavuji, se dokonce jednou pokusila překročit hranice svých pravomocí.

Pokud jde o Ernsta Weizsäckera, připomeneme, že byl v Norimberku odsouzen k neúměrně mírnému trestu, ale ani ten si neodseděl, protože byl záhy na žádost Američanů propuštěn. Za zmínku stojí také, že se jako specialista na otázky zahraniční politiky osobně podílel na přípravách „konečného řešení české otázky“ a že jako Ribbentropův sekretář řídil přípravy Mnichovské schůzky. O ní se ve vzpomínkách vyjádřil, že den, kdy byla dohoda podepsána, považuje „za nejšťastnější den svého života“. Proč, proboha? Protože prý zachránil mír. Jeho výrok nesvědčí o naivitě, ale o tom, že výsledek Mnichovské dohody považoval i po letech za správný.

2.
Hromadné přesuny německého obyvatelstva nenastaly až po válce, ale již na jejím začátku, kdy Hitler nařídil, aby německé enklávy ze zemí, kde tvořily jen zanedbatelnou menšinu, přesunem do západního Polska posílily germanizaci polského území. (V jedné protičeské publikaci vydané sudetskými Němci se objevila dobová fotografie selských vozů obsazených lidmi, ranci, truhlicemi a domácím nářadím jako svědectví o tom, za jakých krutých podmínek museli sudetští Němci opouštět své domovy. Vzápětí však vyšlo najevo, že nešlo o vyhnance z Československa, ale o Němce, kteří byli nuceni přesídlit z východních zemí do západního Polska.) 

Sudetští Němci mění taktiku, přizpůsobují se dané politické situaci, zříkají se frází a požadavků, které příliš připomínají nacistickou minulost, využívají kontaktů, které umožňuje katolická církev jako nadnárodní organizace, a nacházejí na české politické scéně, zejména na krajní pravici, spojence ochotné vycházet vstříc jejich požadavkům. Počítají také s tím, že mladší generace, které nemají žádné osobní zkušenosti s nacismem, budou vůči jejich politice shovívavější.

Jak postupuje čas a Německo se stává prvořadým hráčem na evropském hřišti, představa o tom, jaké existenční hrozbě němečtí nacisté vystavili český národ, bledne a stává se něčím, co nemá s dneškem nic společného. Na rozdíl od mladších českých generací, potomci původních sudetských matek a otců jsou si dobře vědomi svých majetkových práv, které jednou, za příznivého politického obratu, budou moci uplatnit. Otázku poválečného odsunu sudetské páté kolony dokázali západoněmečtí politici, historici, publicisté již od padesátých let šířit na západě jako nepředstavitelný zločin páchaný na nevinných obětech.

Historická fakta a jejich interpretaci falšovali – v odsunu viděli komunistickou zvůli, o Benešovi se vyjadřovali a dodnes vyjadřují jako o Stalinově pochopovi. Ještě nedávno jeden náš ministr, chameleon vyznačující se podivnými názorovými konverzemi, prohlašoval, že odsun Němců byl motivován marxistickou nenávistí vůči vládnoucím třídám a německému národu. Uvedu tři případy protičeské propagandy infikované sudetským traumatem, které se stalo věcí všech Němců. 

Jedním z významných šiřitelů protičeské a v širším záběru protislovanské propagandy je Alfred de Zayas, Kubánec, profesor mezinárodního práva, diplomat, který se během studií ve Spolkové republice začal zabývat problematikou hromadného přesídlování za války, zejména odsunem Němců ze středoevropských a východních zemí. Ve svých studiích otevřeně hájil Němce i některé aspekty Hitlerovy politiky, ale protože jeho postoje ve vrcholné míře splňovaly záměry antisovětské politiky v éře studené války, jeho kariéře nic nestálo v cestě. Jako ředitel diplomatické školy v Ženevě měl možnost v plné šíři tlumočit názory západních jestřábů, kteří připravovali třetí světovou válku. (Mimo jiné prohlašoval, že skutečnými podněcovateli první světové války byli – Srbové.) Seznámíme-li se s životopisem kubánského exulanta, hned pochopíme, proč se tak horlivě angažoval na straně nejzazší pravice. Narodil se v rodině významných politiků a bohatých vlastníků, stoupenců diktátora Batisty, kteří se zapsali do análů hanebností tím, že v 30. letech zabránili, aby na ostrově zakotvila loď se skupinou Židů prchajících před nacistickým nebezpečí.

Vedle De Zayase k akademicky vzdělaným autorům, ovlivněným sudetoněmeckou a nacistickou ideologií, patří Američanka Mary Heymannová, autorka knihy Czechoslovakia. The State that Failed (Československo. Stát, který selhal), 2009. Hodnotu této knihy snižuje nejen nízká profesionální úroveň (autorka hromadí data a informace, aniž je s to vidět je v souvislostech), ale především ideologické pojetí, které tlumočí protičeské stereotypy sudetoněmeckého ražení (První republika byl útvar, který neměl historické ani aktuální zdůvodnění; Masaryk a Beneš podávali spojencům falešné informace o situaci v habsburské monarchii; Češi si podmanili početné národnostní skupiny, k nimž autorka počítá i Slováky; vládnoucí nacionalisté odmítli menšinám právo na samostatnost atp.). Autorka opomíjí vzájemné propojení sudetského hnutí s nástupem Hitlera k moci a místy používá rétoriku povrchního žurnalismu. Přesto udivuje, že kniha Heymanové našla u nás příznivce, kterým stála za to uspořádat o ní konferenci v Senátu (Pithart, Klvaňa, Rudnik a další).

Třetím obhájcem vysídlených sudetských Němců, kterého připomenu, je švédská spisovatelka Lotta Lundbergová. (Miluji ty vaše dějinné okamžiky. Právo, 16.6.2016) Je zděšena a pobouřena tím, že Češi vyhnali Němce „bez jakéhokoli důvodu“. Ptá se: „Co vám udělali? Šli pryč jen proto, že vám tu po staletí vadili.“ O tomto výroku se můžeme dohadovat, je-li víc naivitou, nebo drzostí, je-li víc nevědomostí záměrnou, nebo bezděčnou. V každém případě jde o názor, který je v jejím domácím prostředí běžný. Udivilo mne, že redaktorka, která jí kladla otázky, nijak na tento nesmysl nezareagovala. Omlouvá ji to, že vyrůstala až po převratu, kdy ji nikdo nevysvětlil, co se u nás dělo v 30. letech a za války? Snad jí utkvělo, že sám prezident, hrdina sametové revoluce, odsun odsoudil.

Postoj paní Lundgbergové motivuje tradiční germanofilie švédské politické elity, šlechty, armádního velení, podnikatelů. Výrazně se to projevilo za druhé světové války, kdy Švédsko masivními dodávkami surovin spolehlivě podporovalo německou vojenskou mašinerii. Švédské království nebylo ve skutečnosti neutrálním státem, jak se tvrdí, a osudu Dánů a Norů uniklo jen proto, že Hitler nepotřeboval okupovat zemi, která jeho požadavky plnila bez násilí a kupní smlouvy dodržovala pečlivě.

Pro paní Lundbergovou to byl důkaz německé solidnosti. Ale my se můžeme ptát – netrápí vás výčitky svědomí za podporu Hitlerových válečných cílů? Lichotilo vám, že vás nacisté považovali za rasově čisté Germány, kterým v Nové Evropě měla připadnout důležitá role?

3.
Nevím, zda si někdo z významných českých politiků, historiků, žurnalistů uvědomuje význam šíření pravdivých a potírání lživých vědomostí a zpráv o českém národě. A také nevím, kdo je povolán k tomu vysvětlit evropské a světové veřejnosti skutečnou úlohu, kterou v dramatickém procesu překotných událostí uplynulého století Československo hrálo. Všechny proměny naší země jsou úzce spojeny s osudy sousedních států a celé Evropy – české a slovenské dějiny se tak stávají lakmusovým papírem napětí a rozporů, které vládly mezi mocnostmi a působily jako rozbuška dvou horkých a jedné studené války. Centrální pozice českého národa a státu jako nejzápadnějšího výběžku slovanského osídlení obklopeného německými kmeny klade na Čechy i na Slováky podrobené Maďary mimořádné nároky. Vždy byli na pomezí dvou kultur, dvou světů a po staletí museli bránit svou svébytnost a existenci proti převaze z jedné i druhé strany.

V době, kdy se do Panteonu českého národa v Národním muzeu vracejí bysty císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, vyřazené v roce 1918, a kdy vrcholná národní instituce pořádá výstavy o významu Rakouska a interpretace našich dějin sousedy, nevidím mnoho přesvědčení a vůle ukázat přínos českého národa evropské a světové kultuře. Stále se mi vrací výrok mladého bohemisty, který hned po převratu vyjádřil svůj vztah k národu perzifláží slavného Nerudova verše – „Tebe bych národa, tebe bych přežil!“ Tehdy jsem se ho zeptal, kým by chtěl být – Němcem, Angličanem, Američanem nebo prostě světoobčanem osvobozeným od jakékoli národnostní zátěže. Odpověď jsem nedostal, ale nedávno jsem ho zahlédl v televizi, jak v pořadu věnovaném významu jazyka jen tak mezi řečí prohodil, že naše literatura je malá, že se přece ten Třebízský nedá číst a že ani ta Nerudova čeština nezní vždy dobře. Nevěnoval bych tomu pozornost, kdyby nešlo o vysokoškolského učitele a kdybych si neověřil, že vzdělaný jazykovědec od svého výroku v lednu 1990, podoben Bourbonům, ničemu se nenaučil a nic nezapomněl.

Do paměti se mi vtírá ještě podobný výrok jeho kolegy, vrstevníka, který po návratu z úspěšné stráže v Americe prohlásil, že je na čase, aby se česká literatura oprostila od závislosti na národních úkolech a povinnostech a aby se už konečně věnovala sama sobě, dokonce i za cenu, že se její konzumenti stanou menšinou, asi jako třeba lidé milující „lov pstruhů“.

4.
Vracíme-li se k otázce odsunu sudetských Němců, nemůžeme opomenout dobové souvislosti zásadního významu – studenou válku a přípravy USA na vojenský útok proti Sovětskému svazu. Dnes sotva kdo připomene atomový útok proti nepřátelské mocnosti připravovaný prezidentem Trumanem v roce 1946. Nečekaný úder měl rázem zničit všechna strategická místa v Rusku, na Ukrajině i v jiných oblastech sovětského bloku. Protože americká armáda neměla dostatečně vysoký počet pum na skladě, uskutečnění útoku se muselo odložit. Když sověti v srpnu 1949 odpálili vlastní atomovou pumu, situace se rázem změnila. Ale Američané se možnosti atomového útoku proti „říši zla“ nevzdávali.

Mluví-li se u nás již třicet let o politické hysterii, která panovala v 50. letech, zapomíná se však, že naše západní hranice byla tou nejžhavější bitevní čárou studené války. Právě v Bavorsku, kde sudetští Němci měli své organizační a propagační centrum, se soustřeďovaly útočné jednotky americké armády. Tajné služby vysílaly odtud ze sběrných táborů tisíce „chodců“ s „krochnou“ nebo neozbrojené do Čech, aby připravovaly půdu pro situaci, která nastane po válce. Americký Národní bezpečnostní archiv nedávno odtajnil podrobný seznam míst v bývalém sovětském bloku, která měla být terčem atomového útoku plánovaného na konec 50. let. Američtí vojenští stratégové vypracovali podrobný plán měst a lokalit, která měla být zničena leteckým bombardováním. Počítalo se s nasazením pum sedmdesátinásobně silnějších (!) než hirošimský Little boy, Chlapeček. Zatímco v osmimilionové Moskvě bylo vytyčeno 179 cílů, v milionové Praze 69. Na prvním místě letiště – Kbely, Ruzyně, Vodochody, dále okolí města – Beroun, Kladno, Kralupy, Králův Dvůr, Neratovice, Psáry, Radotín, Roztoky, Slaný, Štěchovice. Vyřazena měla být také letiště v Bechyni, Brně, Čáslavi, Českých Budějovicích, Dobřanech (Líně), Holešově, Milovicích, Mimoni, Pardubicích, Přerově a Žatci. Ani Slovensko nemělo být ušetřeno – pamatovalo se na bombardování Bratislavy, Košic, Piešťan, Sliače, Trenčína a Komárna. Američtí vojenští specialisté byli však „velkorysí a taktní“, protože nejtěžší pumy by shazovali jen v Sovětském svazu, zatímco ve Střední Evropě by se, jak uvádí dokument, „z politických a pschychologických důvodů“ spokojovali s pumami menší ráže. Nejsem si však jist, zda bychom po válce ještě mohli zpívat o „zemi krásné“, kde „vody hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ květ“ – par desítek amerických Chlapečků by z Tylovy a Škroupovy hymny oslavující milovanou vlast udělalo dokonalý paskvil.

Profesor Koukolík, fyziolog, tvrdí, že v každé populaci je asi 10 % deprivantů, lidí vymykajících se – v dobrém i ve zlém – průměru. Krom toho nepatrné procento patří k nenapravitelným zvrhlíkům. Ale proč, ptám se, právě těmto šílencům se dostává v dějinách tolik moci?