19. 1. 2019 Jana Kunšteková, iPrima
O další pokus určit, kdo je způsobilý psát a mluvit do médií a kdo nikoli, se postarala slečna bakalářka Zuzana Schreiberová, ředitelka Multikulturního centra v Praze. Poté, co Učitelské noviny vydaly čtyřstránkový rozhovor s politologem Petrem Hamplem, cítila se natolik pobouřena, že ostře protestovala v redakci a ke stejnému protestu vyzvala ty, kteří „smýšlejí stejně“.
Zřejmě na rozdíl od jiných článek četla, a „našla v něm spoustu lží“. Hlavně jí však vadí, že Petr Hampl je puncovaný dezinformátor, manipulátor a fašizující jedinec, který, považte, píše do Sputniku, který Bezpečnostní a informační služba spolu s Ministerstvem vnitra označila za jeden z nejvýznamnějších zdrojů ruských dezinformací.
Já web agentury Sputnik nečtu a přiznám se, že ač učitelka, nečtu příliš ani Učitelské noviny. Ve zmíněném rozhovoru se Petr Hampl zamýšlí nad islamizací Evropy, ostatně rozhovor nese titulek – „Evropa se bezpochyby islamizuje“. „No, to by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh“, řekla by moje babička. Pokud do Evropy ze dvou dalších kontinentů proudí převážně muslimští migranti, nutně se musí islamizovat. Spor je tedy o to, zda je to blaho či nikoli.
Petr Hampl vývojem nadšen není, což je celkem známo. Stejně tak podle veškerých průzkumů většina obyvatel země. Ne každý je potěšen, když se dívá na stále více zahalených žen v ulicích. Jak říkají moji muslimští přátelé v Německu, zahalené ženy a dívky jsou viditelným znakem vlivu politického islámu a jeho pochodu institucemi. Protože ne všichni muslimové jsou stejní, a ti, kdo utekli ze Středního východu před postupujícím radikálním islámem, vědí, proč se jeho vlivu v Evropě bojí. Ten viditelný znak totiž provázejí stupňující se požadavky nejen ve školách, ale i ve veřejném prostoru. Začíná to jedním šátkem, jednou ustoupivší ředitelkou, šikanovanou řadu let. Pokračuje to požadavky, aby muslimské dívky necvičily, neplavaly, už vůbec ne společně s chlapci, aby ve školách byla halal strava. A končí to veřejnými modlitbami, školami při mešitách a vynucováním dodržování islámských zvyklostí a v neposlední řadě intolerancí ke křesťanství a židovství. Protože islamisté jsou v hostitelských významnou součástí antisemitské scény. Což je dosud bagatelizováno.
A protože významným pomocníkem politického islámu jsou všude na Západě strany, které samy sebe označují jako „levicové“, není divu, že poprask kolem článku Petra Hampla se strhnul „zleva“. Zuřivé feministky se bijí za právo žen na zahalování, z čehož jsou bojovnice za práva žen v Arábii a Íránu doslova zoufalé. Oponenty jsou tak islamistům kromě spíše konzervativních stran kupodivu mnozí muslimové, kteří tohle prostě nechtějí, protože si stejně jako většina evropského obyvatelstva myslí, že náboženství je ryze soukromá věc a do veřejného života a politiky nepatří. Proto odešli do Německa, Francie či Skandinávie, aby se tlaku na soukromý život zbavili. Ale ono je to dohání. Ne nadarmo byl první večer, kdy byla v Německu spuštěna státní turecká televize TRT, mezi nepřáteli Turecka a islámu jmenován jeden z nejviditelnějších kritiků islamismu, předseda Kurdské německé obce Ali Ertan Toprak. A být označen tureckou televizí za nepřítele, to není jen tak. To se musíte začít bát o život.
Označování je vůbec nebezpečná věc. Nálepkování – jsi odpůrce masové migrace, tak jsi nácek. Snaha kriminalizovat oponentní názory je jeden z příznaků úpadku demokracie.
Své si samozřejmě přisadil i EDUin, respektive jeho programový ředitel Miroslav Hřebecký, který ke zveřejnění tohoto rozhovoru napsal:
„Učitelské noviny si za peníze, které dostávají ze státního rozpočtu, předplácejí veřejné školy po celém Česku. Vzhledem k tomu, že se učitelé zvlášť v aktuálních tématech potřebují kontinuálně vzdělávat a mnozí k tomu využívají odborný tisk, je naprosto nemístné, že se podobné texty v pedagogickém periodiku, jako jsou Učitelské noviny, vůbec objevují.“
Ano, takhle to začíná – ředitel vlivné neziskovky, která čerpá z veřejných prostředků více než pilně, vyjádří podiv. Ředitelka další vlivné neziskovky vyjádří pobouření – a to by v tom byl čert, aby se někdo vůbec odvážil lidi jako je Petr Hampl, se kterým mimochodem v řadě věcí nesouhlasím, někam pozvat. Aby vůbec mohli někde veřejně mluvit. Fašisti a náckové to jsou přece. Nejde totiž o osobu Petra Hampla jako takovou, ale o jednoduchou a prostou věc – svobodu slova. Vytlačování nepohodlných názorů na okraj a doslova ukřičení jejich nositelů. Křik a povyk místo argumentů.
Nejen pan Hřebecký má starost o to, co učitelé čtou a zda určité názory vůbec číst smí. I zmiňovaná slečna bakalářka napsala v článku, který sepsala jako zdůvodnění svého pobouření a svou obranu před útoky těch, kdo ji označují, zcela neprávem, za cenzorku:
„Nesouvisí Vaše reakce spíš s mým upozorněním na to, jaké směsi dojmologie, polopravd a předsudečné nenávisti vystavujete ve svém textu učitele, tedy ty, kteří mají vychovávat další generaci k respektu a demokracii? A to navíc v Učitelských novinách, které reprezentují profesní stav učitelů a zveřejněné texty by měly mít odpovídající odbornou úroveň a kvalitu.“
Paní či slečna ředitelka tedy považuje učitele za nesvéprávné osoby, které by ve svém vlastním zájmu, asi aby nenakazily žactvo, měly být uchráněny určitých názorů. Zároveň je z výše svého bakalářského vzdělání přesvědčena o tom, že ví, jakou úroveň by měly mít texty, které budou číst další vysokoškoláci, absolventi učitelských oborů univerzit. Tak se naučila považovat se za arbitra, že si ani neuvědomuje, že z nás, s odpuštěním, dělá blbce, a to ať s ní souhlasíme či nikoli. Ve svém věku a při svém vzdělání dovedu posoudit, co mám číst a co ne, a nepotřebuji předvýběr. Štvalo mě to v době mého mládí a stejně tak mě to štve dnes. Protože cenzura je cenzura, ať už je nařízená stranou a vládou nebo opatrně prováděná šéfredaktorem, aby nenarazil a nebyl obviněn z přisluhování fašismu. Když si místo slov jako nacionalista či dezinformátor představím slova oportunista, revizionista či buržoazní živel, ocitám se někde v době kolem Charty 77. Tehdy byli mnozí také nuceni odsuzovat něco, co ani nesměli číst. Určité názory určitých lidí se nebudou v mainstreamu zveřejňovat, tito lidé už nebudou ani v televizi či rozhlase – ale odsuzovat je budeme automaticky, protože je jednou kdosi ze Státní bezpečnosti – pardon – nyní Bezpečnostní informační služby, označil jako škůdce. A „levicová“ progresivistická scéna, ovládající média, to převzala – zřejmě věrna zásadě kritického myšlení – jako dogma. To je obrovský paradox. Ještě nedávno byli mnozí levicoví aktivisté sami na seznamech zájmu BIS jako extrémisté. Což tehdy hojně kritizovali jako nedemokratické. A dnes se ohání podobnými seznamy té samé tajné služby jako měřítkem pravdy.
Že je představa našich progresivistů o migraci velmi naivní, když to řeknu opatrně, je znát z posledního odstavce článku slečny Schreiberové: Petře Hample, ohrožený, bílý, heterosexuální muži:
„Můj svět, milý pane Hample, ohrožený, bílý, heterosexuální muži, je totiž mnohem složitější než Váš. Beru migraci jako fakt, se kterým je nutno počítat a na který je nutno se racionálně připravit, ale který nijak aktivně nepodporuji. Jsem si vědoma problémů, které v migrantských komunitách na Západě existují a které nemají náboženskou či etnickou, nýbrž sociální příčinu. Nešlo jen tak přivést „gastarbeitery“, neposkytnout jim žádné integrační služby nebo kurzy jazyka a nechat je v uzavřených komunitách. Právě neziskové organizace se snaží z těchto chyb poučit a jednat.“
Sancta simplicitas, řeklo by se. Kdyby nebylo na pováženou, že to, co je pravda a co dezinformace, nám kážou lidé s naivní představou o tom, že desetitisíce migrantů z úplně jiných prostředí, s omezujícím vlivem náboženství a se složitými klanovými strukturami ze všeho nejvíce touží po integraci.
