Jiří Jírovec
22. 12. 2019
Rok Babiše a komunistů
Babiš zůstal centrální postavou české politiky. Je terčem nadávek, protože se postupně stal sprostým podezřelým, vyšetřovaným a později trestně stíhaným. To, že “chátra” nemá ponětí o existenci Listiny základních práv a svobod, nijak nepřekvapuje. Kdo jiný než politici, zejména ti elitní, by měli řadového občana upozorňovat na to, že existuje presumpce neviny.
Naše politická elita proti Babišovi nemá jinou zbraň než nadávky. Babišovi spadly do klína dlouho neřešené sociální problémy. Jmenujme alespoň tři z nich: nedostupnost bydlení (včetně nájemného), obchod s chudobou a zabezpečení občanů ve stáří.
Podmíněná podpora, kterou koalici poskytuje KSČM je sebezáchovná. Na druhé straně otevírá prostor bojovníkům proti komunistům. Jde o příklad politické schizofrenie. Prezident, premiér, předseda i místopředseda Senátu byli v KSČ. Dokonce i generál Pavel, který by kandidoval na prezidenta, kdyby bylo zemi nejhůř. Ochota bývalých komunistů pracovat pro dobro lidu, je neochvějná.
Opozice se stala spolkem šašků. Předseda ODS by tak nevypadal, kdyby byl schopen přijít s jednoduchou analýzou: V ČR chybí tolik a tolik bytů, abychom se s danou situací mohli vypořádat, musíme jich tolik a tolik postavit, bude to odhadem stát tolik a tolik, zde na to vezmeme a takto zaručíme nájemné odpovídající příjmové úrovni obyvatelstva.
Babišova vláda se potýká s problémy, které přinesl kapitalismus a pro které nemá ideologicky správná řešení. Nemůže dělat víc než záplatovat. Pravicoví demagogové ta řešení nemají a tak pilně hazejí vidle do čeho jen mohou.
Rok čísel
Na prvním místě není kulatý počet let od začátku sametu, ale třicítka, která se objevuje v každém průzkumu volebních preferencí. Patří hnutí ANO 2011.
Jde o číslo, které vzrušuje stratégy a vůdce všech ostatních stran. Chovají se jako smečka chrtů, která běží za návnadou. Zapomínají, že stejně jako psi, kořist nezískají. To by museli dělat něco úplně jiného. Návnada, kterou se snaží urvat pro sebe, je paralyzuje do té míry, že nejsou schopni dělat nic užitečného.
V mediích se dále objevují čísla 50 a 500. Jde o milióny, které bude ČR (údajně) vracet EU kvůli Babišovi a Agrofertu. Pro běžného občana to jsou obrovské sumy. Jenže ta první představuje jednu pětinu (!) ceny parkurového koně, kterého koupil pan Kellner své dceři. Ta druhá koně dva.
A pak je zde číslo 1 milion. Zde nejde o koruny, ale o počet obyvatel, žijících na nebo pod hranici chudoby. To je 10% populace ČR.
Politiky to nezajímá. Maji to u prdele. Slušněji se to říct nedá.
Chudoba cti netratí, ale kdo se na ni má dívat… A tak vytváříme vyloučené oblasti, odsunujeme chudé čím dál tím víc na okraj. Ti chudí jednou ještě rádi pojedou do svého Terezína a pak možná vlakem do nějaké země, kde bude dostatek žiletkového drátu a někdo se o ně konečně postará.
Rok šmejdů a udavačů
V roce 1968 se media zabývala českým udavačstvím za Protektorátu. Prý bylo těch udání tolik, že je Němci, kteří pomáhali udržet pořádek a chránit klid, házeli do koše.
Doba pokročila, ale udávání nikoli. I kdyby snad padli všici, vstanou noví udavači, lze parafrázovat revoluční píseň [1]. Ze stran ač jsou různých, předstírají, že v nich žije jediné přání: po letech hrůzných bít se za blaho všech [2].
V českém rybníčku to znamená zbavit se Babiše, poslední to překážky na cestě k nejčistšímu a nejtransparentnějšímu kapitalismu.
Naši udavači se rekrutují z politiků, zhrzených náměstků, jiných úředníků i reprezentantů politické strany. Pomoz, báťuško, volají směrem k EU. Pomoz odstranit toho zloducha. Věz, že on i tebe, slunce naše, okrádá.
Kategorii udavačů doplňuje kategorie politických šmejdů. Mezi ně patří poslanci, kteří nejsou ochotni napravit šmedské zákony, které umožňují lichvu a obchod s chudobou.
Rok Pavla Zemana
Nejvyšší státní zástupce Zeman se dostal do nepříjemné situace. Musel veřejně přijmout nebo zamítnout rozhodnutí zástupce Šarocha ve věci ČH.
Jde o zapeklitou věc. Kdyby Šarochovo rozhodnutí přijal, dostal by se do tlam davu: “Hanba, hanba, Zeman podlehl tlaku!” A šťouralové by se mohli ptát, jak vlastně policie a zastupitelství pracují, když několikaleté vyšetřování, poměrně jednoduchého případu k ničemu nevedlo.
Zástupce Zeman mohl Šarochovo rozhodnutí zrušit a případ poslat k soudu. Jenže pak by se, kvůli mizerným a vlastně nepoužitým 50 miliónům, rozpoutala taková politická vřava, že by nezůstal kámen na kameni.
Spekulaci o politickém pozadí akce ČH lze podložit odkazem na informace z medií.
Ve volbách v roce 2013 zvítězila ČSSD těsně nad ANO 2011. O 2% a 5 mandátů. V polovině roku 2015 vzrostly volební preference Babišova hnutí na 30% [3]. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze předpokládat, že Sobotka zpanikařil.
Je možné, že mu některý ze stratégů ČSSD po způsobu Balderika ze seriálu Black Adder řekl: “I have a cunning plan, Sir” neboli “Mám mazaný plán, pane”. Mohl spočívat v udání, že ČH je podezřelé.
I stalo se, že jakýsi Tomáš Kapler podal v září 2015 (na nějaký čas) anonymní trestní oznámení, vycházející, jak sám později uvedl, z “článků o této kauze v médiích Svobodné fórum a Euro” [4]
Preference ANO 2011 byly v roce 2016 kolem 25, kdežto ČSSD kolem 7%. [5]
Preference se příliš neměnily ani ve volebním roce a tak došlo na předposlední zoufalý pokus: Sobotka se rozhodl vytlačit Babiše z ministerstva financí. Ten skutečně odešel, jenže jako zjevná oběť špatně zorganizovaných politických hrátek.
Těsně před volbami 2017 požádala policie o vydání Babiše a Faltýnka k trestnímu stíhání. Do stíhání byla zahrnuta i celá Babišova rodina, ale výsledek se nedostavil. Z politiky odešli dva čelní představitelé ČSSD.
Volby dopadly pro ČSSD katastrofálně, získala necelých 8, kdežto ANO 2011 30% [6]
ČSSD nakonec vytvořilo s ANO 2011 koalici podporovanou KSČM. Podržela si MV a tedy kontrolu nad informacemi, které by mohly naznačit, co se mohlo neformálně odehrávat v rámci nezávislého vyšetřování.
To je politické pozadí ČH do kterého bude lépe nešťourat. Zástupce Zeman získal něco času. Vášně pominou a je naděje, že vše vyšumí. Pak všechno zarazí.
Rok nálepek
Dostal jsem nálepku. Přesněji řečeno, cenu Unie českých spisovatelů za knihu Sladký život. Jsou to drobné příběhy, žádná politika. Kdyby doba nebyla přecpána Havlem, mohl by to být třeba i bestseller.
Cena má podobu hrnku se jménem laureáta.
Pronesené laudatio mě označilo spisovatele, tedy za inženýra lidských duší, nebo malinkou součást elity, která se tváří jako svědomí národa. Kdybych to zde nenapsal, málokdo by o tom věděl.
Společnost o spisovatele příliš nestojí a co je horší, spisovatelé nestojí jeden o druhého. Přesněji řečeno jedna skupina nestojí o druhou.
Byly doby, kdy se spisovatel psaním uživil, pokladna Československého svazu spisovatelů přetékala penězi, náklady knih byly desetitisícové a na zámku na Doříši se vesele psalo i hodovalo.
Když v roce 1967 uspořádal Svaz československých spisovatelů svůj IV. sjezd, došlo k určitému nedorozumnění. Skupina komunistů (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Milan Kundera, Pavel Kohout, Eduard Goldstücker a Jan Procházka) si troufla mluvit hlasitěji než snesl sluch skupiny partajních delegátů, kteří na protest odešli ze sálu.
Následujícího roku se vášně napřely jiným směrem, po Pražském jaru přišel Srpen 68. Začátkem sedmdesátých let se situace spisovatelů postupně znormalizovala. Něco se zametlo pod koberec, někteří komunisté se stali bývalými, vyvržení publikovali pod pseudonymy nebo jménem svých kamarádů nebo emigrovali. V globálu se jelo dál močálem černým kolem bílých skal.
Záhy po sametu se začalo znovu gruntovat. Již v druhé polovině prosince 1989 ovládla skupina těch nově progresivních pokladnu i majetek Svazu českých spisovatelů a založila Obec spisovatelů České republiky.
Heslo “Nejsme jako oni” bylo dotaženo k dříve neznámé dokonalosti. Třídní nepřítel byl vyobcován důsledněji než kterýkoli nepřítel moci před tím.
Vyobcovaní se vzpamatovávali přes 10 let, ale nakonec v roce 2001 založili vlastní organizaci, Unii českých spisovatelů.
Vypukla svoboda. Každý si může napsat knihu, když to umí. Může si ji nechat vytisknout, když na to má. Padne-li knihkupcův zrak na nálepku, může se probudit jeho svědomí a autora odmítne prodávat. Takže se dílo nemusí dostat k občanům.
Když peníze i s majetkem zmizely, bylo vedení Obce spisovatelů České republiky nařknuto z manažérské neschopnosti. Revolta vedla v roce 2014 ke vzniku Asociace spisovatelů. Souběžně s těmito třemi oganizacemi funguje PEN klub.
V roce 2017, tedy padesát let po slavném IV. Sjezdu československých spisovatelů, uspořádala Asociace spisovatelů vlastní sjezd. Jeho smyslem nebyl pokus o sjednocení roztříštěných sil, ale demonstrace, že pouze a jen Asociace je hrdou dědičkou revolučních tradic.
Lydie Romanská, místopředsedkyně Obce českých spisovatelů program sjezdu okomentovala takto [7]:
“[…] zjistila jsem, že v [programu] zatím není jediné místo, ani hodina pro kohokoli zvenčí, pro jakoukoli svobodnou výměnu názorů, pro příspěvky, které by mimo fan klub Asociace reagovaly na výzvu k účasti, na výzvu k polemice či alespoň vlastnímu názoru. Taková výzva totiž neexistuje.”
Unii českých spisovatelů předsedá Karel Sýs. V roce 2018 se o něj ušpinil Pirát Pikal, protože jeho podvýbor nechal Sýse projít směrem k Hradu. Pikal tu hanbu ze sebe setřel (nepochybně čistými) penězi. Jako pokání poslal 50000 Paměti národa.
Cena Unie českých spisovatelů tedy není stužka na sako. Je to odsuzující nálepka, tedy trest, že se autor ocitl v pochybné společnosti.
Jeden z letošních oceněných, František Ringo Čech, ve svém poděkování poznamenal:
“Měl jsem velkou retrospektivní výstavu. Galerista mi volá: Ringo, teď tady byl návštěvník a říká jak můžete vystavovat takovýho šmejda, takovýho zmetka hnusnýho. Vám se ty obrázky nelíběj, ptá se galerista? No líběj se mi, ale ten Zeman…”
Unie českých spisovatelů letos ocenila dvě skupiny a šest jednotlivců. Myslíte, že v sále byly kamery ČT, Barrandova, Seznamu, DVTV a jak se vůbec všechna ta media jmenují? Ani nápad.
Dobře, nezajímá je nějaký Jírovec, ale letošní cenu dostal i Kolektiv jazykovědců: Za vydání Velkého učebního Česko-vietnamského slovníku. Oslavovalo se dokončení mnohaletého projektu, tedy vydání posledního šestého dílu.
Cenu dostal i vynikající fotograf Jindřich Štreit a Michal Macháček za knihu o Gustávu Husákovi.
Je pravděpodobné, že někteří z těch, jimž se dostanou oceněná díla do ruky, budou jednat podle Švejkovy historky:
“U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: ,To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump.'”
Ohlupený občan si může říct: XY byl odměněn s Čechem, to bude asi také pěknej šmejd a hnusnej zmetek. Dá se na to koukat, dá se to číst, ale ten Zeman a ten Sýs.
Macháček měl Husáka vidět jako komunisticko-normalizační svini, chtivou moci a slávy.
V tom selhal. Podle tohoto zdroje [8] se kariéra úspěšného mladého odborníka na totalitní éru zadrhla. Akademie věd mu opakovaně odmítla žádosti o zařazení do špičkového vědeckého programu. Macháček byl nucen opustit akademické prostředí a nyní píše dějiny pražské Zoo.
A k tomu všemu má nálepku.
