Stanislav A. Hošek
5. 11. 2019
Předznamenávám, že slova, termíny, či pojmy jako pravda, lež, láska, nenávist, zlo, dobro a jim podobné, mně v politických textech připadají natolik nepatřičné, že je považuji za politický kýč. Když pak s nimi šermují známí politici, ústavní činitelé, či nejvyšší úředníci státu, tak za tím cítím nějaké to čertovo kopýtko.
Nenávist přece ani historicky není zas tak hrozným společnostním jevem, že by se jejím potíráním musely zabývat dokonce orgány činné v trestním řízení. V naší kultuře, založené mimo jiné na křesťanské tradici, dokonce ani katolická církev nezařadila nenávist mezi sedm hříchů hlavních, nesprávně řečeno smrtelných, ale zcela oprávněně považovaných za kardinální, neboť každý z nich je pramenem celé plejády jiných hříchů. Při tom, alespoň v mých očích, je nenávist pro naše společenství více nebezpečná, než hněv, či pýcha, nebo v poslední době než kupříkladu smilstvo.
Připomeňme si ale, že církev zmíněných sedm hříchů deklarovala už před jedním a půl tisícem let, kdy byla součástí veškeré moci. Její nejvyšší pastýři v jasně červených dresech, kteří zmíněnou sedmičku uzákonili, ze zkušeností víc jak dobře věděli, že v mocenských střetech se projevům nenávisti nelze vyhnout. Příkladem jim konec konců byly posvátné knihy Starého zákona, v nichž jediný Bůh byl plný nenávisti vůči každému, kdo i jen zapochyboval o jeho moci.
Z předešlého odstavce ale také plyne, že ne každá nenávist je odsouzeníhodná. Tehdy, ale i dneska. Podle čehož se chovají i naši současní rytíři antinenávisti. Pokud sleduji jejich činnost, či spíše nečinnost, tak vidím, že nenávidět třeba Rusko, Putina nebo ČLR je pro ně normální. Nejvyšší vojevůdci NATO přece nejlíp ví, kdože je našim úhlavním nepřítelem a nepřítele přece nelze milovat, naopak musí být nenáviděn. Nenávidět Babiše či Zemana je rovněž vítané, to oni totiž boří bábovičky polistopadových snů a utopií všech samozvaně opravdových demokratů a vyznavačů svobody, čti fanatických, demagogických a dogmatických Havlových pohrobků. A konečně nenávidět vše levicové, komunisty a celý minulý režim je povinností, neboť jde o dobu zločinnou, jak zní zákon sametové revoluce. O dvojím metru přístupu státu k nenávisti docela dobře poslouží jen jeden příklad. Řeporyjský rychtář si dovoluje z otvoru k přijímání potravy udělat anální otvor, z něhož proudí ta nejvulgárnější lejna nenávist a…nic. Jedno veliké nic.
Nějaký čas jsem již přesvědčen, že šiřiteli nenávisti u nás jsou nejaktivnější z demagogů svobody a demokracie, v nichž se Havlovo motto o lásce zákonitě zvrtlo na svůj protiklad. Jenže znalci politické atmosféry i v jiných zemích světa dokladují, že nenávist roste i v mnoha jiných státech, ba snad v celém světě. Přináší ji podle nich sama podstata celosvětově dominujícího kapitalismu. Prvotní základ vytváří již jeho individualisticky sobecká ideologie životního stylu, měnící pozvolna celé lidské společenství v predátorské. Nejviditelnějším důvodem růstu nenávisti je s velkou pravděpodobností stále se zvyšující diferenciace mezi lidmi vytvářející, mimo jiné, rostoucí počet lidí upadajících do bezvýchodné situace. Vysoce produktivní pro nenávist je rovněž současná nestabilita, až chaos.
Dnešní mocní nedovedou odstranit uvedené příčiny nenávisti, tak se ji snaží zakazovat, až kriminalizovat. Na počátku šlo jen o zanícené nadšence coby prospektory nenávisti, ale postupem času vznikají celé kohorty profesionálních fízlů, donašečů a v konečném pak cenzorů a šerifů vykonávajících i mimosoudní potírání „nenávisti“, čti všeho, co neodpovídá jejich vnitřnímu přesvědčení. To všechno není v prostředí nelítostného politického soupeření nic nového. Teprve moc, která ztrácí sebejistotu a víru v nezbytnou podporu davů, začíná si vymýšlet nové formy mocenského boje.
Nebývalé zostření veškerého politického a mocenského soupeření naprosto samozřejmě přinesla existence internetu. Ta prokletá tribuna, kde každý „syčák“, podle příslušníků panské vrstvy, může rozdávat rozumy, kritizovat kdeco a dokonce napadat každého ze současných mocipánů, ba až celou vládnoucí vrstvu. Nejrizikovější pro každou moc pak je, že se pomocí sociálních sítí může nesouhlas s mocí nejen šířením posilovat, ale navíc organizovat. Tedy nebývale zesílit každý odpor vůči moci. Proto je výsostným zájmem moci v době internetové, umět zajistit indikaci každého zrnko nenávisti vůči sobě v samotných počátcích, včas ji znemožňovat a tím zajistit její nešíření. Na tak obrovský rozsah činnosti nestačí amatérské občanské nadšení. Tady musí nastoupit vysoce specializované a zkušené instituce státu.
Není proto divu, že přímo v budově Ústavního soudu se konala konference pracovníků justice, státního zastupitelství a dalších pečovatelů o správné chování občanů v naší společnosti. Téma bylo úzké, „O nenávisti na internetu“. Důležitost konference byla podtržena účastí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a vrchní ombudsmanky Anny Šabatové. Najít metodiku jak hledat, mazat, jinak postihovat až trestat projevy a především šíření nenávisti na internetu, to bylo hlavním úkolem nejvyšších úředníků státní moci. Cíl je nasnadě. Postupně formulovat všechny činnosti související s projevy a s šířením nenávisti, které budou postiženy trestním právem.
Od počátku celého tažení proti nenávisti jsem měl podezření, že mocným vůbec nejde o současně se rozmáhající projevy nenávisti, ba ani o její šíření. Pravý důvod veškerého mocenského snažení proti nenávisti se provalil teprve pokusem o definování nového trestného skutku, jímž má být „předsudečná nenávist“. Tehdy se dokonale odhalilo ono čertovo kopýtku celé protinenávistní aktivity.
Základním jejím smyslem je navyknout veřejnost na to, že mocní začnou regulovat právo na dosud bezmeznou svobodu slova. Lidé by si postupně měli zvykat na to, že některé jejich projevy budou cenzurovány, ba až trestně postihovány. Je to příprava na drsnou budoucnost, v níž mocní budou opět bojovat o svou nadvládu. Proto víc jak samotné projevy nenávisti, hodlají co nejúčinněji znemožňovat její šíření, které nebývale zvýšil internet. Projevy nenávisti budou sice mocní mazat, ale sami pro sebe vnímat jako zpětnou vazbu, z níž se poučí. Aniž dají šanci veřejnosti si to vůbec uvědomit.
