Mýtus, paměť, dědictví O českém národě (11. kapitola)

Nejostřejší výpady proti Čechům se vyrojily ve chvíli, kdy pád Bachova absolutismu a přijetí konstituce v roce 1860 umožnily utlačovaným národům veřejně se zastat svých práv. Němci v našich zemích si již odedávna zvykli, že české obyvatelstvo, jakkoli se jeho počet neustále zvětšoval, patří k nižším, nevzdělaným, převáženě venkovským vrstvám, které se v žádném případě nemohou podílet na kulturním, politickém a duchovním životě země označované názvem Böhmen. Pro privilegované německé obyvatele Českých zemí bylo nepředstavitelné, že by ty dosud bezejmenné ponížence, sluhy, pacholky, nádeníky, řemeslníky, dělníky, prostě ten slovanský „černý lid“ mluvící nesrozumitelnou hatmatilkou, měli náhle vnímat jako rovnocenné občany. Franz Grillparzer, vídeňský básník, který získal vysoké postavení u dvora dík dramatu Štěstí a pád krále Otakara, nabubřele oslavujícímu vítězství Rudolfa Habsburského nad „železným a zlatým“ Přemyslovcem, se již v roce 1848 vysmíval českému národnímu hnutí – namítal, že o národním hnutí nemůže být řeč, protože Češi jsou pouze kmenem, nemají jazyk, jen idiom, hovorovou řeč.

V časopise Magazin für Literatur des Auslandes (Magazín pro literaturu v zahraničí) najdeme v té době desítky článků nevybíravě napadajících Čechy, jejich dějiny a kulturu. Vybírám citát, který vystihuje tehdejší mínění většiny Němců u nás: „Dějiny Čechů jsou napůl mýtus, napůl lež, jejich státní právo je smyšlenka, jejich literární poklady zčásti humbuk a jejich kultura, můžeme-li o ní vůbec mluvit, je barbarství potřené německou fermeží.“ (Sv. 76, 1869, str. 686) Nepřipomínají nám slova o českých dějinách jako mýtu a lži výroky některých našich postmoderních austro- a germanofilů? Co se nám jen pánové Třeštíci, Pithartové, Přibáňové, Bělohradští a další v polistopadové éře napovídali o nutnosti bojovat proti vlastním mýtům a lžím?

2. 

Před několika dny jsem vyslechl Václava Bělohradského s paní Senkovou, vysílaný u příležitosti 101. výročí založení Československé republiky na Dvojce Českého rozhlasu. Filozof, jeden z prvních, kdo k nám po listopadovém převratu uváděl myšlenky postmoderního relativismu (každý má svou pravdu; neexistují Velké dějinné příběhy, jen dobové narativy jako účelové interpretace dějinných událostí; místo marného úsilí o objektivitu otevřená manifestace vlastního postoje), znovu a ve zkratce zopakoval své radikální názory na moderní dějiny a budoucnost českého národa. Jeho výrok o tom, že vznik Československa byl tragédií, jeho lítost, že se nepodařilo zachránit Rakousko a proměnit je ve federální stát svobodných národů, vychází z fantastické vize, která neobstojí před historickou realitou. Zakladatelé státu, Masaryk a Beneš, nedosáhli svého cíle vychytralým diplomatickým jednáním, ale především proto, že mluvili jménem stotisícové armády českých a slovenských zběhů, kteří podlomili bojeschopnost centrálních mocností a uspíšili konec války. Kde vzal Bělohradský odvahu věřit, že by se v habsburské monarchii, proměněné od srpna 1914 ve vojenskou diktaturu, našli po válce mezi německými šlechtici, byrokraty, vojenskými veliteli, politiky, velkostatkáři, bankéři, novináři, lidé schopní řešit výbušné národnostní, politické, hospodářské rozpory demokratickou cestou? Kde bere Bělohradský troufalost vyčítat Čechům a Slovákům neschopnost založit po válce federální stát svobodných národů po vzoru Švýcarska? Neuvědomuje si, že srovnává nesrovnatelné? Cožpak nezná poválečný plán vídeňské vlády založit Deutschösterreich (Rakouské Německo), jehož částí by byly i pohraniční kraje v Čechách a na Moravě? Politizující filozof podpírá své fantastické vize zásadní nedůvěrou v kategorii národa jako takového. Proto Čechům radí, aby se zbavili místních tradic a mravů, kulturních návyků, vlastního životního stylu a všeho, co je oddaluje od širokého a nezadržitelně se sjednocujícího proudu globálního světa. Při poslechu jeho hodnocení První republiky jako „falešné konstrukce“ jsem byl šokován tím, že tento výrok připisuje – Rakušanům. Podle Brechta lidé se mají v určitých situacích vyhýbat slovům, která jsou nebezpečná – slovo komunismus nechť nahradí socialismem, diktaturu autoritou, Žida semitou, plutokrata miliardářem atp. To, že Bělehradský nepřiznal, že výraz falsche Konstruktion přebírá od sudetských Němců, mluví sám za sebe. S touto tezí souvisejí i úvahy o nesamozřejmosti českého národa, které vycházejí z postmoderní teze o tom, že národní státy jsou odsouzeny železnou logikou dějin k vyhynutí. Klade-li proti nesamozřejmosti národů samozřejmost nadnárodních Únií, Svazů, Paktů, Říší, pak se stává jedním z ideologů Nového řádu, propagátorem Nového světa, který překoná národní, etnickou a jazykovou rozdrobenost lidstva. Jak reagovat na tuto apokalypsu? Snad jen připomenutím slov tisíciletého českého chorálu: „Svatý Václave, vévodo české země,— nedej zahynout nám ni budoucím!“ 

3. 

V dějinách národů významnou roli hraje mýtus. Nehledejme v něm žádné tajemství, žádnou nadpřirozenost. Je to soubor představ daného společenství o svém původu a dějinách, jsou to po staletí ústním podáním předávané příběhy, symboly, představy o tom, co bylo. V těchto zděděných vědomostech se mísí pravda s přáním, skutečnost s tím, co by bylo možné nebo žádoucí. Národní, ale ani náboženský nebo jiný dějinný mýtus nemůže být destruktivní, nemůže podrývat schopnost kolektivu čelit zlým časům a krizím. Vedle obranných mýtů jsou, bohužel, také mýty nebezpečné, útočné, které si vytvořily národy dobyvatelů, uchvatitelů, válečníků. V německé učebnici z roku 1940 čteme neuvěřitelnou falzifikaci života Ježíše Krista, vykupitele křesťanů a hlasatele lásky: „Kristus je lidový král Germánů, který v doprovodu svých udatných mládenců bojuje proti nepřátelům, sráží je do pekla a – jako kdysi Donar–Thor – vítězí nad všemi nepřátelskými silami. Na svém nebeském hradě, obklopen svými nebeskými pány, očekává pozemské hrdiny.“ (Walter Gehl, Deutsche Geschichte in Stichworten. Německé dějiny v heslech). Opravdu, těžko si představit svévolnější zfalšování evangelia ve prospěch aktuální situace, kdy germánský bůh (Hitler) poráží nepřátele a vítá doma své udatné hrdiny (vojáky s nápisem Gott mit uns, Bůh s námi, vyraženým na opasku)!

Na zcela opačném konci aktualizace starých historických příběhů a pověstí je přítomnost dějinných událostí v paměti českého lidu, jak se s ní setkáváme v době po Vídeňském sněmu, za vlády Františka I. a kancléře Metternicha. Jak císař, tak i jeho ideolog a horlivý vykonavatel moci, byli s to udělat všechno, jen aby zamezili vlivu francouzské revoluce. Konzervovali staré pořádky a do nemožnosti rozšiřovali moc tajné policie, byrokracie a kléru zahalenou do růžového oparu biedermeierovského pohodlí. Bránili dokonce rozvoji průmyslu a moderních výrobních prostředků. V knize Austria, as it is (Rakousko, jaké je, 1828) se dočteme o tom, jak Charles Sealskind, vlastním jménem Karl Postl, Němec z Moravy, který emigroval do Ameriky, líčil své dojmy z návštěvy v Rakousku. Nás zaujmou jeho dojmy ze severních Čech, kde měl možnost poznat tvrdé životní podmínky českých vesničanů. Zaujala ho jejich zasmušilá a zatvrzelá povaha, kontrastující s mimořádným citovým působením jejich zpěvu a hudby, a především se schopností i těch nejprostších lidí uchovat si v paměti a ctít významné mýtické i historické postavy svých dějin: „Znají z ústního podání příběhy svých nejstarších knížat – Čecha, Kroka a jejich tří dcer a Přemysla, zakladatele jejich dynastie.“ Autor zaznamenal také pověst o Blanických rytířích, kteří čekají, až je „úder hromu probudí a otevře brány jejich vězení, odkud se vyřítí, aby osvobodili své krajany ze jha cizinců, kterým oni říkají Němci, vetřelci.“ Čeští vesničané si vyprávějí pověsti–pohádky o Amazonkách, ale připomínají si také císaře Karla IV., syna krále Jana padlého v bitvě u Kresčaku. „Těžko by se našel sedlák, který by neznal přesně zkazky o tomto skvělém vladaři a jeho skutcích, zatímco byste se marně vyptávali dvou a půl milionů z nich, kdo byl otec současného císaře.“

4. 

Dnešní člověk se stává stále víc závislým na rychle se pohybující přítomnosti, a minulost si vyvolává především proto, aby mu potvrdila jeho aktuální názory a zájmy. Naproti tomu lidé v minulých dobách, ještě než se prosadil moderní svět hnaný neustále se zvyšujícími technickými, strojovými výrobními silami, obraceli se k minulosti, zahalené do poetického oparu pověstí, legend, pohádek, skazek, aby v nich našli potvrzení ne snad toho nebo onoho aktuálního zájmu, ale přímo základu a smyslu své existence.

Podíváme-li se na dobu našeho obrození, kdy si čeští vzdělanci, jazykovědci, historici, básníci, hudebníci jakoby z trosek minulosti vyhrabávali své dějiny, získáme tím možnost lépe poznat sebe sama, zvláštnosti své povahy, svých činů a své existence. Když jsem v zápiscích Františka Palackého četl, že si jako student kladl otázku, kterému oboru má věnovat hlavní pozornost, velmi mě překvapil výrok, že to nebude historie, protože podle jeho názoru české dějiny jsou chudé, málo zajímavé. Kdyby mu v té době někdo řekl, že se stane velkým objevitelem české minulosti, že podnikne namáhavé cesty do Itálie, aby tam ve vatikánských archivech proseděl mnoho měsíců vyhledáváním a opisováním neznámých dokumentů vztahujících se k našim dějinám, kdyby mu někdo prorokoval, že napíše Dějiny národu českého a že toto monumentální dílo se stane nejvýznamnějším dílem české odborné literatury 19. století, stěží by něčemu takovému mohl uvěřit.

5. 

V básni K.H. Máchy Máj je pasáž, ve které básník vyjadřuje svůj vztah k rodné zemi. Tato kantiléna patří k nejkrásnějším vyznáním lásky k vlasti v naší poezii. Představitelé tehdejšího „korektního vlastenectví“ nemohli být neznepokojeni tím, že apoteózu rodné země vyslovuje otcovrah ve chvíli, kdy klade hlavu na popravčí špalek. (Pro Máchu hrdina básně Vilém nebyl zločinec, ale nešťastník, kterého krutá hra osudu postihla nejednoznačnou vinou.) Odsouzenec loučící se tváří v tvář smrti se životem, s rodnou zemí, za posly svého posledního vzkazu zvolil „bílé obláčky“, které „dálným nebem plynou“:

Vy, jež dalekosáhlým během svým

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou.

V této pasáži se Mácha vyznává ze své lásky k vlasti slovy, která sama o sobě dokazují jedinečnost českého jazyka – o tom se přesvědčí každý, kdo se je pokusí přeložit do jiného jazyka. Zůstaňme však u obsahové stránky veršů. Klíčovým slovem je tu slovo dědictví. Dnes, kdy je tento pojem zvulgarizován a zúžen na věci materiální povahy, světských statků a peněz, je třeba zdůraznit, že jde o duchovní, kulturní hodnoty české minulosti, o činy našich předků, které přivedly České země k rozkvětu, nebo o ty, které odvrátily záhubu národa. Toto dědictví zavazuje – nová generace má vůči předkům dluh, povinnost; dědictví není něco, co nám spadne do klína jako materiální, hmatatelný statek, z něhož můžeme těžit. Karel Čapek v úvaze o dluhu, který máme vůči předkům, uvedl v první řadě péči o rodný jazyk, který se udržel půl druhého tisíciletí (jako literární jazyk sedm století) – cožpak to je malý závazek vůči předchozím generacím?