Kdo potřebuje nové vojenské vrtulníky v ČR?

Přesto chtějí Vzdušné síly Armády České republiky (VS AČR), tedy naše vojenské letectvo, tyto vrtulníky co nejdříve vyřadit a nahradit je lehkými transportními vrtulníky Bell. Nevím, nevím… snad naši vojenští plánovači, stratégové a vojenští analytici vědí, co dělají. Ostatně, někteří o chystané změně občas opatrně promluví. Ponejvíce však o ní píší vojenská média, a to často v nadšených článcích popisujících výhody „zvoleného“ dvoumotorového, amerického, lehkého transportního typu UH-1Y Venom, nyní ještě doplněného o několik kusů rovněž dvoumotorové, čistě bitevní verze AH-1Z Viper. Nicméně čtenář si nemůže nevšimnout, že krom nadšení tyto články nepřinášejí takřka žádné technické informace, a nemůže se zbavit dojmu, že tyto texty nesou řadu příznaků typických pro placené komerční články.

Nevím, nejsem odborník, jen trochu poučený laik, který se o vojenská letadla a vojenské letectví (i některé jiné zbraňové systémy) zajímá po několik desítek let, takže jsem za tu dobu načerpal již hodně informací, ale stále nejsem a nikdy nebudu odborníkem s aktuálním, podrobným vhledem do problematiky VS AČR.

Možná jen proto se mi jeví toto vyřazení a chystaný nákup jako značně – eufemisticky řečeno – překvapivý (nechci-li otevřeně říci, že poněkud nesmyslný). VS AČR totiž disponují jak lehkými transportními vrtulníky (10 x W-3A Sokol), tak středními víceúčelovými transportními vrtulníky (5 x Mi-17 + 15 x Mi-171Š), tak víceúčelovými bitevními vrtulníky (17 x Mi-24V). Přitom právě ony vrtulníky Mi-171 a Mi-24 byly VS AČR dodány v letech 2005, resp. 2006 v rámci deblokace ruského dluhu (takže jsme je získali vlastně velmi levně).

Čili dnes jsou tyto dva posledně jmenované typy vrtulníků zhruba v polovině své technické životnosti, a tedy by měly prodělávat modernizaci zvanou v NATO jako MLU (Mid-Life Upgrade). Tento typ upgradu se u osvědčených letounů používá ve všech „starých“ členských státech NATO a je typický zejména pro USA, kde se úzkostlivě dbá na to, aby drahá letecká technika mohla po zásadní modernizaci, plně využívající technický a modernizační potenciál příslušných letounů, dosloužit i v měnících se podmínkách až do konce své technické životnosti jako plnohodnotný zbraňový systém.

V ČR se však z nějakých důvodů u Mi-24, tedy u kvalitní, ve světě velmi rozšířené a v bojových podmínkách jednoznačně osvědčené techniky s obrovskou palebnou silou, prosazuje její co nejrychlejší vyřazení a náhrada lehkým transportním vrtulníkem, který používá jen jediný uživatel na světě (US Marine Corps), pro jehož specifické požadavky byl speciálně konstruován a jenž nikdy neprošel žádným intenzivním a dlouhodobým bojovým nasazením.

Naopak např. v Maďarsku přede dvěma lety rozhodli, že až do výhledového získání nových víceúčelových vrtulníků se obnoví provoz bitevních Mi-24, které byly v MR z úsporných důvodů dlouhodobě mimo provoz a uložené. Od loňska však procházejí generálními opravami a úpravami v Rusku a vracejí se do provozu.

V Polsku se bitevní Mi-24 rovněž právě modernizují a polský letecký průmysl nabízí špičkové a modulární modernizace i jiným jejich uživatelům.

A to nemluvíme o Rusku, jehož letecký průmysl nejen že tyto vrtulníky vyrábí a právě modernizuje pro letectvo RF, ale nabízí řadu jejich modernizací různé úrovně dle přání dalších zákazníků.

V ČR má letecký průmysl licencemi od ruských výrobců zajištěno, že může provádět nejen údržbu, GO, ale i modernizace ruských vrtulníků Mi-17/171 a Mi-24 takovými systémy – samozřejmě i západní provenience – jaké si zákazník, včetně VS AČR, zadá. Přes tuto jedinečnou schopnost našeho průmyslu je však přístup politiků i MO přesně opačný než v PR a v MR: Víceúčelové bitevní vrtulníky Mi-24 již nemodernizovat, co nejdříve je vyřadit, přestože mají za sebou teprve polovinu svého životního cyklu(!), jsou zbraňovými systémy s největší palebnou silou, jakou má AČR vůbec k dispozici, a pořídit místo nich vrtulníky, které mají sice modernější avioniku a optroniku (která se ale na stávající vrtulníky dá v rámci modernizace nainstalovat(!)) a zdaleka nedisponují takovou palebnou sílou jako ty vrtulníky vyřazované.

Právě tato letka má ve výzbroji oněch 17 víceúčelových bitevních vrtulníků Mi-24 (z toho 7 je z úsporných důvodů dlouhodobě uloženo) a právě tato letka má místo nich obdržet 12 vrtulníků Bell, aktuálně v typové skladbě 8 x UH-1Y Venom (lehký transportní) a 4 x AH-1Z Viper (bitevní).

Podívejme se tedy na porovnání základních možností letky dnes, a poté po přezbrojení US technikou. Tu uvažujeme ve variantách a) a b), neboť vrtulník UH-1Y unese a) buď 8 vyzbrojených bojovníků a žádnou výzbroj, nebo b) maximálně 550 kg neřízené výzbroje na 2 vnějších závěsnících a 4 bojovníky. Vrtulník AH-1Z pak unese 1.130 kg výzbroje na 6 vnějších závěsnících, v čemž ale může být až 16 protitankových řízených střel (PTŘS).

Ruský vrtulník Mi-24V pak uveze až 8 vyzbrojených bojovníků a současně i 1.500 kg výzbroje na 6 vnějších závěsnících, z čehož mohou být 4 PTŘS.

Pro úplnost dodávám, že dle Smlouvy o kontrole ozbrojených sil (Smlouva o KOS) může mít ČR ve výzbroji 50 bojových vrtulníků. Tyto počty hlavních zbraňových systémů (jako jsou též tanky, BVP, OT, dělostřelecké systémy, bojové letouny), které stát-signatář Smlouvy o KOS může mít, vlastně říkají, kolik takových systémů stát maximálně potřebuje k efektivní obraně svého teritoria v případě konfliktu střední až velké intenzity (a současně aby extrémním zbrojením neohrožoval své sousedy). ČR má dnes ve skutečnosti bojových vrtulníků 17 a po přezbrojení US technikou bude mít jen 4(!) + 8 lehkých transportních UH-1Y, přičemž původně jsme měli místo 17 Mi-24V koupit pouze 12 UH-1Y, čili kategorii bojových vrtulníků jsme měli v rámci OS AČR úplně zrušit(!).

Na další poněkud zarážející skutečnost upozorňuje úvaha, o jaké procento přepravní či bojové kapacity by 221. letka v případě bojového nasazení přišla při ztrátě jednoho vrtulníku Mi-24, jednoho UH-1Y či jednoho AH-1Z, viz níže:

Samozřejmě že obě varianty výzbroje 221. letky mají své výhody a nevýhody. Ztráta jednoho Mi-24 znamená ztrátu bojové, ale i přepravní kapacity současně, a používá-li se Mi-24 pouze k bitevním úkolům, je jeho přepravní kapacita nevyužitá. U dvojice AH-1/UH-1 se dá plánovat optimální použití verze stroje podle plánovaného typu akce. Nicméně při akci typu výsadek bojovníků se vzdušnou podporou (což je primární úkol jak Mi-24, tak AH-1/UH-1) je třeba k vysazení 8-členného družstva a k jeho podpoře jediného Mi-24, ale vždy nedílné dvojice AH-1/UH-1, protože UH-1Y v tom případě nemůže nést výzbroj.

Výměna výzbroje českého bitevního vrtulníkového letectva má v bojových situacích i další souvislosti, které by ale měli vysvětlit spíše odborníci. Mám na mysli např. a mj. to, že

Mi-24 má sice větší spotřebu paliva než US vrtulníky, ty je ale k takové akci třeba vyslat dva. Tzn. že k akci, kterou dnes zajistí 1 vrtulník se 2 motory, bude třeba 2 vrtulníků se 4 motory, tedy i s vyšší pravděpodobností možné poruchy motoru, a v prostoru nasazení se bude pohybovat dvojnásobný počet potenciálních cílů, které bude protivník moci ostřelovat. Mi-24 je sice podstatně těžší, čili méně obratný, ale oproti UH-1 je silně pancéřovaný a pro vlastní  ochranu je vybavený chlazením výstupních plynů, výmetnicemi klamných cílů a zařízením pro „matení“ protiletadlových střel s infranaváděním.

Laik si tedy klade otázku, proč k takto sporné výměně výzbroje 221. letky má vlastně dojít.

Odpověď by měli dát zejména vojenští odborníci. Mírně poučenému laikovi však tane na mysli mj. ten fakt, že ČR sice tuto výměnu zdánlivě vůbec nepotřebuje, ale velmi zainteresovaný je na ní zřejmě výrobce Bell Helicopter Textron (dále Bell). Při náhledu do (polo)odborných vojenských časopisů nelze pominout skutečnost, že ze 3 US výrobců vrtulníků pouze Bell za řadu posledních let neprodal do zahraničí jediný vojenský vrtulník, protože se upsal k výrobě obří zakázky UH-1Y + AH-1Z pro US Marine Corps, přičemž všech 160 UH-1 již bylo dodáno a dodávka 189 ks AH-1 se chýlí ke konci. A co dál?

Již v roce 2017 tak začal Bell tlačit na některé vhodné státy, kde se schylovalo k nějakému výběrku na vrtulníky, či které jsou dostatečně ovlivnitelné či jejich politici vhodně „flexibilní“ či „směrovatelní“. První na řadě tedy byla ČR, kde se pojednou začalo dostávat sluchu pouze osobám prosazujícím urychlené vyřazení ruských bitevních vrtulníků a jejich nahrazení víceúčelovými stroji, přičemž za jedině vhodný vrtulník se začal označovat především UH-1Y. Rozběhla se první etapa výběrového řízení a ještě před jejím skončením se zčistajasna v odborných médiích začaly objevovat články říkající, že ČR si vybrala UH-1Y a že to je pro ni to nejlepší řešení. Současně se objevují informace, že Pákistán a Bahrajn si objednají po 12 kusech bitevních AH-1Z. To je množství, které zejména Pákistán nijak „nevytrhne“, ale oba státy a jejich masivní rozpočty na obranu taky nijak nezrujnuje.

V půli prosince 2017 však přichází na Ministerstvo obrany ČR Karla Šlechtová a po seznámení s resortem ihned zastavuje první etapu výběrka na „víceúčelové vrtulníky“, prohlašuje ho za marketingový průzkum a ukládá vojákům, aby nově zadali podmínky tak, aby lépe vyhovovaly VS AČR, čímž skutečné výběrové řízení oddaluje na neurčito. Zároveň i pozastavuje plnění dohody o nákupu přehledových radarů PVOS z Izraele, ale naopak akceleruje výběrová řízení a nákupy materiálů podstatně méně nákladných, ale pro AČR o to potřebnějších.

Vzhledem k tomu, že pozastavení nákupu izraelských radarů provázely jen kusé informace o snaze dosáhnout výhodnější ceny nebo o dopracování jejich integrace do systému protivzdušné a protiraketové obrany států NATO (NATINAMDS) a dále se už o nich nemluví, můžeme se dohadovat, zda to náhodou nebyl účelový krok, jenž měl ukázat, že měříme všem stejnou měrou a že nejsme zaujati á priori jen proti USA.

Po těchto krocích pak byla K. Šlechtová koncem června 1918 odvolána bez udání jasných důvodů. Opět lze tedy jen spekulovat, zda náhodou prostě nesplnila hlavní zadání, oddálit ten sporný nákup vrtulníků, a nebyla tedy „převelena“ na jiné úkoly.

V březnu (5. – 9.3.) 2019 letí A. Babiš na oficiální návštěvu USA. U prezidenta Trumpa je přijetí plánováno na pouhé 1/2 h (!), zato na 6.3. byl A Babiš pozván na exkurzi do centrály CIA v Langley. Co mu tam šéfka CIA z činnosti a možností US rozvědky (a z poznatků o něm samém a o ČR) ukázala, předvedla či řekla, není známo. Zato ještě před odletem z USA tiskový mluvčí premiéra oznámil, že strany se dohodly, že ČR nakoupí US vrtulníky Bell. Proč tak učinil ještě před odletem domů a zda to může nějak souviset s obsahem návštěvy CIA, to se asi nikdy nedovíme, ale rychlý sled těch událostí je poněkud zarážející.

Zato koncem března začíná od předchozího roku existující hnutí Milion chvilek pro demokracii organizovat na začátek dubna svolanou masovou demonstraci zaměřenou sice proti ministryni M. Benešové, tedy i proti prezidentovi, jenž ji jmenoval, ale současně i proti A Babišovi, proti jehož působení celé hnutí vlastně vzniklo. Pak se demonstrace stupňují až do 23.6.2019, tedy do největší demonstrace na Letné, ale poté je série náhle ukončena.

Od léta 2019 se pak v českých médiích objevují zprávy a články o tom, že se ČR rozhodla, že nakoupí vrtulníky Bell, a zhruba od srpna 2019 pak upřesnění, že to bude „mix“ vrtulníků, tedy 8 x UH-1Y a 4 x AH-1Z. Zda mezi těmito zprávami a demonstracemi proti premiérovi existuje nějaká spojitost, to se také nejspíš nikdy nedovíme, ale souslednost událostí je opět nápadná. Třeba to mohla být jakási stupňovaná varování premiérovi, že v případě nevyhovění americké straně by demonstrace taky mohly přerůst i v občanskou neposlušnost, s kterýmžto pojmem organizátoři taktéž „koketovali“.

Již z předchozího textu vyplývá, že společnost Bell dokončila obrovskou zakázku na vrtulníky UH-1Y pro US Marines, takže by potřebovala, aby někdo ve světě nakoupil tyto transportní vrtulníky v počtu alespoň desítek kusů, jinak se bude muset jejich výrobní linka zastavit a řada lidí propustit. A to je nepřijatelné jak pro Bell, tak pro prezidenta USA, jenž voličům slíbil, že pozvedne US ekonomiku a zajistí vyšší zaměstnanost. Bohužel, do konce roku 2018 se, jak již zmíněno, podařilo přesvědčit pouze Pákistán a Bahrajn, které se uvolily k nákupu vždy po 12 ks, ale požadují výhradně bitevní verzi AH-1Z. To je sice taky potřeba, protože výroba a dodávky této verze pro US Marines mají skončit do roku 2022, ale dodávky transportních UH-1Y již skončily, takže o to akutnější je, prodat aspoň těch 12 strojů do ČR, aby výroba transportní verze mohla ještě chvíli pokračovat. Pointa celého snažení USA a Bellu je totiž v tom, že výroba AH-1/UH-1 sice postupně končí, ale výroba nového vojenského typu bude zahájena nejdříve kolem roku 2025, protože teď se teprve začínají zkoušet prototypy, a tedy co do té doby? A to je ještě otázka, zda Bell v budoucím výběrovém řízení vůbec uspěje…

Začátkem roku 2019 se však u nás objevily zprávy o tom, že 21 vrtulníků UH-1Y nakoupí Rumunsko, které současně objednává i 24 strojů bitevní verze AH-1Z. O žádném výběrovém řízení se alespoň u nás v této souvislosti žádné zprávy neobjevily. Ostatně, ani by nebylo divu vzhledem k tomu, jak mají USA Rumunsko již po vojenské stránce (a postupně i po stránce politické) „ochočené“. Takže linka na UH-1Y je zachráněna, a tak USA nejspíš díky tomu mohly souhlasit, že si místo 4 UH-1 můžeme objednat 4 x AH-1Z. Ona se totiž odborná veřejnost proti úplnému zrušení bitevních vrtulníků u nás už silně ozývala, protože to prostě znamená, že by se AČR opět a znovu vzdala další své schopnosti – totiž vzdušné podpory výsadků a pozemních vojsk a vysoce mobilního prostředku boje proti tankům, což je po dřívějším zrušení některých jiných druhů vojsk a schopností opravdu už neúnosné. No a krom toho AH-1Z jsou stejně dražší než UH-1Y, tak nakonec proč ne…

Tak tohle je tedy taky hodně ošemetná otázka. Jak známo, ceny zbraní stále enormně rostou a US zbraně v tomto směru při vývozu opravdu nechvalně „vynikají“. Uveďme si příkladně vrtulníky UH-60 Blackhawk. Tyto dvoumotorové víceúčelové vrtulníky unesou až 11 bojovníků a na přídavných křídlech se zbraňovými závěsníky mohou nést až 1.200 kg výzbroje, včetně PTŘS. Vrtulníky se vyrábějí v USA u fy Sikorsky, jež dnes patří do skupiny Boeing. Sikorsky má však výrobní linku na kompletní výrobu také v Polsku(!). Když Sikorsky začal UH-60 (tovární označení S-70i) v Polsku vyrábět, nabízel je od r. 2011 za cca 13 mil. USD (bez výzbroje). Sikorsky však s nimi nesmí dodávat některou speciální výstroj, kterou smí pro vývoz uvolnit jen US administrativa.

Pro tyto stroje se „rozhodlo“ Slovensko, ale s tím, že je objedná přímo z USA a prostřednictvím Agentury pro obrannou spolupráci (DSCA) zajišťující pomoc spojencům a programu Foreign Military Sales (FMS), protože – jak se argumentovalo – takto lze pořídit i některé speciální vybavení. Bohužel, tyto dva mezičlánky dodávané zbraně namísto té deklarované „pomoci spojencům“ výrazně prodražují(!), takže SR dostala UH-60 sice (jako) přímo z USA, ale za 29 mil. USD/kus, avšak stejně bez jakékoli výzbroje, ba dokonce i bez té speciální výstroje(!). Těmito 9 nevyzbrojenými stroji za 261 mil USD je postupně nahrazováno 9 středních víceúčelových vrtulníků Mi-17, které uvezou 25 vyzbrojených bojovníků a ještě na 6 závěsnících 1.500 kg neřízené výzbroje, a z nichž část již byla špičkově modernizována(!).

České republice byly UH-1Y (pro 8 bojovníků a bez vnější výzbroje) z USA nabídnuty původně za cca 57 mil. USD/ks(!!!). Po upozornění domácích odborníků, že tato cena je naprosto nehorázná, „vyjednal“ do USA vyslaný emisar „snížení“ ceny na cca 37,5 mil. USD/ks bez výzbroje (srv. cenu větších UH-60 pro SR!). V internetových pramenech se uvádí průměrná cena za UH-1Y 26,1 mil. USD/ks a pro bitevní AH-1Z je to pak průměrně 31 mil. USD/ks (v obou případech pravděpodobně bez výzbroje a speciální výstroje).

Pro srovnání je pak třeba uvést, kolik nás stály ty ruské vrtulníky, jež jsou dnes asi v polovině své životnosti. Při jednáních o deblokaci ruského dluhu vůči ČR bylo v r. 2003 dohodnuto, že hodnota jednoho víceúčelového transportního Mi-171Š bude 5,95 mil. USD a jednoho víceúčelového bitevního Mi-24V bude 8,88 mil. USD (vše pravděpodobně bez výzbroje, kterou ČR měla k dispozici ještě z dřívější doby). Část Mi-171Š byla od té doby modernizována novým přístrojovým, komunikačním a identifikačním zařízením, montáží pro pohyblivé kulomety, balistickou ochranou kabiny a speciální balistickou ochranou kabiny výsadku a optronickými systémy v celkové hodnotě cca 5 mil. USD/letoun. Lze tedy říci, že do části těchto vrtulníků bylo investováno až téměř 11 mil. USD za kus, avšak Mi-171 unese téměř 2,5x více bojovníků než UH-1Y a téměř 3x tolik neřízené výzbroje, kterou ovšem UH-1Y unese, pouze pokud nese jen poloviční výsadek(!).

Nově vyrobené Mi-171 dnes Rusko prodává (v závislosti na objednaném množství, výstroji apod.) za 15 až 18 mil USD/ks a bitevní vrtulníky Mi-24 (značené též jako Mi-35) pak až za 36 mil USD/ks (pravděpodobně s výzbrojí).

Pokud tedy koupíme 8 x UH-1Y a 4 x AH-1Z (zejména za momentálně nabízené ceny) a současně vyřadíme 17 Mi-24V, dosáhneme tím za enormní částku radiálního snížení bojové kapacity 221. vrtulníkové letky VS AČR.

Zde si musíme objasnit jeden důležitý fakt. Pokud USA nakupují nějaké zbraně v zahraničí (protože se vývoj v USA třeba nezdařil nebo nestačí výrobní kapacita či protože jde o systém s malou přidanou hodnotou, který se tedy US výrobci nevyplatí vyvíjet a vyrábět), kladou si USA pro dovoz několik zásadních podmínek. Výroba systému se musí přenést do USA, musí jej vyrábět US firma a výcvik veškerého personálu musí probíhat v USA a Spojené státy musejí mít právo takový systém samy zdokonalovat a modernizovat. Jako příklady bychom mohli uvést právě vojenské letouny, jež se takto vyráběly či vyrábí v USA: např. britský taktický bombardér z 50. let Canberra, britský kolmostartující taktický letoun Harrier či brazilský turbovrtulový lehký bitevník Super Tucano. Z hlediska strategického je to u zbraní přístup celkem pochopitelný.

V případě vývozu zbraní však USA požadují pravý opak:

Zbraňový systém je třeba koupit přímo z výroby v USA; žádná licenční výroba, či dokonce offsetové programy se neposkytují, velké opravy či GO dělají buď US firmy, nebo místní společnosti nějakým způsobem ovládané US výrobci, žádné úpravy či modernizace mimo USA se nepovolují, veškerý personál (pozemní či létající) se musí školit a vycvičit v USA.

Navíc si USA při dodávkách zbraní do zahraničí kladou – na rozdíl od výrobců z EU či Ruska – i různé obchodní, technické, ba i politické podmínky.

Jak se různí představitelé ČR vyjadřují, děje se chystané vyřazení Mi-24V zejména kvůli snížení závislosti na Rusku a odpoutání od ruské techniky. Nákup vrtulníků Bell a jeho vyvolané důsledky však bude za daných podmínek pro ČR znamenat pro změnu vytvoření daleko zásadnější závislosti ČR na USA, včetně zániku určitých schopností domácího leteckého průmyslu a návazných služeb. Např. česká společnost LOM Praha má na základě licencí od ruského výrobce oprávnění vrtulníky Mi-17/171 a Mi-24 nejen opravovat, ale dělat na nich i GO a i modernizovat je, a to takovými systémy, které si zákazník, včetně VS AČR, vybere. Krom toho tato společnost provozuje i školicí středisko v Pardubicích, kde pro VS AČR vychovává nové piloty a osádky letadel, včetně vrtulníků, aniž by ty musely cestovat do zahraničí. V Ostravě pak existuje společnost, která pro osádky ruských transportních vrtulníků provozuje komplexní letový simulátor a trenažér pro palubní střelce. Obě služby komerčně využívají i zahraniční zákazníci.

S postupným přechodem na US vrtulníky tato schopnost českých firem zanikne, což je z hlediska vojenského tragické. Navíc komerční využití těchto schopností (jako dosud např. pro Irák, Afganistan a další) také postupně zanikne, protože USA – na rozdíl od předchozích let – do zájmových zemí namísto ruské techniky (jejíž dodávky tam USA dosud platily!) prodává již pouze US zbraně a letadla. Výcvik osádek v USA je velmi drahý, opravy prostřednictvím US firem také nejsou levné a USA si takto udržují trvalou kontrolu nad používáním zbraní dodaných z USA. VS AČR by pak v případě ozbrojeného konfliktu měly problém, jak zajistit velké opravy poškozené letecké techniky, a po vyřazení bojem poškozené techniky z provozu (pro neschopnost její okamžité opravy) by posléze nejspíše musely požádat někoho ze spojenců o vojenskou/leteckou pomoc (koho asi…?!?).

Po přechodu VS AČR na US techniku a po zániku schopností českých firem tuto techniku opravovat/modernizovat tedy vznikne paradoxní situace, kdy se bude velké množství ruských vrtulníků nadále používat nikoli u nás, ale … v USA(!). Ty jsou totiž jedním z velkých zahraničních uživatelů ruských vojenských vrtulníků, a je zde registrováno více vrtulníků Mi-8/17 než např. ve všech státech V4 dohromady(!). Provozují je jak USAF, kde je i školicí středisko s letovým simulátorem, tak řada soukromých „kontraktorů“, kteří s těmito vrtulníky pro USAF nebo pro CIA podnikají rizikové operace (včetně víceméně nelegálních!) v různých zájmových zemích. A proč by USA nechávaly školit osádky ze zájmových zemí na ruské vrtulníky kdesi v malé zemičce v Evropě, když je mohou školit samy (a peníze za to taktéž inkasovat samy!).

Ty mohou nastat právě poté, co bude po roce 2025 v USA zahájena výroba nové generace vrtulníků a konvertoplánů. I US Marines již deklarovaly, že poté své AH/UH-1 začnou urychleně vyřazovat a přezbrojovat se na novou generaci letounů. Na jedné straně tedy v době, kdy se bude postupně blížit konec technické životnosti Mi-171 a Mi-24 v ČR, bude již probíhat vyřazování AH/UH-1, a tedy bude k dispozici velké množství těchto vrtulníků za nízkou cenu a ještě ani ne v polovině jejich technické životnosti, ale může hrozit, že Bell a další výrobci již nebudou podporovat systémy v těchto vrtulnících využívané, takže ty vrtulníky se stanou postupně nepoužitelné. Což platí i pro ty vrtulníky, které bychom dnes koupili jako nové. Může tedy poměrně brzy nastat situace jako u našich tanků T-72M4 CZ, které jsme koncem 90. let modernizovali tehdy špičkovými systémy, jež ale jejich výrobci dnes již nejen nevyrábějí, ale již ani nepodporují, takže tyto tanky se postupně stávají nebojeschopné a musejí být aspoň při výcviku nahrazovány reaktivovanými starými tanky T-72M, jejichž staré systémy si umíme sami buď vyrobit, nebo aspoň opravovat. U AH/UH-1 tomu tak ale nebude. Jejich speciální systémy se u nás vyrábět nebudou, a pokud je po zastavení výroby AH/UH-1 výrobci nebudou dostatečně dlouho podporovat, tak nám ani ty budoucí olétané, ba ani ty nyní nové vrtulníky k ničemu nebudou, protože nebudou bojeschopné(!).

S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem a souvislostem tedy člověku nutně tane na mysli, že ČR a její ozbrojené síly to určitě nebudou. Naopak OS AČR touto transakcí dosáhnou opět(!) dalšího snížení svých schopností, stejně jako český letecký průmysl, a ČR za obrovské peníze dosáhne dalšího omezení své suverenity, za obrovské peníze si předplatí další snížení své obranyschopnosti(!).

Vypadá to tak, že jedinými dvěma osobami, které akutně potřebují US vrtulníky Bell v ČR, jsou pouze a jedině společnost Bell a US prezident, a to naprosto bez jakýchkoli ohledů na naše výdaje, dokonce i bez jakýchkoli ohledů na naši budoucí obranyschopnost.

Nicméně přes všechna uvedená fakta k tomuto nákupu vrtulníků Bell do ČR stejně dojde. Bylo o něm již dávno rozhodnuto (již tradičně „o nás a bez nás“!) a úkolem českých politiků bude pouze to, jak to českému lidu, českým daňovým poplatníkům, ba i vojákům vysvětlit…

Závěrem se pak ještě vtírá otázka, kdo je dnes vlastně tedy naším spojencem a jak by se vůbec takové spojenectví mělo prakticky projevovat…

– – – – – – – – – – – – – – – – –